(HN 20.2.2003 strana 8, rubrika názory a komentáře)
Navrhované varianty rozpočtové reformy z dílny Ministerstva financí vyvolaly už řadu ohlasů -
odborných i laických. Mezi prvními kritiky byla ovšem Česká národní banka. Postoj centrální banky
by se dal stručně parafrázovat větou: "Je to dobře, ale není to dost." Existuje několik, více méně
osobních postřehů k bilanci kladů a záporů navrhovaných fiskálních opatření. V prvé řadě Správně
byly také pojmenovány důsledky tohoto nerovnovážného fiskálního vývoje, když bylo uvedeno, že může
být příčinou vnitřní a vnější nerovnováhy a rizikem pro kursovou a úrokovou stabilitu. Projekt
Ministerstva financí správně konstatuje, že průběh fiskální konsolidace musí být mnohem
ambicióznější, než bylo dosud uvažováno. Změny musí být zejména výdajově orientovány, není možné
uvažovat o růstu daňového zatížení ekonomiky, nanejvýš je možné tuto zátěž stabilizovat.
Konsolidace se neobejde bez oslovení problému tak zvaných mandatorních (zákonem povinných) výdajů.
A konečně: Je nutné zhodnotit i některé institucionální rozpočtové aspekty - zavedení střednědobých
výdajových limitů, posílení prvků programového rozpočtování, reintegraci mimorozpočtových institucí
zpět do státního rozpočtu... Přesto to všechno není dost. V čem tedy není návrh dost ambiciózní? Je
to ve třech rovinách: časové, řádové a strukturální. Pokud jde o čas, problémem návrhů Ministerstva
financí je, že jsou ohraničeny jen rokem 2006 a o opatřeních pro následné období hovoří jen ve
velmi obecné rovině. Proč byl časový horizont takto omezen, lze jen spekulovat. Pokud by se zde ale
objevil argument politického (volebního) cyklu, nebylo by možné to vyložit jinak, než že hloubka a
závažnost problému byla sice pojmenována, avšak přesto se z nějakého důvodu nestala východiskem
úvah iniciátorů reformy. Pokud by totiž tímto východiskem byla, musel by se základem stát argument,
že reformu je nutno provést bez ohledu na průběh politického cyklu. Druhým problémem rozměru
zveřejněných návrhů je návrat hodnot rozpočtového salda někam ke zdravějším polohám. Ty například
vymezuje tak často tradovaná Maastrichtská dohoda určující např. tříprocentní dluhovou hranici.
Návrh reformy je rozfázován na dlouhé období a probíhá pozvolně, ačkoliv by mohl být zřejmě
rychlejší, a to i bez zásadní újmy pro ekonomický růst. Konečně třetím rozměrem problému je rozměr
strukturální. V tomto ohledu jsou navržená opatření málo ambiciózní. Jednak proto, že (vědomě)
neoslovují rozhodující položku oněch mandatorních výdajů (třeba oblast výdajů na důchody), ale také
proto, že dostatečně nevyužívají prostoru, který vznikl expanzí řady výdajových programů v
posledních několika letech. Při optimálním nastavení reformních opatření nemusí být fiskální
reforma ani výrazně protirůstová, ani nesociální - a to dokonce i v poměrně krátkodobém časovém
horizontu. Podmínkou samozřejmě ale je domluvit se na tom, co je a co není prorůstové či
protirůstové. A také, co je a co není sociální či antisociální. Taková domluva samozřejmě není
vůbec jednoduchá. Co by však problémem být rozhodně nemělo, je, že na potíže veřejných rozpočtů je
třeba se dívat z delší časové perspektivy. A také že je třeba hledat dlouhodobě účinná řešení.
Naplní-li se stávající prognózy, nadchází období ve vývoji hospodářství, které je pro reformu
veřejných financí mimořádně příznivé: Čeká nás období postupného rozmachu ekonomického růstu. A
současně přetrvá nízkoinflační prostředí, jehož průvodním znakem by mohlo být udržení úrokových
sazeb na nízkých hodnotách. Shrnuto a podtrženo: Každá reforma, tedy i reforma veřejných rozpočtů,
má a vždy bude mít své náklady. My jsme v situaci, kdy by tyto náklady mohly být omezeny vhodnou
strukturou reformních opatření a navíc absorbovány příznivými růstovými výsledky ekonomiky. To jsou
pro takovou reformu téměř ideální podmínky. Proběhne-li reforma úspěšně, vláda sice nebude
"odměněna" poklesem úrokových sazeb na finančním trhu, ale vytvoří se podmínky pro jejich vyšší
stabilitu poblíž stávající úrovně, což bude i pro vládu výhodné. Optimistické vyznění výše
uvedeného ovšem kalí jeden paradox dnešní situace, a to, že sice všichni (či alespoň skoro všichni)
uznávají objektivitu faktu, že rozpočty se vyvíjejí neudržitelným směrem, a přesto tu vzniká
podezření, že chybí skutečné odhodlání tento problém komplexně a razantně oslovit. Ve světle
rozpočtových výsledků roku 2002 se navíc nabízejí dvě dodatečné obavy - za prvé, že tyto výsledky
povedou k oslabení zájmu o reformu. A za druhé, že kritéria a měřítka reformy budou změkčena.
Přitom problém zůstává více než vážný, pacient je těžce nemocen. Co potřebujeme, je nalézt široký
konsensus k jeho rozhodné léčbě.
Autor je členem Bankovní rady České národní banky
Je třeba ocenit, že vůbec poprvé byly na vládní půdě popsány diagnóza a příčiny rozpočtové
choroby, kterou v současnosti v České republice prožíváme.