Miroslav Cvrček (Reflex 17.5.2012 strana 19, rubrika: Reflexe)
Viceguvernér Mojmír Hampl: Centrální banky mačkají atomové tlačítko
„Německo se rozhoduje, jestli obětuje svou měnu, nebo evropskou integraci,“ říká v rozhovoru pro Refl ex viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl a pokouší se odpovědět, jestli Evropa nakonec skončí VE VELKÉ BANKROTOVÉ DÍŘE.
* Volby ve Francii a Řecku naznačily, že úspory už nejsou v kursu. Jde o trvalý obrat nálady?
Nevím, ale tento spor mi přijde až komický. Jako kdybychom mohli mít buď jen dlouhodobě vyrovnané veřejné finance, anebo jen hospodářský růst. Já věřím, že naopak zdravé veřejné finance jsou základním předpokladem k tomu, aby ekonomika mohla dlouhodobě rozumně fungovat.
* Nemá smysl utrácet ani dočasně?
Jestliže někdo říká, že vždy je možné kdykoli neudržitelným způsobem vytvářet krátkodobý „jakobyrůst“, tak je to podle mě koncepčně vadné uvažování. Návrhy na větší utrácení navíc nepočítají s tím, že někdo musí být ochoten vám za přijatelných podmínek taky půjčit. Kdy jindy by to mělo být jasnější než dnes?
* Pokud by se politici skutečně rozhodli ještě více utrácet, byl by to velký tlak na centrální banky?
On už tu je. Já jsem vděčný, že v Česku žádné takové tlaky neexistují ani k tomu nejsou důvody.
* Ale Evropská centrální banka nakoupila spoustu řeckých dluhopisů kvůli záchraně Řecka. Musela taky natisknout spoustu peněz – není to ani dočasné řešení?
Zdá se mi, že evropské debaty otevírají otázky, na něž historie už dávno odpověděla. Měnová politika nemůže přinést dlouhodobý blahobyt tím, že bude tisknout peníze. Může tlumit cyklus, ale obecně je tiskařský lis na peníze spíše zbraní hromadného ničení. Vždycky jsou lidé, kteří to zpochybňují, a ve špatných časech jsou víc slyšet. Jenže spasit ekonomiku centrální banka nemůže. Může toho naopak mnoho pokazit. To je historická zkušenost. Obohacování panovníka na úkor všech ostatních díky kažení mincí, infl ace, to tu bylo po staletí, po tisíciletí. Bohatství tím ale nevzniká, snad s výjimkou bohatství panovníka. Krátkodobě to může vypadat, že něco řešíte, ale neřešíte.
* Argumentuje se tím, že infl ace umaže nejen úspory, ale i ty proklínané dluhy.
Ano, infl ace je jedna z ověřených cest, jak umazat dluhy. Tahle úvaha je možná atraktivní v zemích, kde domácnosti nebo podniky mají v průměru více dluhů než úspor. Kdybyste ale tuto logiku aplikoval na země jako Česko, Bavorsko či Rakousko, tak narazíte. Tam, kde jsou drobní střádalové, což Češi stále jsou, je infl ace nepopulární a pro většinu nevýhodná.
* Tlak na tuto cestu ale patrně bude sílit.
Já chápu, že takový způsob může být populární v zemích, které nejsou konkurenceschopné, jsou předlužené a mají zdecimovaný finanční sektor. Těch je ve vyspělém světě hodně. Že jsou nakonec v menšině ti, kteří vždy zdůrazňují, že emisí peněz si nic nekoupíte, že správné je nízké nebo žádné zadlužení, považuji za jeden z nejsmutnějších poznatků této krize. To je také důvod, proč se vytvořila taková koalice vyděračů Německa – vy na to máte, tak plaťte.
* Jak hodnotíte limit tříprocentního rozpočtového schodku a šedesátiprocentního zadlužení, který požaduje Evropská unie?
Pokud se bavíme o pravidlech Paktu stability a růstu, máme často tendenci brát je jako jakési standardy správnosti. Když je to do tří, tak je to správně. Ale ono to původně mělo být tři jen v nejhorších časech. Výklad se změkčil na tři i v dobrých časech. A i v těch nejlepších se změkčený výklad nakonec systematicky porušoval. Navíc čísla tři a šedesát vznikla nikoli jako defi nice rozpočtového dobra, ale v zásadě jako průměr čísel zemí, jež aspirovaly na přijetí eura. Takže to vše berme s rezervou.
* Vy jste říkal, že na ČNB nejsou tlaky. Ale ČNB nedávno schválila 1,5 miliardy eur pro Mezinárodní měnový fond (MMF) a Senátem teď prošla změna evropských smluv, kde se zavazujeme garantovat svůj podíl v záchranných fondech EU, až přijmeme euro.
Poslat peníze do měnového fondu ČNB nedoporučovala. Vláda se ale rozhodla za půjčku nabídnout záruky. Takže nezávislost ani hospodaření ČNB nebyly narušeny. K euru jsme pouze poznamenali, že eurozóna dnes je výrazně jiný projekt, než byl do doby, kdy se tato opatření začala realizovat. Ten klub funguje jinak, potenciální závazky vyplývající z členství jsou výrazně jiné, než když se schvalovala přístupová smlouva.
* To přelévání peněz ale, zdá se, bude pokračovat.
Zásadní otázka je, zda tento způsob megazachraňování zemí jinými zeměmi třeba skrze průtokový ohřívač s názvem MMF je správný. Tady už myslím testujeme principy zakázaného měnového financování, tedy financování vlád přímo centrálními bankami. Když se tyto tendence začaly spouštět, říkal jsem, že centrální banky mačkají „atomové tlačítko“. Ve špatných časech jsou centrální banky vždycky pod tlakem, aby měnovou politikou zachraňovaly to, co pokazily jiné politiky. A pozor: půjčky celého MMF budou zanedlouho z 80 procent alokovány jen v eurozóně.
* Problém je, že se ten dluh stále posouvá výš …
Ano, závazky ze soukromého sektoru posunete na vládu a z té na nadnárodní instituce. Nad nimi ale už nikdo není. Proto také nevěřím, že je věrohodná šance na záchranu toho nejbohatšího. MMF funguje, když bohatí školí chudší a říkají: Tady máte podmínky a přísná kritéria. Jenže fond se dostává do jiné situace. Najednou mají ta kritéria a tvrdou medicínu vymáhat sami od sebe největší akcionáři, tedy vyspělý svět. Historická zkušenost říká, že pokud se stát dostane do stavu nesolvence, tak čím dřív si to přizná, tím líp.
* Dnes se to zdá jako nadlidský výkon.
Vyspělý svět má najednou přiznat svým věřitelům, že je potenciálně schopen hůř splácet své závazky než ti, jimž před 10 či 20 lety říkal, jak to mají dělat. Je to mentálně strašně těžké. Pokud si nepřiznáme, že to, co má zbankrotovat, musí skutečně zbankrotovat, pak ani zvýšený objem zdrojů MMF nemůže stačit na pokrytí všech potenciálních problémů. S každým dalším rozšířením zdrojů MMF by každému poučenému čtenáři měla logicky vysvitnout otázka: Děláme dobře? Jdeme správnou cestou? Je to dlouhodobé řešení? Pokud závěrem krize bude, že to vlastně nikdy nelze napravit, tak to si teprve myslím, že je to začátek konce jednoho typu civilizačního uvažování.
* Příklad Německa to ale popírá.
Německo má strukturální rozpočtový defi cit okolo jednoho procenta, což je mimochodem třikrát méně než naše země, a roste. Jenže Německo udělalo spoustu užitečných strukturálních reforem na trhu práce už za Schröderovy vlády. To je důvodem, že Německu se daří více než ostatním.
* Kdyby Španělsko krizi neustálo, jak by mohla vypadat eurozóna? Vytvořila by se nějaká unie kolem Německa?
Měnová unie kolem Německa byla už před eurozónou. Země jako Rakousko, Nizozemsko nebo Dánsko byly fixně navázány na Bundesbanku a jen pasívně vykonávaly to, co ona rozhodla. Měnové unie vznikají a taky zanikají, není to nějaký jednou provždy daný stav světa. Mnohem důležitější než měnové uspořádání je, jak zdravé budou ekonomiky a veřejné finance v evropských zemích.
* Nedočkali bychom se toho spíš v „německé“ unii?
Otázkou je, zda Němci spíš obětují svou měnu, nebo proces integrace. Průměrný Němec řekne: „Slibovali nám, že euro bude celoevropská marka, kterou jsme měli. A my máme pocit, že to dnes celoevropská marka není.“ Kladu si otázku, jestli hodnota perfektní měny, jakou byla marka, bude silnější než chuť pokračovat v integračním projektu. Ty dvě věci až do této krize šly ruku v ruce. Najednou se Němci musí rozhodnout, zda chtějí perfektní měnu, nebo pokračování integrace. Myslím, že to ještě nějakou dobu bude integrace a budou spíš ochotni obětovat perfektní měnu.
* Jaká politika by Evropě nejvíc pomohla?
S nadsázkou bych řekl, že kdyby některé vlády ve vyspělé Evropě čtyři roky nedělaly vůbec nic jiného, než měly vyrovnané rozpočty, tak udělají pro ekonomiku víc, než když se budou aktivně o něco snažit a rozpočty nebudou mít v pořádku. To se ale nikde nestane.