Eva Zamrazilová (Hospodářské noviny 11.6.2008 strana 11, rubrika: Názory)
Přistupování k eurozóně představuje nesmírně cenná vodítka pro další kandidáty. Hodnocení však nebývá často shodné. Příkladem je Slovinsko a jeho vzestup inflace. V prvních měsících roku 2007 vše nasvědčovalo tomu, že slovinská ekonomika po vstupu do eurozóny nezaznamená výraznější akceleraci inflace.
Překvapivý vzestup cen
Počínaje druhým čtvrtletím zde ale začaly spotřebitelské ceny růst. Poté v závěru roku 2007 dosáhla inflace ve Slovinsku nejvyšší hodnoty v rámci eurozóny – spotřebitelské ceny stouply meziročně o 5,7 %. V roce 2008 růst cen dále akceleroval trvale nad 6 %, téměř na dvojnásobek inflace eurozóny a jen o málo nižší hodnotu než v ČR (na rozdíl od nás ale bez administrativních vlivů). Podle analýz slovinské vlády i EK přispělo zavedení nové měny k růstu slovinské inflace pouhými 4 až 6 desetinami procentního bodu.
Klíčovou skutečností je, že Slovinsko na počátku této dekády nepatřilo k nízkoinflačním ekonomikám – až do konce roku 2003 byl meziroční růst spotřebitelských cen nad 5 %. Adekvátně k výši inflace byla nastavena i slovinská základní úroková sazba. V polovině roku 2004 Slovinsko vstoupilo do režimu ERM II. Všechny politické aktivity i úsilí makroekonomických politik se v tomto období zaměřily na splnění maastrichtského inflačního kritéria. Existovaly dohody s odborovými organizacemi, tlumící požadavky na růst mezd, dohody s managementem velkých podniků, řada důležitých cen podléhala regulaci. Nicméně téměř po celou dobu pobytu v ERM II byla slovinská úroková sazba značně nad hlavní sazbou ECB.
Maastrichtské inflační kriterium se dařilo plnit po celý rok 2006 a Slovinsko bylo do eurozóny bez problémů přijato. Již před vstupem ale slovinská centrální banka ve své zprávě upozorňovala na to, že jádrová inflace roste, a že po přijetí eura budou muset všechny zbylé makroekonomické politiky soustředit síly na krocení inflace. Slovinsko tedy již v období hrozících inflačních tlaků vstoupilo do prostoru s volnější měnovou politikou. Po 3 měsících ale ECB přistoupila ke zvýšení sazeb o 25 bodů, v červenci o dalších 25 bodů, čímž byl efekt uvolněnější měnové politiky přece jen utlumen.
Nicméně celou druhou polovinu roku 2007 by bylo Slovinsko neplnilo maastrichtské kritérium a inflace dále akcelerovala. Je zřetelné, že úrokové sazby by bylo třeba nejpozději v druhé polovině roku 2007 zvyšovat, jenže to společná měnová politika neumožňuje.
Z této stručné analýzy je zjevné, že ani vstup zemí, které nejsou před vstupem do eurozóny hodnoceny jakožto problémoví kandidáti (Slovinsko nevykazovalo disproporci cenové hladiny, ani v procesu konvergence nehrál roli posilující kurz měny), nemusí být dlouhodobě bez negativních následků.
Není snadné odhadovat, jaký bude další vývoj ve slovinské ekonomice. Optimistická varianta by mohla říkat, že se jedná o krátkodobý výkyv, jakousi korekci uměle držených cen z období ERM II, a že se situace postupně sama uklidní. Pesimisté by ovšem namítli, že úrokové sazby eurozóny jsou pro Slovinsko příliš nízké, a že Slovinsko je k vysoké inflaci odsouzeno dlouhodobě. Jaké závěry tedy vyplývají ze slovinské zkušenosti pro nové kandidáty přijetí společné měny?
Kombinací může být samozřejmě spousta. Nicméně ze slovinské zkušenosti je třeba vyzdvihnout především to, že vstup této ekonomiky do evropského měnového prostoru nebyl nijak plynulý – úrokový diferenciál dosahoval v celém období ERM II 50 až 150 bazických bodů. Na podstatně nižší úroveň sazeb ECB »najížděla« slovinská ekonomika velmi rychle, přičemž růst cen byl uměle tlumen. Slovinská ekonomika se proto nijak organicky nesžila ani s nastavením měnové politiky eurozóny a už vůbec ne s 2% inflačním cílem.
Potvrdilo se tedy, že inflační tlaky mohou vznikat nejen z podhodnocení měnového kurzu, ale rovněž z přílišného uvolnění měnových podmínek. Po zohlednění dosavadních (nejen slovinských) zkušeností lze doporučit, že před vstupem do eurozóny by měla ekonomika současně a spontánně plnit následující tři podmínky:
- Kurz měny by neměl vykazovat jednosměrnou tendenci. Žádoucí by byla střednědobá (18 až 24 měsíců) oscilace kurzu kolem hodnoty, která poté naznačí centrální paritu pro ERM II.
- Inflační cíl eurozóny ve výši 2 % by měl být střednědobě otestován – po období 3 až 5 let. Překročení cíle by bylo možno akceptovat pouze v případě, že by cíl překračovala i eurozóna; rozsah překročení oproti eurozóně by byl tolerovatelný maximálně do výše jednoho procentního bodu. Riziková výše inflace pro kandidátskou zemi z pohledu vstupu do eurozóny se jednoznačně neodvíjí od maastrichtského kriteria, ale od inflačního diferenciálu mezi kandidátskou zemí a největšími ekonomikami eurozóny (Německo, Francie, Itálie), které mají hlavní vliv na nastavení základní refi sazby ECB.
- Takto definovaná tolerovatelná výše inflace by měla být dosažena za situace, kdy se základní úrokové sazby v kandidátské ekonomice neliší střednědobě o více než 25 (krátkodobě o 50) bazických bodů.
Přirozený přechod na euro
Obecná podmínka, kterou je potřeba zdůraznit, je spontaneita. I slovinská ekonomika potvrdila rizika orientace hospodářské politiky na krátkodobé splnění maastrichtských kriterií.
Splnění maastrichtského kritéria inflace cestou odkládání deregulací, dohod s odboráři a podnikateli nemůže dlouhodobě přinést nic jiného než narušení makroekonomické rovnováhy. Ke splnění výše uvedených tří podmínek by ekonomika měla dozrát spontánně, při hospodářské politice orientované na vlastní zdravý a vyvážený makroekonomický vývoj.