Luděk Vainert (Hospodářské noviny 20.10.2011, strana 16, rubrika Byznys)
Česká národní banka se má čím chlubit: koruna je stabilní a neinflační, a tak Češi nemají důvod půjčovat si v jiných měnách. Viceguvernér Mojmír Hampl však přínosy měnové politiky nezveličuje.
* HN: Slovensko vyčísluje úspory ze vstupu do eurózony v řádu desetin procenta HDP. Máte kvantifikováno, kolik Česko stojí neúčast?
Nevěřím, že to lze do poslední koruny spočítat. Jde o víc než jen kalkulaci. Analýzy sladěnosti stále ukazují, že výnosy vstupu do eurozóny jsou nižší než náklady. Je to však otázka pohledu a také toho, koho v ekonomice se budete ptát. Zda domácnosti, nebo střadatele, podniku exportujícího, či importujícího, firmy s vysokým podílem mzdových nákladů, nebo společnosti s vysokým podílem importovaných mezivstupů. Určitě dostanete různé odpovědi. Pro každého podnikatele je to nakonec komplexnější otázka než jen problém kurzového zajištění. Jde o víc.
* HN: Ale pro malé podnikatele ani přímé náklady nejsou zanedbatelné. Sledujete například, kolik si banky účtují za příchozí platby v eurech?
Mám představu, jaká je poplatková struktura.
* HN: Není současný stav dán malou konkurencí?
V jakékoli naší bance vám řeknou pravý opak. Že je konkurence straš
* HN: Česko se vstupu do eurozóny vyhnulo, ale dva státy ze střední Evropy, Slovensko a E stonsko, už eurem platí. Když pomineme náklady na záchranné fondy, jak je přijetí eura nejvíce ovlivnilo?
Mají vyšší inflaci. ČNB už dávno před krizí upozorňovala, že pokud konvergující země chce mít nízkou inflaci, dost těžko může mít fixní kurz. My nyní máme nižší inflaci, než je průměr eurozóny, než má Německo a samozřejmě u nás ceny rostou pomaleji než v konvergujících zemích typu Slovenska či Estonska. Nutno podotknout, že Estonsko s vyšší inflací žije dlouho, protože mělo fixní kurz k euru ještě před vstupem mezi země, které platí eurem. ně tvrdá, že je obrovský boj o dobré klienty, že se takoví klienti přetahují. Já bych netvrdil, že náš bankovní sektor je málo konkurenceschopný. Jiná věc je, zda naši klienti nejsou konzervativnější než v jiných zemích. Často se jim konkrétní poplatková struktura u jejich banky nelíbí, ale oni nehlasují nohama a nejdou jinam.
* HN: Zrovna při platbě ze zahraničí se u větších bank poplatky pohybují kolem 150–200 korun za jednu transakci. To musí mnoho firem či živnostníků, zvlášť v pohraničních regionech, hodně omezovat.
Protože se s exportéry často potkávám...
* HN: ... pravděpodobně hlavně s velkými...
I se středními. Pravidelně se potkávám se zástupci podnikatelského stavu všech velikostí, tak se mi pořád zdá, že z je z hlediska konkurenceschopnosti spousta jiných věcí trápí víc než euro nebo banky. Ale já tento faktor nepopírám. Je nesmyslné říkat, že akceptace společné měny nemá na mikroekonomické úrovni některé výnosy. Ještě aby neměla.
* HN: Jaké komplikace může i velmi úspěšnému státu způsobit vlastní měna, jsme letos mohli sledovat na švýcarském příkladě. Překvapilo vás řešení, jaké Švýcaři zvolili, tedy zafixování kurzu?
To muselo spoustu lidí překvapit. Zvlášť odhodlání kurz pevně držet.
* HN: A vynaložit na to značné náklady. To samozřejmě není bezbolestné, a zvlášť ve švýcarském případě, kde – což si možná málokdo uvědomuje – jsou výnosy z centrální banky distribuovány kantonům. A fakt, že centrální banka je kvůli intervencím ve ztrátě jí nesmírně komplikuje situaci.
* HN: Může se ČNB dostat do pozice, kdy by byla postavena před podobnou volbu jako Švýcaři?
Nedovedu si představit, že by česká koruna mohla být vnímána jako globální rezervní měna. Minimálně ne v dohledné době. Když debatuji se zahraničními investory, tak jsou na tom stejně. Koruna je hvězda, ale je to lokální hvězda. Je to neinflační měna. A že je vnímána jako bezpečná, je fajn, ale umím si jen těžko představit, že bychom se dostali do pozice jako Švýcaři. Ovšem musím dodat, že se ke švýcarskému případu vytvořil špatný příběh. Mnozí v Evropě říkají, že když Švýcaři zafixovali frank k euru, tak to znamená, že je dobré mít pevné kurzy. A že tím dali kredibilitu euru, protože vlastně řekli, že budou pasivně sledovat politiku ECB a nebudou dělat vlastní. A přitom je to naprosto obráceně. Švýcaři k tomu přikročili proto, že to, co se děje v eurozóně, je pro ně strašný problém. Není to důkaz, jak je eurozóna atraktivní, ale naopak toho, jaké problémy může svému okolí působit. Nic víc.
* HN: Co přinesl rok a půl záchranných pokusů zahájených poté, co se Řecko přiblížilo bankrotu?
Minimálně poznání, že jeden – byť velký – záchranný balíček to určitě nespraví. A pokud by u některých zemí byla zvolena záchrana tím, že je ostatní budou financovat, tak to znamená, že do nich prostředky musí téct nesmírně dlouhou dobu a za nesmírně výhodných podmínek. Tedy že je nutno tyto země dlouho subvencovat. A to je dnes šířeji přijímáno než před rokem a půl.
* HN: Jakou udělala eurozóna největší chybu?
V roce 2010 jsem říkal, že Řecko by se mělo řešit jedním řezem, a nedělat „amputaci nohy“ na desetkrát. To je nejbolestivější mechanismus. Nyní už spousta lidí vidí, že bez – třeba i radikálního – snížení objemu dluhu to v některých zemích nepůjde. Myslím si ale, že projekt eurozóny je pro silné integrační jádro natolik cenný, že to, bez ohledu na náklady, udělá vše, aby ve stávající podobě fungoval dál.
* HN: Není opravdu nutné evropské ministerstvo financí, po kterém volá šéf ECB Trichet?
To otevírá tu úplně základní otázku, která je stále nezodpovězena: zda v Evropě chceme směřovat k federaci, jednomu státu. Je opravdu historický unikát, že nejdříve vzniká pro jednotlivé suverénní země společná měna a společná centrální banka a potom teprve – možná – má vzniknout společný stát.
* HN: Která rizika má současný „živelný“ vývoj?
Nyní vznikají precedenty. Pokud je zakotveno pravidlo, že si země mezi sebou vzájemně nepomáhají, a v první krizi toto pravidlo poruším, pak je velmi pravděpodobné, že tento precedent určuje, jak se eurozóna bude chovat v dalších případech podobných dnešnímu. Což ustanovování permanentních mechanismů naznačuje.
* HN: Co nyní určuje vývoj eurozóny?
Minimálně od roku 2008 se ve veřejné diskusi snažím upozorňovat na to, že je nezbytně nutné sledovat Německo. Žádná jiná země nemá takovou sílu, aby mohla ukázat palcem nahoru, či dolů a říct, že ten projekt bude, nebo nebude. Prostě měnová integrace v Evropě bez Německa je nesmyslný koncept. Nyní jsme v bodu, kdy bude na Německu, aby rozhodlo jedno základní dilema: jestli chce pokračování projektu evropské integrace, nebo jestli chce perfektní dokonalou měnu, jako byla německá marka, pro celou Evropu. Mám pocit, že v německé DNA jsou z historických důvodů obě věci. Podpora integraci a silná měna.
* HN: Takže předpokládáte, že se Německo bude muset smířit s vyšší inflací?
Sázím na to, že nebudou chtít obětovat evropskou integraci, a to bude mít dopad na to, že měna v zóně na západě od nás nebude tak úplně markou, ale bude také trochu lirou, pesetou, francouzským frankem. Toto dilema je třeba rozseknout, a přitom je to strašně těžké. Opravdová Sophiina volba.
* HN: Vidíte nyní nějaký důvod, proč by mělo Česko do eurozóny spěchat?
Pokud máte dobrou domácí stabilizační politiku, může se vám dobře dařit i bez eura. Když je špatná, povede se vám špatně i s eurem. O měně samotné to není. Měnová politika vám nezajistí hospodářský růst nebo skok z hlediska bohatství. To není její role. Proto jsem přesvědčen, že se vliv členství či nečlenství v eurozóně na dlouhodobé bohatství přeceňuje. Přímá vazba je tam strašně malá, jde o to, zda doma děláte dobré věci.