Robert Holman (Hospodářské noviny 3.11.2008 strana 9, rubrika: Názory)
Současná finanční krize zesiluje volání po větší regulaci finančních trhů. Vlády USA a zemí západní Evropy, které se rozhodly provádět velmi nákladné záchranné operace, považují za nezbytné uklidňovat veřejnost, že do budoucna zabrání podobným krizím tím, že budou finanční trhy více regulovat. Prozatím jde o proklamace, konkrétní návrhy však budou nepochybně následovat.
Ve skutečnosti jsou finanční trhy regulovány již dnes, a přesto se čas od času krize vyskytují.
Zač vděčíme volným trhům
Regulační historie bankovnictví začala již v době, kdy byl opuštěn systém stoprocentního krytí peněz zlatem. Vzniklo bankovnictví s částečnými rezervami, jež muselo být podřízeno určité regulaci, aby se předešlo krizím ze ztráty důvěry. Banky musely udržovat povinné minimální rezervy vůči vkladům a klíčovou roli začaly hrát centrální banky jako dodavatelé likvidity na mezibankovní peněžní trhy a jako věřitelé v poslední instanci.
Po druhé světové válce se na finančních trzích začínají objevovat další inovace. Když na počátku 70. let padl systém pevných měnových kurzů a přešlo se na volné kurzy, vyvolávalo jejich kolísání poptávku po zajištění proti kurzovým rizikům. To vedlo ke vzniku měnových derivátů a později i derivátů úrokových a úvěrových.
V následujících desetiletích došlo ke globálnímu propojování finančních trhů, čímž se zvýšila konkurence a efektivita investic ve světovém měřítku. To urychlovalo globální hospodářský růst a snižovalo inflaci. Ve světle dnešní finanční krize se na tyto pozitivní přínosy finančních trhů zapomíná. Zapomíná se i na to, že dynamický rozvoj finančních trhů byl umožněn neexistencí tuhé regulace.
Regulace? Reakce - NOW!
Každá regulace vyvolává vznik inovací, které umožňují ji obcházet. Kdo takovou inovaci vyvine první, vydělá na úkor svých konkurentů. Tato známá ekonomická pravda platí pro všechny trhy, ale pro finanční dvojnásob, neboť na nich se inovace prosazují velmi rychle.
Ve Spojených státech platila od 30. let tzv. regulace Q, která bankám zakazovala platit úroky z běžných vkladů a limitovala výši úroků z termínovaných vkladů. Takže aby získaly více vkladatelů, začaly některé banky nabízet klientům nové účty NOW (Negotiable order of withdrawal) a účty peněžního trhu, z nichž klientům nabízely úroky. Klienti mohli z těchto účtů platit kreditní kartou a operovat s nimi jako s běžnými účty - ale přitom nepodléhali regulaci Q!
V roce 1974 zkrachovalo v Evropě několik velkých bank. V reakci na to se prosadil nový typ regulace: požadavky kapitálové přiměřenosti Basel. Banka musí udržovat ke svým rizikově váženým aktivům určitou výši vlastního kapitálu (neboli: plnit ukazatel kapitálové přiměřenosti). Je to pojistka proti ztrátě solventnosti - a motivuje banku k větší obezřetnosti při investování do rizikovějších aktiv.
Aby tedy nemusely udržovat mnoho regulatorního kapitálu, některé banky začaly část svých rizikovějších aktivit převádět do mimobilančních položek nebo do úplně oddělených a k tomu účelu zakládaných entit (special purpose vehicles). Svět se nestačil divit, když po propuknutí krize musely přiznat, co všechno mají v mimobilančních položkách. Například růst úvěrových derivátů nabyl za poslední léta nevídaného rozsahu.
Nejlépe si trh poradí sám
Potvrzuje se, že finanční instituce přirozeně hledají cesty, jak vládní regulace obejít, hledají mezery. Reakcí vlád bývá zavádění dalších regulací. A ty vedou k ještě sofistikovanějším finančním instrumentům umožňujícím se z regulací vyvázat. Finanční trhy se tím stávají nepřehlednějšími. Nedělejme si rovněž iluze, že vlády vytvářejí nové regulační zákony a směrnice bez účasti samotných regulovaných subjektů. Naopak, ty jim často vedou ruku ve snaze dosáhnout takové regulace, která - musí-li už být - omezí konkurenci a zvýší jejich marže.
V době probíhající finanční krize přestává mnoho lidí věřit v tržní řešení a upíná naděje k vládním zásahům. Ale všechny finanční instituce se nechovaly stejně neobezřetně. Tržní řešení vypadá tak, že obezřetné a zdravé banky dnes využívají příležitost a za nízké ceny kupují banky, jež se vlastní vinou staly nesolventními.
Kdyby vlády ponechaly tomuto procesu volný průběh, finanční krize by odezněla, i když hospodářská recese by možná trvala déle. Vládní záchranné akce možná recesi zkrátí, ale za cenu rozvrácených veřejných financí a zesíleného morálního hazardu, který zvyšuje pravděpodobnost budoucích finančních krizí. Zájmový horizont vlády je ovšem příliš krátký, aby ponechala věci v rukou trhů.
Neblahá levicová pýcha
Dalším nešťastným průvodním jevem je ideologie. Levicoví intelektuálové nedůvěřují neosobním silám trhů, kterým povětšinou nerozumějí a ani se o to nesnaží.
V dnešní krizi vidí důkaz, že svobodné trhy nefungují, a za její prvotní příčinu pokládají chamtivost finančníků. Dnešní události líčí jako vítězství své ideologie, proto volají po regulaci a šíří slogany o konci (starého) kapitalismu.
Finanční trhy nepotřebují více regulace, ale zdokonalování existujících regulací. Například odstranění procyklického charakteru pravidel Basel II nebo úpravu účetních pravidel oceňování aktiv. Snaha spoutat finanční trhy by mohla zhoršit jejich fungování, což by všechny země pocítily nakonec ve zpomalení hospodářského růstu.