Miroslav Singer (Ekonom 28.1.2010 strana 45, rubrika: Názory & komentáře)
Můj výrok konstatující, že buď české bankovnictví projde letoškem bez významnějších otřesů, nebo nám v ČNB nějaký podstatný rys reality uniká, přirovnal týdeník Ekonom 14. ledna k větě, jež by mohla zaznít z koše Titaniku. To připodobnění ale není jen vtipné, odráží i to, že nejistota vývoje je stále dramatická. Pohybujeme se mlhou v rozbouřených vodách.
Vůči jiným zemím na tom nejsme špatně. Informace jsme schopni díky integraci dohledů v ČNB rychle sdílet, zpracovává je skupina slušně placených odborníků. Náš optimismus by tedy neměly způsobovat významné metodické chyby.
Skutečný rozměr problémů dlužníků se ale přes veškerou snahu auditorů a dohledů a navzdory systémům řízení rizik teprve začne v bankovních výkazech objevovat. Okamžikem, kdy se rozměr potíží dlužníků už musí ve výkazech bank objevit. Stále totiž přichází až s vyschnutím hotovosti. Dokumentace úvěrových případů sice občas snese leccos, ale nikomu dlouho neprojde vymýšlet si neexistující platby úroků či splátek.
Pak už si lze "hrát" jen s hodnotou zástav, po první vlně realizace některých zástav se ale argumenty pro účelové nadhodnocování nacházejí špatně. Ta doba se teprve blíží. Rizikem je, že se zpoždění v promítání problémových úvěrů do výkaznictví bank vzhledem k minulosti v průměru prodloužilo, a naše na minulosti založené zátěžové testy jsou příliš optimistické.
Rezervy bank jsou ovšem masivní. Přebytek kapitálu českého bankovnictví nad povinnou osmiprocentní hranici převyšuje 150 miliard, a od této hranice je k insolvenci bankovnictví stále zhruba 250 až 300 miliard korun. K tomu na počátku výsledovky (to znamená v kolonce před tvorbou různých oprávek a rezerv) generuje české bankovnictví zhruba 70 miliard zisku ročně.
U zástav nemovitostních úvěrů dnes stačí bankám při prodeji nespláceného úvěru v průměru realizovat zhruba 60 až 70 procent odhadní ceny nemovitosti, aby byla zbylá část nespláceného úvěru pokrytá.
Na ohrožení bankovnictví by bylo třeba skutečně masivní vlny "OP Prostějovů" či "Moravií Energo" a drastického propadu cen nemovitostí pod polovinu současných odhadů jejich hodnoty.
Realističtější riziko tedy představuje spíše simultánní bankrot nebo dramatické problémy několika největších podniků zasahující několik hlavních bank dopady v řádu mnoha desítek až stovek miliard.
Hlavní makroekonomické riziko pro banky, ale i další finanční instituce spočívá v šokovém růstu úrokových měr požadovaných investory do českých dluhopisů. O neradostné fiskální situaci České republiky, ale i evropských států toho již bylo napsáno dost, takové pohyby by ale musely mít rozměr několika procentních bodů.
Shrnuli tedy, vše nasvědčuje tomu, že systémové riziko by letošní vývoj přinést neměl. Přemýšlím-li o nepravděpodobných a z našeho "koše" naproti Prašné bráně nepříliš viditelných rizicích, nepříjemným překvapením by bylo dramaticky zpožděné promítání již existujících problémových úvěrů do bankovních výkazů, naráz přicházející obtíže několika českých ekonomických "gigantů" nebo šokové navýšení úrokových měr.
Poslední dva jmenované jevy by asi byly iniciovány spíše mimo českou ekonomiku, což snižuje jejich předvídatelnost, i tak je ale nic nenaznačuje.