Petra Davidová, Eva Komárková, Renata Opravilová (Bankovnictví 28.6.2010 strana 15, rubrika: Speciál - finanční stabilita)
Český bankovní sektor vykázal v několika posledních letech i v prvních měsících roku 2010 dobré finanční zdraví a zůstává tak, na rozdíl od mnoha jiných zemí, stabilním prvkem finančního systému i celé ekonomiky. O dobrém postavení v rámci Evropy svědčí i srovnání některých základních ukazatelů, jako jsou například vysoká ziskovost či dostatečná kapitálová přiměřenost.
Bankovní depozita, výrazně převyšující celkový objem úvěrů, zajišťují bankám dostatečnou likviditu, jejíž nedostatek byl pro některé zahraniční banky osudný. Česká národní banka sice na konci roku 2008 přijala rozhodnutí o mimořádném pravidelném reportování vybraných ukazatelů likvidity bank, tento monitoring byl však v důsledku dobré likviditní pozice v českém bankovním sektoru ve druhé polovině roku 2009 zrušen.
Příznivý výhled
Z hlediska ziskovosti a likvidity je pro ČR příznivý i výhled do budoucna, přestože lze identifikovat některá slabší místa. Na konci roku 2009 se dostalo do ztráty osm bank a čtyři družstevní záložny. Za leden až březen 2010 vykázalo ztrátu devět bank a osm družstevních záložen. Ve všech případech se však jde o menší účastníky trhu.
V souvislosti s ekonomickou krizí a zhoršující se platební schopností dlužníků začíná nabývat na významu problém úvěrů, které nejsou spláceny v souladu se smluvními podmínkami. Zvýšená tvorba opravných položek k úvěrovému portfoliu tuzemských bank má dopad do jejich zisku. Opožděné či neuskutečněné splátky úvěrů negativně ovlivňují likviditu.
Finanční zdraví a stabilita bank plyne především z vysoké tvorby výnosů u činností, které tvoří jádro bankovního podnikání v ČR. Mnoho bankovních domů se dosud drží tradičního modelu, který je založen na poskytování úvěrů a přijímání vkladů. Ukázalo se, že tento převažující model má v těžkých časech mnohé výhody. Tvorba zisku umožňuje udržení kapitálu na dostatečné úrovni, a to i přes masivní výplaty dividend (především majoritním vlastníkům do zahraničí) v posledních letech.
Situace v zahraničí byla a je často odlišná - a to i v zemích, kde sídlí matky českých bankovních institucí, v zemích středoevropského regionu nebo v zemích, které se staly členy EU společně s ČR. Přitom na startovní čáře (při vstupu do EU) jsme na tom byli víceméně srovnatelně. Velké evropské bankovní celky odvíjejí -na rozdíl od ČR a některých dalších menších ekonomik, novějších členů EU - své zisky do značné míry rovněž z výnosů z obchodování.
Zhoršování kvality úvěrů
Obdobně jako v České republice, také u velkých zahraničních bank je největší současnou brzdou tvorby zisku potřeba vytvářet opravné položky, neboť zhoršující se kvalita úvěrového portfolia je dnes téměř obecně platnou normou. Zajímavým rysem důsledků finanční krize je zvyšující se rozptyl ve výkonnosti jednotlivých subjektů i národních bankovních sektorů. Tento fenomén se objevil také na českém trhu, kdy na konci roku 2009 došlo k největšímu rozpětí mezi maximální a minimální hodnotou rentability kapitálu Tier 1 od roku 2000.
Tuzemské banky se snaží eliminovat dopady zhoršování kvality úvěrů do tvorby zisku. Při poskytování úvěrů se chovají obezřetně a používají sofistikované metody, ověřující bonitu klienta. Přesto zůstává úvěrové riziko nejzávažnějším druhem podstupovaného rizika.
Banky posuzují finanční a ekonomickou situaci klientů a do kategorie úvěrů „se selháním“ řadí nejenom ty, u nichž již splátka překročila regulatorní hranici 90 dnů, nýbrž také ty úvěry, kde vyhodnotila pravděpodobnost nesplacení závazku klienta řádně a včas jako reálnou.
Ke zhoršování kvality úvěrů dochází od druhé poloviny roku 2008. Recese postihla nefinanční podniky i obyvatelstvo. Na konci prvního čtvrtletí letošního roku dosáhl podíl pohledávek se selháním (nestandardní, pochybné a ztrátové) na celkových pohledávkách zhruba 5 %.
Ke zhoršování kvality úvěrového portfolia dochází za současného minimálního růstu úvěrové emise. Neschopnost dostát svým závazkům se však u jednotlivých skupin dlužníků bank projevuje diferencovaně.
Spotřebitelské úvěry a nový zákon
Liší se rovněž kvalita úvěrů podle jejich účelu, kdy například úvěry na bydlení bývají tradičně spláceny lépe než úvěry spotřebitelské. Spotřebitelské úvěry jsou určeny na různé a často nespecifikované účely, bývají používány i na splácení jiných úvěrů v prodlení a jen výjimečně disponují zástavou či nějakou formou záruky. Jejich vyšší rizikovost je kompenzována vyššími úrokovými sazbami.
Liší se - a v některých případech i podstatně - také podíl nesplácených úvěrů na celkovém úvěrovém portfoliu podle jednotlivých bank.
K jisté kvalitativní změně pro dlužníky i pro poskytovatele úvěrů by mělo dojít po 1. lednu 2011, kdy nabude účinnosti zákon upravující některé podmínky spotřebitelského úvěru. Jedná se o transpozici Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, přijaté již v roce 2008. Tato směrnice si klade za cíl sjednotit právní předpisy členských států v oblasti spotřebitelských úvěrů, vytvořit jednotný trh jejich poskytování, posílit ochranu spotřebitele před nekalými praktikami a dovést úvěrující instituce k větší odpovědnosti při půjčování.
Nový zákon by měl vyústit - především díky povinné a poměrně důkladné informovanosti klientů - v nižší počet domácností, které na sebe vezmou neúměrně vysoké břemeno dluhu. Zavede mnoho užitečných institutů, jako jsou například možnost odstoupit od úvěrové smlouvy do 14 dnů od jejího uzavření či předčasně splatit dluh s minimálními sankcemi.
Zákon však umožňuje i nadále využívat rozhodčí doložky, které jsou právě v oblasti spotřebitelského úvěru vůči spotřebiteli úvěrovými společnostmi ve vysoké míře zneužívány. Neupravuje rovněž maximální přípustné úročení.
Stabilní a zdravý bankovní sektor
Bankovní sektory jsou do jisté míry ohroženy nejistotou související s udržitelností veřejných financí v některých evropských zemích, s možným přesahem těchto problémů nejen do reálné ekonomiky, ale také do některých částí finančního systému. Tuzemské banky se již tradičně exponují v rámci bilančních obchodů s nerezidenty nejvíce na mezibankovním trhu a v oblasti podrozvahových aktivit. Na konci března 2010 převýšil objem zahraničních podrozvahových pohledávek bilanční sumu bankovního sektoru o 5 %. Expozice domácího sektoru vůči zemím EEA, které jsou nejvíce postiženy ekonomickou krizí, jsou však téměř zanedbatelné.
Česká republika je naštěstí jednou z těch zemí, kde si - především díky stabilnímu a zdravému bankovnímu sektoru - situace nevyžádala kapitálové injekce z veřejných zdrojů ani použití žádných jiných nástrojů na podporu bankovního sektoru (viz text v rámečku). Některá rozhodnutí na podporu stability bankovních sektorů učiněná v zahraničí však mají dopad i na situaci v ČR, především prostřednictvím změn v organizaci činnosti některých dceřiných bank a poboček či prodejem některých divizí konkurenci.
Například tuzemská pobočka celosvětově působící HSBC již v prvním čtvrtletí 2010 ukončila služby bonitní privátní klientele. Skupina ING, která musí holandské vládě splatit nemalou finanční částku, má ve svém plánu na restrukturalizaci mimo jiné prodej své pojišťovací části, stejně jako prodej divizí zaměřených na správu aktiv. Dalších finančních ústavů se týkají změny ve struktuře nejvýznamnějších vlastníků.
***
Červen 2010 přináší jako každoročně Zprávu o finanční stabilitě a Zprávu o výkonu dohledu nad finančním trhem, tedy dvě publikace ČNB, které se výše uvedenou problematikou zabývají ve větším detailu a rovněž ve vazbě na další segmenty finančního systému, reálnou ekonomiku a makroekonomický vývoj.
Podíl podniků a domácností na charakteristikách úvěrových portfolií bank v ČR (v %)
| Podniky | Domácnosti | |||||
|---|---|---|---|---|---|---|
| XII 2008 | XII 2009 | III 2010 | XII 2008 | XII 2009 | III 2010 | |
| Podíl na celkových úvěrech klientům od bank | 40,9 | 37,2 | 37,1 | 41,0 | 44,7 | 46,5 |
| Podíl na celkových klientských úvěrech od bank v selhání | 53,8 | 56,2 | 53,9 | 38,9 | 35,1 | 36,4 |
| Podíl na celkových kapitálových požadavcích k úvěrovému riziku | 59,9 | 54,6 | 53,0 | 20,3 | 23,1 | 23,8 |
Stání intervence na podporu bankovního sektoru
Opatření přijatá v zahraničí ke stabilizaci krize bankovních sektorů a ekonomik
prohloubení globální finanční krize a následné prudké zpomalení světové ekonomiky vedlo odpovědné autority po celém světě k přijetí bezprecedentních kroků. agresivní snížení hlavních měnových sazeb přijaté centrálními bankami v prvních fázích krize (často až k téměř nulovým hodnotám) a historicky poprvé i koordinovaný postup šesti hlavních centrálních bank, by za normálně fungujícího finančního systému poskytlo masivní stimul ekonomické aktivitě. v situaci, která panovala na trzích v posledním čtvrtletí roku 2008, však bylo nutné přijmout dodatečná opatření vedoucí k systémovému řešení, které kromě snižování úrokových sazeb zajistí dostatečný přísun likvidity na trhy a posílení kapitálu bank. centrální banky začaly masivně dodávat likviditu trhům. americký fed dokonce přistoupil přímo k financování podniků tím, že nakupoval jejich dluhopisy. Další země poskytly garance na nově vydané krátkodobé a střednědobé půjčky bank. Druhým pilířem řešení krize bylo navýšení kapitálu bank. počáteční postupy Usa směřovaly spíše k odkupu špatných aktiv, v případě hypotečních agentur freddie mac a fannie mae a pojišťovny aiG šlo o zestátnění. evropský přístup spočíval zejména ve vytváření různých „konsolidačních agentur“ odkupujících aktiva bank a v přímých kapitálových injekcích. centrální banky v průběhu krize využívaly i nástrojů tzv. nekonvenční měnové politiky - takových, které jdou nad rámec nastavování měnověpolitických úrokových sazeb a provádění operací na volném trhu. ve snaze snížit termínové sazby na mezibankovních trzích zvýšily některé národní centrální banky nabídku termínovaných finančních zdrojů a přijaly řadu opatření k hladké distribuci bankovních rezerv jako rozvolnění pravidel pro uznatelnost kolaterálu pro měnové operace, prodloužení splatností refinančních operací nebo zřízení swapových linek mezi centrálními bankami. Řada bank také přistoupila k půjčování vysoce likvidních cenných papírů (typicky sovereign bondů) oproti méně likvidním tržním cenným papírům s cílem zlepšit podmínky financování na peněžních trzích. po kolapsu lehman brothers se opatření v oblasti úvěrové politiky rozšířila i na nebankovní sektor, specificky na trhy tzv. commercial papers (krátkodobé nezajištěné dluhové instrumenty vydávané nebankovními korporacemi), cenných papírů zajištěných nemovitostmi (tzv. MBS, obdoba hypotečních zástavních listů) a podnikových dluhopisů. během této fáze implementovaly centrální banky rovněž přímé nákupy dluhu veřejného sektoru, čímž se snažily ovlivnit výnosy dluhopisů s delší splatností. Ke konci roku 2008 již bylo zřejmé, že ani měnověpolitické kroky ani záchranné balíčky nemají dostatečný potenciál zabránit propadu světové ekonomiky. Dalším krokem byly fiskální stimuly, které měly za cíl podpoření agregátní poptávky. ty měly podobu jak přímých vládních výdajů, tak snižování daní. Řada zemí přijala opatření zaměřená na pracovní trh a sociální politiku. významný rozdíl lze pozorovat mezi tím, jaký důraz dávaly jednotlivé země na soukromé versus veřejné cenné papíry a bankovní versus nebankovní trhy. americký fed se primárně soustředil na nebankovní úvěrové trhy a operace s cennými papíry privátních investorů. byly proto zavedeny speciální nástroje jako commercial paper funding facility a term asset-backed securities loan facility. naopak bank of england se ve své asset purchase facility zaměřila na nákup vládních bondů. ecb kladla důraz na likviditu bankovního systému. tato rozdílná zaměření částečně odrážejí rozdílnou finanční strukturu uvedených ekonomik. přímé intervence na nebankovní úvěrové trhy v Usa jsou konzistentní s převážně tržně orientovanou americkou ekonomikou, naopak větší důraz na podporu bank v eurozóně zase odpovídá důležité roli bankovního systému v regionu. náklady na stabilizační opatření byly enormní. podle údajů bis bylo celkové množství zdrojů vyhrazených na záchranné balíčky v 11 velkých světových ekonomikách (Austrálie, Kanada, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Nizozemí, Španělsko, Švýcarsko, Velká Británie, USA) vyčísleno na 5 tril. eur (18,8 % HDP uvedených 11 zemí), skutečné výdaje činily 2 tril. eUr (7,6 % HDP daných 11 zemí). velikost intervencí se mezi jednotlivými zeměmi lišila. nejvyšší byla ve velké británii (44,1 % HDP) a nizozemí (16,6 % HDP), tj. v zemích, kde je bankovní systém velký v poměru k reálnému sektoru a dominují mu velké instituce, které byly krizí vážně zasaženy. naopak nejnižší výdaje na intervence byly v Japonsku (0,1 % HDP) a itálii (0,6 % HDP), kde banky stále udržují spíše strategii tradičního bankovnictví a byly krizí ohroženy méně. celkový účet za poskytnuté podpory v zemích eU byl vyčíslen na zhruba 1460 mld. eUr, z toho na eurozónu připadá 1014 mld. eUr.