(Mladá fronta DNES 27.5.2013 strana 5, rubrika Byznys speciál)
Zisk státu z reformy byl asi 3,5 miliardy korun a rovnal se v podstatě objemu všech úspor občanů. Například živnostníky komunisté připravili o veškeré úspory, vypočítává Mojmír Hampl, viceguvernér centrální banky.
Svou roli při měnové reformě sehrála i tehdejší Státní banka československá. Vláda sice držela její vedení zcela mimo rozhodovací procesy, šéfa informovala na poslední chvíli, banka však byla důležitou organizátorkou výměny peněz. Viceguvernér současné České národní banky Mojmír Hampl hodnotí reformu nekompromisně. "Komunistický režim se jednoduše zbavil všech dluhů, přičemž připravil obyvatelstvo o podstatnou část korunových úspor," říká Hampl.
* Měnová reforma je vnímána především jako velká loupež. Měla aspoň z ekonomického pohledu pro tehdejší režim smysl?
Především je potřeba říct, že to, čemu dnes říkáme reforma, byl ve skutečnosti hlavně nepřiznaný státní bankrot. Je nutné si uvědomit, že nedošlo jen k výměně starých peněz za nové v různých poměrech v závislosti na výši částky, ale také k úplnému vymazání vázaných vkladů, tedy úspor z doby před rokem 1945. Dohromady asi 80 miliard korun. A také všech vládních dluhopisů bez ohledu na to, kdy byly vydány.
* O kolik lidé celkem přišli?
Odhaduje se, že celková ztráta obyvatelstva bez vázaných vkladů byla kolem 14,5 miliardy korun v tehdejší nové měně a čistý zisk státu byl asi 3,5 miliard korun. Jen pro srovnání, celkový objem oběživa byl na konci roku 1953 3,8 miliardy korun a objem takzvaných úsporných depozit 3,4 miliardy. Čistý zisk státu se tedy zhruba rovnal objemu všech úspor občanů. Komunistický režim se jednoduše zbavil všech dluhů a připravil obyvatelstvo o podstatnou část korunových úspor. Některé skupiny - jako například starší živnostníky - o veškeré úspory.
* Tehdejšímu režimu se tím však podařilo vyřešit zásadní problémy tehdejší ekonomiky, jako byl černý trh, přídělový systém, množství vázaných vkladů a inflační tlaky. Lze aspoň z tohoto pohledu považovat reformu za úspěšnou?
Samozřejmě, že tím pro sebe komunisté vyřešili problém černého trhu a inflačních tlaků. Od roku 1948 lidé dostávali zaplaceno za práci pro stát, který budoval těžký průmysl, armádu a chystal se na třetí světovou válku. No a měnová reforma nebyla nic jiného než lidem po pěti letech říct, že pracovali za mnohem nižší mzdy, než si mysleli. Peníze, které lidé dostávali za práci na věcech, které neměly tržní hodnotu, jim byly jednoduše zase sebrány. S tím se svezly také úspory vytvořené obdobným způsobem za protektorátu a skutečné úspory z dob první republiky.
* Nabízela se i jiná řešení?
V letech 1948 až 1953 - stejně jako ve válečných letech 1939 až 1945 -žil stát do značné míry na dluh, který se stal v 50. letech neudržitelným. V roce 1953 už všechna možná řešení musela spočívat v umazání tohoto dluhu. Jedna možnost byla jít přes inflaci. Zrušit přídělový systém a stanovit oficiální ceny na úrovni černého trhu. Lidem by se nechaly všechny peníze, ale dramaticky by se zvedly ceny. Druhá možnost byla jim sebrat peníze, což se stalo.
* A další možnosti?
Ty už jsou jen kombinací předchozích dvou, tedy více či méně zvýšit ceny a více či méně sebrat peníze. Jak správně upozorňují ekonomičtí historici, v logice tuhého plánovaného hospodářství bylo řešení v podobě likvidace úspor obyvatelstva vlastně přirozenější. V takovém plánovaném systému představovala jakákoli svoboda lidí naložit libovolně s úsporami vlastně nežádoucí nejistotu pro plánovače. Ožebračením lidí byla tato nejistota ze systému odstraněna a zároveň bylo možné zrušit přídělový systém.
* Jak by problémy tehdejší ekonomiky řešila dnešní Česká národní banka?
Primárním problémem všeho byl nepřiznaný státní dluh, kterého se stát chtěl zbavit na úkor obyvatel. Takže ani tehdy to nebyl zásadně problém pro Státní banku československou, ale pro ministerstvo financí. Ani dnes by na počátku nebyla ČNB, ale vláda, která by jen transparentněji oznámila, že není schopna splácet vládní dluh.
* Takže o peníze by přišli především majitelé státních dluhopisů?
Ano, přišli by o nějakou část svých peněz. Jako obvykle by to ale nakonec byly domácnosti, kdo by ztratil nejvíce.
* Proč domácnosti?
Většinu vládního dluhu drží banky, pojišťovny a penzijní fondy, které by v tomto případě nebyly schopny dostát všem svým závazkům vůči svým klientům. Většina lidí si myslí, že vládní dluh je něco abstraktního, co se jich moc netýká, ale to je zásadní omyl, protože většina vládního dluhu je přes banky, pojišťovny a penzijní fondy financována zase právě jimi.
* Jak podstatnou roli sehrála Státní banka československá při provedení měnové reformy?
Podle ekonomických historiků byla role tehdejší SBČS pouze technická. Státní banka byla do celé akce zapojena až v okamžiku, kdy se začaly řešit organizační věci ohledně fyzické výměny peněz.
* Šlo tedy o instituci bez rozhodovacího vlivu, která pouze plnila příkazy vlády, případně vedení komunistické strany?
Nikdo z tehdejší SBČS se nepodílel na parametrech reformy. Na reformě pracovala od podzimu 1952 speciální skupina expertů, tvořená pravděpodobně zaměstnanci ministerstva financí a sovětskými poradci. Skupina pracovala v naprostém utajení v Polsku.
* Kdy bylo vedení banky informováno?
Tehdejší generální ředitel SBČS Otakar Pohl byl do příprav zapojen teprve počátkem května 1953. Jeho náměstek však o ní například nevěděl vůbec. Teprve od 17. května 1953 byli do příprav postupně zapojeni další zaměstnanci SBČS, kteří v součinnosti s ministerstvem financí řešili technické provedení výměny peněz.
* Označil byste tehdejší vedení za "spoluviníky"?
Asi tak jako každého jiného, kdo v té době pracoval v nějaké vysoké státní funkci.
* O nezávislosti státní banky tedy nelze mluvit, ale přesto, mělo podle vás vedení banky možnost se vzepřít, udělat něco jinak? Objevily se takové tendence?
Co si o reformě myslelo vedení SBČS, není vůbec jasné. Samozřejmě, v roce 1953 byli všichni ve vedení SBČS prověření soudruzi, takže určitě nebyli proti. A i kdyby byli, moc by toho asi nezmohli. Vedení SBČS byla reforma prostě oznámena a jediné, co se od banky očekávalo, bylo, že ji technicky provede.
* Jak vnímali reformu na Západě? A jaké následky měla zkažená reputace pro českou ekonomiku v dlouhodobém horizontu?
Ekonomika už byla silně centralizovaná před reformou a všem bylo jasné, co se tady děje. Reforma byla jen poslední rána pro střadatele, živnostníky a zemědělce a urychlila převod živností pod národní podniky služeb a kolektivizaci zemědělství.
* Neuškodil Československu například vyhazov z Mezinárodního měnového fondu?
Samotný akt ukončení členství ze strany měnového fondu k 31. prosinci 1954 moc neznamenal. Českoslovenští zástupci více méně bojkotovali činnost fondu už od roku 1950, kdy jsme také přišli o prestižní místo výkonného ředitele, které jsme získali jako zakládající člen fondu. Šlo o reakci na naši neúčast na výročním zasedání v Paříži.
* Lze právě v reformě hledat počátek krachu plánovaného hospodářství v Československu?
To určitě ne. Plánované hospodářství krachuje z podstaty, je to jeho vnitřní nevyhnutelnost daná neexistencí konkurence, volné tvorby cen a soukromého vlastnictví. To, že vydrželo nějak fungovat 40 let, bylo dáno jednak tím obrovským přesunem majetku na počátku a také díky tomu, že žádný totalitní systém nemůže zničit spontánní síly trhu zcela a navždy.
* Volný trh tedy existuje vždy, všude a za všech podmínek?
Vždy existuje třeba černý trh, který dodává celému chřadnoucímu tělu plánované ekonomiky alespoň nějaký kyslík. Nositel Nobelovy ceny Milton Friedman kdysi prohlásil, že i plánované hospodářství je jen variace na tržní hospodářství, jen je extrémně neefektivní a neproduktivní kvůli svým omezením. Díky znárodnění a měnové reformě získal stát obrovské prostředky a zbavil se všech dluhů a i tím financoval svou následující existenci.