Jan Žižka, Vojtěch Wolf (Lidové noviny 24.1.2014 strana 1)
Vložil by guvernér České národní banky Miroslav Singer své peníze do kampeličky? "Členové bankovní rady nemají ze zákona nárok na pojištění vkladů," vysvětluje pro LN. A z toho si podle šéfa centrální banky můžeme odvodit, že by své peníze nevkládal do něčeho, co považuje za rizikové.
Nedávno jsme četli úvahu, zda se Česká národní banka úmyslně nepodílí na roztočení globální inflační spirály s cílem smazat dluhy současného vyspělého světa. Asi víte, kdo je autorem této úvahy.
Václav Klaus. Ale názor, že se tady má roztáčet spirála hyperinflace, se v mediálním světě objevuje už od roku 2008 nebo 2009. Ve skutečnosti pak mnohé překvapuje, že vývoj inflace se ubírá zcela opačným směrem.
O hrozbě hyperinflace ale mluví řada renomovaných ekonomů...
Mně se zdá, že tito ekonomové o své renomé postupem času přicházejí. Podceňují míru a dopady toho, jak zkolaboval finanční trh v letech 2008-2009. Trh umí přestřelit nejen růst, ale také kolaps - což se stalo. Důsledkem je, že se nedostavuje růst cen, který někteří ekonomové očekávají. Trhy předpokládaly, že tu je spousta finančních nástrojů, na které bude možné půjčit si peníze. Najednou se ukázalo, že finanční trhy ztratily víru a ochotu akceptovat jako náhradu za peníze většinu z nich. Když trh přestřelí směrem dolů, objevuje se riziko poklesu cen - dlouhotrvající deflační spirály se všemi nepříjemnostmi, které přinášejí.
Mluvíme o strašidle hyperinflace...
Které se nerealizuje...
Vaši názoroví protivníci ale tvrdí, že vy naopak strašíte deflací, která by ve skutečnosti ani nebyla tak strašná. Zaznívá argument, že ekonomové se ani neshodují v tom, jestli je deflace vyloženě špatný jev. Že byla období v historii, kdy deflace nebránila růstu. Co si o tom myslíte?
Asi nejdelším obdobím v historii, kdy existovala deflace při slušném hospodářském růstu, bylo období páry a obrovského technického pokroku. Podíváme-li se dnes, kde je největší inflace v Evropě, zjistíme, že v Británii, Estonsku, Finsku. Země, které se kromě nás potácejí kolem nulového růstu cen nebo pod ním - to je Řecko, Španělsko nebo Itálie.
Nepovšiml jsem si, že by tyto státy byly centrem technologického pokroku, který by připomínal období nástupu parního stroje a železnice. Tady padají ceny nejenom v telekomunikacích, ale i v dalších službách. Auditoři chtějí za audit polovinu toho, co před pár lety. Deflační tlaky jsou tady všude, chybí poptávka. Už dva roky poměrně dramaticky klesají investice.
Vyplývá z toho, že se u nás nenakupuje prakticky jinak než ve slevách?
To je trošku složitější. Jistý vliv technologického pokroku tu je také, ale spíše pokud jde o vyhledávání. Vidíme explozivní nárůst vyhledávání letáků, to je krásně vidět na vyhledavači Google. Lidé mají větší přístup k internetu, tak si více vybírají. To ceny samozřejmě také stlačuje dolů. Ale to už je spíše příznak než podstata problému.
Rozhodli jste se využívat měnový kurz - tedy oslabování koruny - jako nástroj měnové politiky, což širší veřejnost bere jednoduše jako zdražování. Nikdy asi nedokážete, že to bylo opravdu potřeba. Když teď přijde hospodářské oživení a žádná deflace nenastane, pořád tu budou spory o to, zda je to vaší zásluhou. Souhlasíte?
Jasně. I když deflaci zamezíme, bude se diskutovat o scénáři, jak by to vypadalo, kdybychom měnový kurz využívat nezačali. Loni už ale kurz posilovat začal, tomu jsme museli zabránit. My jsme do té doby využívali verbální intervence, když jsme říkali, že kurz koruny oslabíme. Jednoduše řečeno jsme ten kurz ukecávali, ale nálada se měnila. Mnozí si mysleli, že stejně reálně nezasáhneme a že kurz půjde nahoru. A to by samozřejmě znamenalo razantní a tvrdé zpomalení hospodářského oživení. Všichni uznávají, že poptávka je omezená, ale mnozí nedoceňují, že uvolnění měnových podmínek má v takovém případě větší vliv na hospodářský růst než na inflaci.
Nezapochyboval jste někdy o tom, zda je tady vůbec dost těch, kteří odkládali investice a kteří jsou teď schopni splnit vaše očekávání a začít investovat?
Na začátku krize byl průměrný vklad na obyvatele někde pod sto čtyřiceti tisíci korunami. V tuhle chvíli je někde pod sto devadesáti tisíci korunami. To znamená, že vzrostl zhruba o třetinu. Je samozřejmě nutné brát v úvahu, že jsou tu lidé, kteří mají velmi nadprůměrné vklady, a na druhé straně ti, kteří mají dluhy. I tak je to ale historicky krajně neobvyklá situace. Míra úspor dramaticky stoupá. Podobné je to u firem.
Vy zdůrazňujete, že právě firmy by měly více investovat...
Ano. Pro slušnou firmu jsou úvěry k dispozici, úroky jsou na nejvýhodnější úrovni v historii. Firmy si dnes půjčují za úrok, který je hluboko pod dvě procenta. Někteří mi tvrdí, že jsou pod jedním procentem. To znamená, že má smysl financovat investice s padesátiletou a případně i delší návratností.
Mohli byste do budoucna usilovat o ještě slabší kurz koruny?
Nemyslím, že to bude potřeba. Naopak. Myslím, že těch sedmadvacet korun za euro je správný cíl.
A tento cíl vydrží asi rok a půl?
Říkali jsme, že minimálně po celý tento rok. Chystáme novou prognózu, pak určitě uvidíme víc. Ale v tuto chvíli to ještě nemohu komentovat.
Obáváte se stále, že z českých bank může odtékat likvidita do jejich mateřských společností v zahraničí? V minulosti jste žádali záruky, že chystaná evropská bankovní unie něco podobného neumožní. Máte pocit, že jste je získali?
Naší největší obavou skutečně vždy bylo, že by se v krizové situaci mohly vklady v českých bankách využívat k záchraně mateřských společností. Kdybych vycházel z toho, co je teď na evropské úrovni schváleno, pořád ještě bychom byli schopni takovému procesu zabránit. V případě dalších jednání o evropských restrukturalizačních fondech už ale tak klidný nejsem. Objevují se nebezpečné návrhy - například ten, že v případě krize by mohl o celé bankovní skupině rozhodovat dohled země, v níž sídlí mateřská společnost. Uvidíme, jak to dopadne. Pro nás by bylo ideální, kdybychom v případě krize určité bankovní skupiny, která má v Česku dceru, mohli tuto českou banku sami zachránit na vlastní účet. To znamená, že bychom vytlačili stávající vlastníky navýšením kapitálu a pak banku prodali. Naše banky jsou ziskové, likvidní. Jsou to mimořádně hodnotné části zahraničních bankovních skupin a zájemci o ně by se určitě našli.
Jak vnímáte skutečnost, že sem vstupuje stále více ruského kapitálu? Naposledy se jednalo o prodeji české LBBW ruské Expobank...
Obecně vzato tomu nijak nebráníme. Máme tu ruskou Sberbank, která zde velmi investuje. Už předtím na tuzemský trh vstoupila První česko-ruská banka, která o licenci zápasila několikrát. Nakonec ji dostala. Když někdo splní legální požadavky, licenci zkrátka dostane. Pro mne to není nic dramatického a nevidím žádný důvod, proč bychom tomu měli bránit. Jinak platí, že Evropa, když to řeknu laskavě, je poněkud předlužená. Jedním z řešení předluženosti je to, že se prodává majetek těm, kteří mají peníze. To je přesně to, co se dnes děje v evropském bankovnictví.
Nelitujete toho, že ačkoliv nejsme členy eurozóny, platí i pro nás evropská bankovní licence? A že tedy ČNB nemůže do prodeje LBBW příliš mluvit?
Tu banku stále dozorujeme, máme k tomu co říct. Kdyby sem přišli s pobočkou, naše možnost mluvit do toho by byla menší. My se ale bavíme o takzvané inkorporované firmě, samostatné dceřiné společnosti. LBBW je z právního hlediska česká firma, musí dodržovat veškerá naše pravidla. Pokud jde o ty pobočky, moji odvážnější polští kolegové říkají, že pobočky by se neměly používat pro nekvalifikovaný retailový trh. A nejsou s tímto názorem sami. Podle nich by se pobočky měly používat jen pro korporátní bankovnictví. Pro mne osobně je to ale extrémní pozice.
Takže jejich názor nesdílíte?
Spíše si dokážu představit nějakou střední cestu.
Nemůže se v případě poboček zahraničních bank v Česku stát něco podobného jako před časem na Islandu? Tamní fond pojištění vkladů měl garantovat také peníze klientů u zahraničních poboček islandských bank - například v Británii. Islanďané nakonec odmítli náhrady vyplácet, museli to udělat sami Britové.
Jistě, od té doby jsou také Britové velmi nervózní ze systému volného pohybu bankovních poboček. Pokud by navíc taková pobočka byla ve srovnání se svou matkou příliš velká, může se z toho stát reálné riziko. Zdá se mi ale, že v Evropě se vyvíjí nový mentální přístup ke garanci vkladů. Chystá se nová směrnice, která by měla říct, že ne vždy musí být všechno vráceno. Usuzuji z toho, že krize vedla k několika lekcím. Jedna z nich se týká zemí jako Irsko, které na počátku za ohromného potlesku ostatních garantovaly úplně všechno. O dva roky později tyto země poslouchaly, jak jsou předlužené. A říkali jim to ti, kteří předtím tleskali. To jsou lekce, které si pak pamatuje každý.
Banky v Evropské unii opakovaně procházejí zátěžovými testy. Nevytváří se tak přehnaný tlak na banky, který způsobuje, že banky úmyslně nadhodnocují aktiva? Nevzniká tím další bublina?
Když budu mluvit za Česko, tady problém nemáme. Co se týče Evropy, dřívější stress testy investory nepřesvědčily. V některých případech dokonce krachovaly banky, které pár dnů před tím zátěžovými testy prošly. Unás nic podobného nehrozí, protože jsme přísnější. Nepamatuji si jediný evropský stress test, který by předpokládal horší scénář, než s kterým ČNB standardně pracuje. Osobně bych si tipl, že Evropská centrální banka teď zkusí udělat přísnější testy, aby nepřišla o dobrou reputaci.
Zároveň se dále zpřísňují pravidla regulace, zvyšují se kapitálové požadavky na banky. Nutnost držet více kapitálu ale znamená méně úvěrů, méně hypoték...
V Evropě to je legitimní otázka. Myslím si ale, že u nás to neplatí. Naše požadavky na kapitálovou přiměřenost jen reflektují evropský vývoj. V českých bankách je ale likvidity dost, takže tím nic nepodvazujeme. Ve skutečnosti je to tak, že české banky naše kapitálové požadavky splňují a my jim jen neumožňujeme kapitál snižovat.
Lidové noviny již informovaly o některých vašich návrzích, které chcete projednávat s budoucím ministrem financí, pokud jde o regulaci kampeliček. Obáváte se, že by po krachu Metropolitního spořitelního družstva mohl následovat pád dalších záložen? A že by se vyčerpaly veškeré prostředky Fondu pojištění vkladů?
Fond pojištění vkladů naplňují z převážné části příspěvky bank. Tady musím upřesnit jednu informaci. Banky vkládají do fondu zhruba čtyři miliardy korun ročně, takže vymazání ztráty způsobené pádem Metropolitního spořitelního družstva ve výši zhruba dvanácti miliard korun bude trvat déle, než jsem předpokládal. Nicméně i vůči námi rozpoznaným potenciálním problémům by fond měl mít peněz dost. Problém je ale především v tom, že na počátku krize se Evropská unie dohodla na stoprocentní garanci všech vkladů do výše sto tisíc eur. To se týká bank, ale i kampeliček. My jsme z toho žádnou radost neměli, protože dokud je pojištění částečné, lidé si dávají mnohem větší pozor. Některé finanční instituce si ale neuvědomily, že v krizi půjdou úroky dolů. Přepálily to, co slibovaly vkladatelům. A pak zjistily, že to nedokážou splnit. V horším případě ani své sliby nikdy nemyslely vážně. Vklady v kampeličkách přitom fakticky nejsou pojištěny z příspěvků kampeliček, ale z příspěvků bank. Nevidím proto důvod, proč by tu například zase nemohl být zvlášť garanční fond kampeliček a zvlášť garanční fond bank.
Jedné z kampeliček se zhruba před čtyřmi lety podařila transformace na Fio banku. Vidíte reálně, že by se z nějaké další záložny stala v dohledné době banka?
Vidíme tam žádosti. To je celé, co k tomu mohu říct. Jsou to živá řízení, já se k nim ani nemohu vyjadřovat. Někdy se také stává, že kampelička podá žádost, ale dohled zjistí, že by měla řešit mnohem podstatnější problémy, než je přeměna na banku.
Ale předem neříkáte, že ne?
Neříkám ne, jedna to udělala. Je to o vynaložené práci majitelů a manažerů konkrétního finančního ústavu.
Připouštíte, že byste si svoje peníze nikdy do kampeličky nedal?
My nesmíme dávat rady. Ale jednu věc říct mohu. Členové bankovní rady ze zákona nemají nárok na pojištění vkladů. To pochopitelně vychází z toho, že jsme dohledový orgán. Z toho si můžete odvodit, že bych své peníze nevkládal do něčeho, co považuji za rizikové. Na systém pojištění vkladů spoléhat nemohu. Ale nestěžuji si.
Co z vašeho pohledu znamená nedávný zásah policie v sídle České exportní banky a státní pojišťovny EGAP?
Je to živá kauza, ale zároveň jde o staré obchodní případy, na něž už byly vytvořeny rezervy, a navíc jsou pojištěny právě státní společností EGAP. Z našeho hlediska Česká exportní banka žádný zásadní problém s kapitálovou přiměřeností nemívá. Její úvěry garantuje EGAP a pojištění EGAP zase garantuje stát. Bavíme se spíše o tom, jak jsou v České exportní bance nastaveny řídicí a kontrolní systémy. Otázkou samozřejmě je, jestli nutně potřebujeme exportní instituci s bankovní licencí, nebo zda by nešlo mít jenom exportní agenturu, která by naplňovala politické priority státu.
Teď naznačujete, že by Česká exportní banka mohla o licenci přijít?
To je zcela na rozhodnutí politické reprezentace.
Vy k tomu nemáte jasné stanovisko?
Nemám, protože vnímám argumenty obou stran. Na jedné straně by celkové fungování agentury bylo oproti bance jednodušší. Na druhé straně jsem od ministrů financí slýchal, že jsou rádi, když ten dohled nad Českou exportní bankou děláme. Aspoň si tam dávají větší pozor. Je to opravdu na rozhodnutí vlády.
Takže policejní zásah teď není důvodem pro nějaké radikální změny v České exportní bance?
Od minulého roku mají nového generálního ředitele, který přichází se změnami. Brzy se seznámíme s novým ministrem financí a zjistíme, jaká je v tomto případě jeho představa. V tuhle chvíli by bylo hodně předčasné vymýšlet nějaké razantní změny.