Eva Zamrazilová (Hospodářské noviny 28.5.2009 strana 24, rubrika: Finance)
Mezinárodní instituce
Fokus
Představitelé mezinárodních institucí ve svých aktuálních vyjádřeních velmi často zmiňují potřebu vytvoření tzv. „early warning systems“ – systémů včasného varování. Tyto systémy by měly včas odhalit rizika hrozící finanční či ekonomické krize a předejít situaci, jaké nyní čelí globální ekonomika. Systémy včasného varování přitom nejsou žádnou novinkou a procházejí renesancí pravidelně po každé významnější měnové, finanční nebo hospodářské krizi.
Zvýšené pozornosti se otázka včasné identifikace měnových či finančních krizí těšila ve druhé polovině 90. let, kdy se vytvářením systémů včasné výstrahy zabýval především Mezinárodní měnový fond.
Faktem je, že krize měly v posledním desetiletí odlišný charakter než v minulosti. Zcela nové rysy má i současná krize. A je pravděpodobné, že případné budoucí krize opět řadu ekonomů a mezinárodních institucí překvapí. S trochou nadsázky i zde platí, že generálové se často připravují na minulé války.
K vyhodnocení rizikovosti situace může stačit i signál méně sofistikovaného aparátu, než jsou výsledky makroekonomických či finančních modelů. Vezměme například v úvahu dlouhodobé deficity běžného účtu platební bilance USA. Tyto deficity rostly od průměrné výše 2,4 % HDP v letech 1996 – 2000 na dvojnásobek v letech 2001 až 2006 s tím, že již od roku 2004 trvale překračovaly 5 %, tedy konsenzuálně stanovenou hranici rizikové hodnoty vnější nerovnováhy ekonomiky. Trvale a dlouhodobě deficitní byly i veřejné finance USA. V posledních pěti letech před krizí – mezi lety 2002 až 2007 – dosáhl rozpočtový schodek v průměru 3,5 % hrubého domácího produktu. Největší světová ekonomika se tedy trvale nalézala v rizikové pasti dvojího deficitu (tzv. „twin deficit“). Vzhledem k tomu, že tyto ukazatele jsou prvními klasickými signály nestability v ekonomice, lze nastolit otázku: Jaký silnější signál včasného varování mohly mít mezinárodní instituce k dispozici?
Bez skutečné pravomoci institucí reagovat na takto jasnou výstrahu nemá smysl vytvářet nové složité finančně i personálně náročné systémy. Tvorba sebedokonalejších systémů se stane jen bezzubým intelektuálním cvičením, které bude stát globálního daňového poplatníka hodně peněz, pokud nebudou instituce schopny jednat bez ohledu na politické dopady.
Přitom je jasné, že základní prevencí krize je zdravé tržní prostředí a rozumná hospodářská politika, jejíž hlavní zásadou je, že dlouhodobý a zdravý hospodářský růst nemůže být na dluh. Příkladem by měli jít právě velcí světoví hráči. Jejich problémy, jak současná krize spolehlivě ukázala, se přelévají skutečně do celého světa. Smysluplnost šetrné a obezřetné makroekonomické politiky zemí s menším významem se tak při nedisciplinovanosti velkých zemí stane do jisté míry kontraproduktivní. Tyto země jsou de facto nuceny přispívat k aktivitám směřujícím k prevenci krizí a poté, co se stanou nevinnou obětí jejich selhání, mohou v lepším případě ze svých pracně ušetřených veřejných prostředků přispět na pomoc méně šetrným a rozumným kolegům, v případě horším pokorně požádat o pomoc sami.