Pavel Štěpánek (Bankovnictví 15. 12. 2016 strana 36, rubrika Rozhovor)
Roky působení v bankovní radě České národní banky a zkušenosti s transformací české ekonomiky v devadesátých letech jsou pro mou práci neocenitelné, říká Michaela Erbenová, která byla letos zvolena jedním z 24 výkonných ředitelů Mezinárodního měnového fondu (MMF). Do této funkce ji navrhla bankovní rada ČNB, jejíž součástí byla mezi lety 2000 a 2006.
V rozhovoru s ní se její bývalí kolegové z branže a zároveň členové redakční rady Pavel Štěpánek a Pavel Mertlík zaměřili ještě jednou na období sjednocení dohledu a hlavně na fungování MMF a na jeho politiku. Jak probíhají jednání s MMF? Jakou hospodářskou politiku MMF prosazuje? A jak vnímá evropskou bankovní unii? Na tyto otázky a spoustu dalších naleznete odpovědi v následujícím rozhovoru.
Období před MMF
* Byla jste šest let členkou bankovní rady ČNB a také jste byla u velkých změn, které v tomto období nastaly. Právě letos uplynulo deset let od sjednocení dohledu nad finančním trhem pod ČNB a vy na tom máte zásadní zásluhu. Co vlastně bylo hlavním motivem pro tuto změnu - byly to úspěšné vzory ze zahraničí, rozdíly ve výkonnosti jednotlivých dohledových orgánů nad jednotlivými segmenty českého finančního trhu, nebo ještě něco jiného?
Sjednocení dohledu nad finančním trhem, které odstartovalo v dubnu 2006, si kladlo za cíl propojení monitoringu finanční stability s výkonem dohledu. Péče o finanční stabilitu je v zákoně zakotvena jako jeden z klíčových cílů ČNB. Podobně jako v případě mnoha jiných centrálních bank byla tato funkce tradičně naplňována výkonem bankovního dohledu a dohledu nad platebním stykem, doplněným postupně se prohlubujícími analýzami finanční stability. Od přelomu tisíciletí začaly v odborné literatuře sílit názory o významu pohledu na finanční trh jako celek, a to nejenom pro zajištění finanční stability, ale i pro lepší pochopení fungování transmise měnověpolitických rozhodnutí do reálné ekonomiky. Hlavním stimulem jak v zahraničí, tak u nás byl postupný růst významu nebankovních finančních subjektů a finančních skupin. V mnoha zemích se vedla diskuse o účelnosti sektorového uspořádání orgánů dohledu a o přednostech jednotného dohledu pro výkon konzistentní politiky vůči různým finančním odvětvím, pro zajištění stejných podmínek pro všechny účastníky finančního trhu (s cílem omezení možností regulatorní arbitráže) i pro vzájemnou koordinaci mezi orgány, které si kladou za cíl celkovou finanční stabilitu (později se objevil termín macroprudential - makroobezřetnostní politika a orgány) a dohled nad jednotlivými tržními subjekty. Česká národní banka se v té době po úspěšném překonání bankovních krizí v devadesátých letech již etablovala jako efektivní a nezávislý orgán bankovního dohledu, s výrazným přesahem k nebankovním subjektům finančního trhu vzhledem k výkonu konsolidovaného dohledu. Právě významná role bank a bankovních skupin na českém finančním trhu byla jedním z hlavních argumentů pro sloučení sektorových dohledových orgánů do ČNB. Reforma si kladla za cíl vytvoření předpokladů pro sjednocení a zjednodušení pravidel, pro odstranění duplicit a překryvů v dohledu, pro efektivnější dohled nad finančními skupinami a ve svém důsledku i jednoznačné vymezení odpovědnosti za finanční stabilitu. Následovat mělo také dosažení synergických efektů a úspor při budování a výkonu dohledu a větší flexibilita pro reakce na finanční inovace nebo změny struktury finančního sektoru. Nezávislé postavení, autorita a kapacita ČNB, její odborné zázemí a rozvinutá dohledová infrastruktura, funkce ČNB jako věřitele poslední instance vůči bankám a provozovatele jediného systému tuzemského mezibankovního platebního styku převážily v této debatě nad názory o možném konfliktu zájmů mezi měnověpolitickým a dohledovým rozhodováním, které by preferovaly vyvedení jednotného dohledu mimo ČNB. Součástí reformy uspořádání dohledů bylo také posílení regulatorní role Ministerstva financí, které v mnohém reflektovalo evropské zvyklosti.
* Sjednocení dohledu se takříkajíc povedlo a určitě přispělo k posílení stability a kredibility českého finančního systému. Ovšem třeba v UK, kam se ČNB v mnohém tradičně chodila inspirovat a učit, krize navodila vyčlenění dohledové funkce ven z Bank of England (nicméně dohled se do BoE již opět vrátil). Jako kdyby stále neexistoval ten jediný a správný model ukotvení dohledu nad finančním trhem?
Zkušenosti ze zahraničí naznačují, že finanční krize často vedou k přehodnocení názorů na institucionální uspořádání dohledů -vývoj ve Velké Británii je názorným příkladem. Obecně platí, že pro funkční dohled a dosažení finanční stability se jeví jako důležité splnění základních předpokladů efektivního dohledu, zahrnujících zejména jasné cíle dohledu, nezávislost a jasně vymezenou odpovědnost dohledového orgánu za výsledky dohledu, dostatečné zdroje a pravomoce, smysluplné pokrytí finančního sektoru regulací a respekt ze strany dohlížených subjektů. Uspořádání dohledu musí také respektovat širší institucionální tradice a právní základnu (které se v jednotlivých zemích velmi liší) a vycházet ze struktury domácího trhu. Sama o sobě se forma tohoto uspořádání nejeví jako prvořadá a během krize se myslím neprokázala jednoznačná spojitost mezi funkčností dohledů a různými modely jejich uspořádání. Jinými slovy, problémy vznikly jak v zemích s jednotným dohledem, tak v zemích se sektorovým uspořádáním. A naopak, singapurský model jednotného dohledu, vykonávaného institucí zodpovědnou také za měnovou politiku, je vnímán jako vysoce efektivní a profesionální, podobně jako model australský, založený na dvou nezávislých dohledových orgánech (jeden odpovídá za obezřetnostní dohled, druhý za dohled odborné péče - market conduct). V České republice, s ohledem na strukturu našeho finančního trhu, se dle mého názoru integrace do ČNB jednoznačně osvědčila. Úspěšné sloučení dohledů v takřka rekordním čase i jeho načasování s předstihem před krizí je něco, na co můžeme být právem hrdí. Zvládnutí dopadů globální finanční krize i mezinárodní respekt, který ČNB požívá v centrálněbankovní a dohledové komunitě, jsou toho důkazem.
* Ve vašem profesním CV jsou dvě období, kdy jste pracovala pro privátní subjekty. Jak moc je to prostředí odlišné od toho, s čím jste se setkala v centrální bance a nyní v MMF? Je těžší přechod z privátní sféry do veřejného sektoru, nebo naopak?
Měla jsem v životě štěstí poznat práci jak v soukromém, tak i ve veřejném sektoru v obdobích, která byla v mnohém přelomová, a věřím, že oba typy zkušenosti mne obohatily a vzájemně se doplňovaly. Manažerské zkušenosti ze soukromého sektoru - orientace na budování výkonných týmů, na finanční motivaci zaměstnanců, dosahování měřitelných výsledků v daném čase a s pevným rozpočtovým omezením a odpovědností vůči akcionářům - mi posloužily jako velmi užitečná manažerská příprava obecně. Zkušenost s praktickým fungováním finančních institucí v reálných podmínkách je navíc neocenitelná jak pro analytickou práci, tak pro práci v oblasti regulace finančních institucí. Předností práce ve veřejném sektoru, jak v národním, tak i v mezinárodním kontextu, je možnost dopřát si luxus modelového a dlouhodobějšího pohledu na trendy vývoje jednotlivých odvětví. Kvalitní tvorba politik také nutně zahrnuje širší pohled na celospolečenské dopady rozhodnutí a jejich politický i mezinárodní kontext, které se v privátní sféře neprojevují. Zkušenosti s transformací české ekonomiky v devadesátých letech, stejně jako mnohé dramatické výzvy, kterým jsem čelila spolu s kolegy v bankovní radě ČNB během etablování inflačního cílování v ČR, vzniku eura, privatizace a stabilizace bankovního sektoru, zvládání dopadů volatility měnového kurzu a rekordního přílivu kapitálu po našem vstupu do Evropské unie i modernizace struktury a výkonu dohledu nad finančním trhem, jsou doslova neocenitelné pro mou dosavadní práci v MMF, a to jak v zemích s rozvíjejícími se trhy, tak i v těch vyspělých.
MMF
* Nedlouho po ukončení vašeho mandátu v bankovní radě ČNB jste odešla pracovat do washingtonské centrály MMF do sekce měnové a kapitálových trhů (Monetary and Capital Markets Department), kterou v té době vedl José Viňals, bývalý viceguvernér španělské centrální banky. Záhy jste se stala ředitelkou jednoho z odborů této sekce. Jaká byla hlavní témata, na nichž jste ve fondu pracovala, než jste se stala výkonnou ředitelkou? Nakolik jste v té době spolupracovala s ČR/ČNB? (Poznámka redakce - v roce 2013 jste se například podílela na organizaci a vedla jeden z panelů na konferenci „Financing CESEE's future growth: the evolving role of the banking systém" v KC ČNB v Praze.)
Moje práce v MMF se vždy dotýkala fungování finančních trhů, její přesný obsah se ale v čase dost měnil. Do MMF jsem přišla v r. 2007 do odboru regulace finančních trhů a politika bankovní regulace měla být mým zaměřením. To se ale záhy, po pádu Lehman Brothers v roce 2008 změnilo. Dílem náhody jsem se v MMF ocitla v době, kdy byl svět na prahu největší finanční krize od třicátých let minulého století, dílem osudu jsem ze své předchozí kariéry v České republice měla mnoho relevantních praktických zkušeností v této oblasti i potřebné jazykové vybavení. Dalších pár let jsem se tedy živila prací v oblasti krizového řízení a zvládání finančních krizí. Podílela jsem se na formulaci reforem v programech MMF ve střední a východní Evropě a poté koordinovala návrhy MMF na finanční reformy v zemích eurozóny. Spolu s kolegy z Evropské banky pro obnovu a rozvoj a ze Světové banky jsem se podílela na vzniku tzv. vídeňské iniciativy, která si kladla za cíl posílit komunikaci mezi ústředím a dohledy nad mateřskými bankami na jedné straně a bankovními dohledy v zemích působnosti dceřiných společností a poboček těchto bank ve střední a východní Evropě na straně druhé, se záměrem omezit negativní dopady hrozícího rychlého odlivu finančních zdrojů z těchto zemí na začátku krize. Významnou součástí mé práce bylo také poskytování a koordinace technické pomoci v oblasti zvládání finančních krizí a bankovní regulace a dohledu v rozvíjejících se ekonomikách. V posledních letech a s relativním uklidněním situace jsem se pak přesunula zpět do oblasti regulace a dohledu a v r. 2012 jsem se ujala funkce ředitelky odboru dohledu a regulace finančních trhů s odpovědností za oblast bankovnictví, pojišťovnictví a kapitálových trhů ve všech oblastech mandátu MMF. V této funkci jsem se podílela na zastupování MMF v Basilejském výboru pro bankovní dohled (Basel Committee on Banking Supervision, BCBS), který stanovuje globální standardy pro regulaci bank, v Mezinárodní asociaci dohledů nad kapitálovými trhy (International Organisation of Securities Commissions, IOSCO) a v Mezinárodní asociaci dohledů nad pojišťovnami (International Association of Insurance Supervisors, IAIS), připravovala podklady pro zapojení MMF do práce skupiny zemí G20 a Radou pro finanční stabilitu (Financial Stability Board) v oblasti reforem finanční regulace a dohledu. Také jsem koordinovala technickou pomoc MMF v této oblasti a přístupy k regulatorním otázkám v rámci dohledu podle článku IV Dohody o MMF. Součástí mé práce bylo i zapojení se do Programu hloubkového posouzení finančního sektoru (Financial Sector Assessment Program - FSAP). Česká republika absolvovala toto posouzení naposledy v roce 2012. Já jsem vedla týmy, které zpracovaly FSAP analýzy Belgie a Německa, a podílela se na analýze systému řešení finančních krizí v rámci FSAP ve Švédsku a na analýze bankovnictví v běloruském FSAP. V souladu s vnitřními pravidly MMF se zaměstnanci standardně přímo ve vlastní zemi neangažují, zejména ne ti s rozhodovacími pravomocemi. Spolupořádání regionální konference o evoluci bankovních systémů ve střední a východní Evropě v r. 2013 bylo tedy spíš výjimkou. Jinak jsem také spoluorganizovala konferenci v r. 2008 ve Vídni o zvládání rychlého růstu úvěrové emise (rapid credit growth). Podílela jsem se také na práci Basel Consultative Group, poradní skupiny Basilejského výboru pro bankovní dohled. V roce 2013 jsem se například v Praze na půdě ČNB zúčastnila odborného semináře Basel Consultative Group na téma „Dopad Basel III na rozvíjející se a malé ekonomiky", vedeného a zaštítěného viceguvernérem ČNB V. Tomšíkem, jehož cílem bylo shrnout hlavní zamýšlené i nezamýšlené důsledky implementace mezinárodního regulatorního rámce pro banky Basel III na rozvíjející se a malé ekonomiky.
Politika MMF
* Na začátku 90. let MMF radil členským zemím při hospodářských reformách postupovat podle tzv. washingtonského konsenzu. Nakolik se od té doby politika MMF změnila a proč? Jaké jsou hlavní ingredience reforem, kterými podmiňuje MMF své půjčky dnes?
Základní „stavební kameny" konsenzu -tedy důraz na přínosy liberalizace obchodu, volných toků kapitálu a na obezřetnou fiskální a měnovou politiku - ani mandát MMF prosazovat politiky, které zabrání akumulaci globálních nerovnováh, se myslím nezměnily. Jednou z nejvýraznějších změn je asi zvýšený důraz na prorůstové politiky a na vytváření dostatečného prostoru pro zmírnění sociálních dopadů hospodářských reforem. Takzvané strukturální reformy (namátkou otázky spojené s posílením konkurenčního prostředí, insolvenční právní rámec, důchodové systémy či zapojení žen na trhu práce) bývaly tradičně doménou spíše Světové banky nebo jiných mezinárodních organizací, například OECD. Nyní je však jasné, zeje MMF nemůže ignorovat, ovšem jen za vymezených podmínek - tj. musí jít o makroekonomické dopady, které jsou systémově významné nebo relevantní pro více zemí, resp. pro růstový potenciál globální ekonomiky, a které lze ovlivnit hospodářskými politikami. K překryvu činností mezinárodních organizací by nemělo docházet. MMF se také daleko cíleněji zaměřuje na lepší pochopení politického prostředí, ve kterém se mají reformy realizovat, a rizik, která mohou plynout z rozladění veřejnosti a odmítavého postoje ke globalizaci a liberalizaci obchodu v řadě vyspělých zemí, potýkajících se s dopady pomalého hospodářského růstu, migrace a vlivu technologických změn na pracovní příležitosti a prohloubení příjmových nerovností. MMF se také daleko systematičtěji zaměřuje na globální i lokální makroekonomické dopady hospodářských politik realizovaných významnými vyspělými i rozvíjejícími se zeměmi (spillovers). Tzv. nový institucionální náhled na kapitálové toky z roku 2012 („The Liberalization and Management of capital Flows: An Institutional View") tak kromě důrazu na zásadní přednosti volného pohybu kapitálu také diskutuje rizika s ním spojená a nutnost obezřetné a postupné liberalizace. Zatímco konzistentní makroekonomické politiky spolu s kvalitní regulací a finančním dohledem jsou nadále považovány za zásadní nástroj zvládání prudkých kapitálových přelivů, politiky zaměřené na řízení kapitálových toků (capital flow management measures) nejsou v odůvodněných a časově omezených podmínkách vyloučeny.
* MMF v současné době často doporučuje kombinovat akomodativní měnovou politiku s uvolněnou fiskální politikou. Nízké úrokové sazby, které z akomodativní MP a kvantitativního uvolňování rezultují, však negativně dopadají na výkonnost finančních systémů a mohou ve středním období negativně působit i na finanční stabilitu - ostatně oslabování některých segmentů finančního trhu je viditelné již nyní. To vytváří centrálním bankám jakožto měnověpolitickým institucím a současně garantům finanční stability mimořádně náročné dilema. Pokud bude perioda extrémně nízké (až záporné) ceny peněz dále trvat, budou vůbec centrální banky schopny toto dilema efektivně řešit? Nečeká nás vlastně další finanční šok?
Velkou výzvou pro MMF a tvůrce globální hospodářské politiky je nalezení rozumné rovnováhy mezi posílením globálního hospodářského růstu a zachováním přínosů globalizace a volného mezinárodního obchodu, zejména pro chudší a rozvíjející se ekonomiky, na jedné straně a realizací reforem, které pomohou zmírnit jejich negativní společenské dopady ve vyspělých zemích na straně druhé. Ve své nedávné publikaci o žádoucích přístupech k hospodářské politice („Macroeconomic Management When Policy Space is Costrained...") MMF proto skutečně prosazuje cílenou podporu poptávky, včetně krátkodobého rozvolnění fiskální politiky v zemích, které vzhledem k výchozím podmínkám mají pro toto rozvolnění prostor. Cílem by mělo být vytvoření podmínek pro realizaci strukturálních reforem, které přinesou zlepšení středně a dlouhodobého růstového potenciálu. Podobně jsou nízké úrokové sazby a kvantitativní uvolňování vnímány jako nástroje žádoucí dočasné stimulace poptávky a úvěrové emise, ale jen za předpokladu ukotvení dlouhodobých inflačních očekávání v konzistentním a dobře komunikovaném měnověpolitickém rámci. Dopady této úrokové politiky a kvantitativního uvolňování na finanční stabilitu, likviditu trhů a výkonnost bank mohou skutečně ohrozit jejich přínosy. Finanční systémy, které jsou relativně více závislé na bankách s tradičním modelem financování úvěrů bankovními vklady, a ty s omezeným kapitálovým prostorem (což jsou charakteristiky mnoha evropských zemí) jsou těmito negativními dopady zasaženy relativně více než systémy se silnějším významem kapitálových trhů. Ekonomové se stále přou, zdali je prostředí extrémně nízkých úrokových sazeb „nová norma" (a důsledek technologických změn a dlouhodobých demografických trendů), či dočasný cyklický výkyv. Zdá se však jisté, že toto prostředí ještě nějakou dobu potrvá. Je proto důležité, aby se pozornost centrálních bank systematicky zaměřovala na mírnění negativních vedlejších dopadů na stabilitu, zejména bank. V první řadě se zdá důležité posílit řízení rizik a zajistit jejich dostatečnou kapitálovou vybavenost. V řadě evropských zemí tato situace pravděpodobně přispěje k urychlení žádoucí (long overdue) konsolidace bankovního sektoru, která v dlouhodobějším horizontu může přispět k posílení konkurenceschopnosti a výkonnosti. Je také vhodné zvážit použití makroobezřetnostních nástrojů, zejména v oblasti úvěrů na bydlení.
* Evropa se liberálního přístupu k hospodářské politice v duchu washingtonského konsenzu v poslední dekádě nijak moc nepridržuje, naopak jej v řadě důležitých bodů opouští: není ale vlastně pohyb kyvadla hospodářské politiky k větší ingerenci státu globálním trendem? A pokud ano, jaké bude tento trend mít pro světovou ekonomiku důsledky?
Myslím, že po krizích bývá větší příklon k ingerenci státu a posílení regulace pravidlem, přirozenou reakcí a často i přímým důsledkem opatření na zvládnutí krize (třeba částečného znárodnění bank). Považuji to za spíše dočasnou tendenci a myslím, že se kyvadlo v řadě zemí začíná nachylovat zpět ke „zlatému středu". Zkušenosti zemí v naší části Evropy myslím plasticky ilustrují značná omezení státu jako vlastníka a hybatele ekonomiky, ale i rizika ortodoxně liberálního přístupu bez rozumné míry regulace, zejména v oblasti finančních trhů. Můžeme tak do této mezinárodní debaty dobře a kredibilně přispět s vyváženým názorem a praktickými příklady možných dopadů extrémů na obou stranách pomyslného spektra hospodářských politik.
* MMF má ve svém hledáčku nejen eurozónu, ale i její bankovní unii. Viděno perspektivou MMF, jakou přidanou hodnotu (a komu) vlastně bankovní unie přinesla? Italské bankovnictví má velké problémy, otazníky visí i nad dalšími bankovními subjekty: bankovní unie ale přece vznikala právě proto, aby evropské bankovnictví bylo odolnější...
Bankovní unie je v kontextu eurozóny vnímána jako logický důsledek volného pohybu kapitálu a jednotného bankovního trhu v prostoru s jednotnou měnovou autoritou. MMF však právem prosazuje dokončení reforem. Zatím byl vybudován první pilíř - společný bankovní dohled: Single Supervisory Mechanism - a spuštěn je i druhý pilíř: Single Resolution Mechanism pro řešení krize bank. Třetí, původně Evropskou komisí zamýšlený pilíř - společný systém pojištění vkladů - je zatím předmětem diskuse. Společný bankovní dohled, který odstartoval naostro v roce 2014, udělal za první dva roky svého působení velký pokrok v oblasti sjednocení přístupů k dohledu v jednotlivých zemích eurozóny a tlaku na řešení vleklých problémů se špatnými úvěry a slabou kapitálovou vybaveností. Myslím, že se jeho pozitivní přínosy začnou v čase projevovat. Jak ale ukazuje podrobné hodnocení dohledového a regulatorního rámce a jeho souladu s mezinárodními standardy (tzv. základními principy efektivního bankovního dohledu, Basel Core Principles, BCP), dokončené v rámci hloubkového posouzení finančního sektoru v Německu v červnu 2016, lepší funkčnost společného dohledu si vyžaduje vyřešení řady praktických problémů (zejména v oblasti nastavení rozhodovacích pravomocí) a vybavení Evropské centrální banky odpovídajícími nástroji mj. v oblasti regulace a dohledu řízení rizik, posuzování převzetí bank či získání kontroly i v oblasti správy a řízení společností (corporate governance).
Bankovnictví a ekonomika
* Někteří představitelé jak oficiálních institucí, tak bankovní industrie v Evropě někdy poukazují na to, že v USA pokračuje transpozice globálních basilejských regulatorních standardů pomaleji než v Evropě a že díky tomu získávají americké banky konkurenční výhody na globálním trhu. Jindy se ale zase dá setkat se statistikami, podle kterých je bankovní systém v USA vlastně více regulován než v Evropě.
Na transpozici globálních basilejských regulatorních standardů je skutečně možné vypozorovat v tisku poněkud protichůdné názory. Důležité myslím je, že se na tvorbě standardů podílí jak zástupci regulatorních a dohledových orgánů z USA, tak i z řady evropských zemí. Z pohledu globální struktury finančního sektoru by se dokonce dalo říci, zeje váha evropských hlasů v basilejském výboru aktuálně poněkud vyšší, než by odpovídalo globálnímu významu evropských bank. Basilejský výbor tradičně funguje na základě konsenzu a vzájemného dobrovolného závazku členů implementovat dohodnutá pravidla ve svých národních regulatorních systémech. V posledních letech vytvořil Basilejský výbor strukturovaný systém posouzení kvality národní transpozice svých standardů. Pokud přihlédneme k dosavadním závěrům, pak jsou to spíše evropské země, které globální pravidla dosud transponovaly způsobem poskytujícím evropským bankám „výhodu" méně přísných kapitálových požadavků, a to v podstatné míře. Při hodnocení reforem a jejich dopadů je ale také důležité zohlednit, že podobná pravidla mají výrazné rozdílné makroekonomické dopady v Evropě, kde je drtivá většina úvěrové emise zprostředkována bankami, a v USA s jejich vyšším podílem nebankovního financování. V ideálním případě by se tento rozdílný potenciál pro promítání stejných pravidel do fungování finančního systému a hospodářského růstu měl zohlednit v etapě ex ante při hledání konsenzu na reformních opatřeních, spíše než v národním rozhodování a při jejich implementaci ex post, jež s sebou nesou rizika vytváření pobídek pro regulatorní arbitráž a narušení konkurenčního prostředí. Současně je myslím situace v některých evropských zemích dobrou ukázkou toho, že pomyslné výhody plynoucí z regulatorních úlev nejsou dlouhodobě žádoucí a že pouze kapitálově silné banky jsou schopny poradit si se zátěží špatných úvěrů či nepříznivého vnějšího prostředí.
Organizace a fungování MMF
* Země EU jsou podle řady mimoevropských členských zemí v MMF přereprezentovány na úkor dynamicky se rozvíjejících zemí (Čína, Indie, Brazílie atd.). Zejména během krize, v níž se některé země EU a specificky eurozóny staly největšími dlužníky fondu, hlasy volající po snížení evropského vlivu na fond zesílily. Částečně je tato situace korigována při pravidelných revizích kvót, dílčím způsobem se přeskupily některé konstituence se zastoupením evropských zemí, nicméně závazek snížit zastoupení EU v radě výkonných ředitelů MMF o dvě křesla dosud splněn nebyl. V čele MMF nadále stojí Evropan(ka). Jaký máte na tuto situaci názor?
Reforma řízení MMF a pravidelné přehodnocení kvót jsou důležitými nástroji zachování legitimity MMF. Je přirozené, že významné přesuny váhy jednotlivých ekonomik se časem postupně promítnou i do struktury zdrojů a vyvážení modelu řízení této globální instituce. Jako každá globální změna potřebuje i tato svůj čas. V rámci EU se hledají řešení reprezentace zemí EU, která budou přijatelná pro všechny zúčastněné. V současnosti jsou členské státy EU sdruženy v deseti konstituencích, přičemž sedm je smíšených a tři (Spolková republika Německo, Francie a Spojené království) jsou tvořeny jediným státem. Výkonným ředitelem za středo- a východoevropskou konstituenci, jejímž členem je Česká republika, byl od 1.11. 2014 do 31.10. 2016 zástupce Turecka pan Ibrahim Qanakci, který v souladu s platnou konstituenční dohodou nahradil zástupce Rakouska. Tímto přesunem držitele úřadu výkonného ředitele ve prospěch významné rozvíjející se tržní ekonomiky přispěla naše konstituence výrazným způsobem k naplnění závazku MMF promítnout změny ve světové ekonomice do struktury a řízení fondu a snížit přímý vliv vyspělých evropských zemí. Na základě dohodnutého rotačního schématu obsadila od 1.11. 2016 pozici výkonného ředitele Česká republika. Charakter naší konstituence jako smíšené konstituence reprezentující zájmy jak vyspělých zemí EU, tak i rozvíjejících se ekonomik se však tímto přesunem nezměnil. Věřím, že postupem času se zástupci rozvíjejících se ekonomik prosadí i v nejvyšším vedení MMF. V současnosti jsou dva z celkem čtyř zástupců generální ředitelky Lagardeové (deputy managing directors) původem z rozvíjejících se ekonomik, Číny a Brazílie.
* Československo a od r. 1993 ČR byly od svého znovupřijetí do MMF v roce 1990 součástí tzv. belgické konstituence. Ta byla tradičně řízena a v radě reprezentována zástupcem nejsilnější země, který v zastávaných pozicích reprezentoval stanoviska všech konstituenčních partnerů. V listopadu 2012 po déletrvajících jednáních se Belgie a Lucembursko spojily s Nizozemskem do konstituence Beneluxu, ČR využila svůj koaliční potenciál a aktivně přispěla ke vzniku tzv. CEE konstituence, v níž se ocitla po boku Turecka, Rakouska, Slovenska, Maďarska, Slovinska, Běloruska a Kosova. Aktivní přístup k jejímu založení se odrazil v konstituenční dohodě, která stanoví pravidla pro rotaci pozice výkonného ředitele mezi Turecko, ČR a Maďarsko, přičemž Rakousko stabilně obsazuje pozici zástupce výkonného ředitele. Poprvé od doby založení MMF má tedy ČR počínaje letoškem po dobu dvou let možnost přímo ovlivňovat rozhodováni MMF. Jak jste byla spokojena s dosavadní reprezentací postojů ČR v radě a jaké priority budete prosazovat jako první novodobá česká výkonná ředitelka?
Pozice, které naše konstituence zastává, jsou určeny v rámci koordinace všech členů během pravidelných a ad hoc konzultací. Konstituence se již v rámci výkonné rady i v mysli vedení MMF působením mých dvou předchůdců - pánů J. Pradera a I. Çanakciho -etablovala jako vlivná, pragmatická a dobře vedená. Mou ambicí je na tuto tradici navázat i a ve výkonné radě reprezentovat autentické a konzistentní názory zemí střední a východní Evropy, a to jak členů, tak i nečlenů Evropské unie, a podporovat multilaterální charakter MMF. Během jednání rady také klademe systematický důraz na to, aby se MMF soustřeďoval na klíčové oblasti a neodchyloval se ve svých aktivitách od svého mandátu. Ve státech s programem MMF pak podporujeme snahu MMF o monitorování a důsledné uplatňování strukturálních reforem a omezení rizik morálního hazardu plynoucích z opakovaného čerpání půjček a v případech restrukturalizace státního dluhu.
* V rámci reakce na krizi se G20 dohodla na posílení zdrojů fondu, které proběhlo částečně prostřednictvím navýšení členských kvót a částečně prostřednictvím bilaterálních půjček. ČR, resp. ČNB přispěla v rámci balíku financování přislíbeného EU dvěma půjčkami v souhrnné výši cca 2,5 mld. eur. K potřebě navyšování zdrojů MMF i k příspěvku ČR svého času zaznívaly i kritické hlasy - považujete to za dobře investované peníze?
Snaha MMF o zajištění dostatečných zdrojů financování s ohledem na globální ekonomickou situaci a na nutnost zajištění tradičních funkcí MMF, vyplývajících z mandátu daného Dohodou o MMF, je pochopitelná a logická. Případná absence dostatečné finanční rezervy pro činnost MMF by mohla mít negativní důsledky pro legitimitu a integritu fondu. Úvěrová kapacita MMF zahrnuje kvóty, NAB (New Arrangements to Borrow) a bilaterální půjčky. O případném podílu ČR na navýšení kvót či zapojení do půjček rozhoduje ČNB po konzultaci s vládou. Česká pozice ve vztahu k nutnosti posílit financování MMF podporuje standardní kroky založené na tradičních zdrojích MMF, tj. na kvótách. Budeme proto nadále pragmaticky podporovat probíhající jednání k 15. reformě kvót s ohledem na názory všech členů naší konstituence a s důrazem na transparentnost a odůvodněnost prováděných analýz. Je pravděpodobné, že jednání o 15. reformě kvót potrvají nejméně do roku 2018. Dohoda NAB byla ustavena v r. 1997, po rozšíření z r. 2011 je jejími členy 36 států, ale ČR účastníkem této dohody není. ČR však poskytla fondu dvě bilaterální půjčky, přičemž z první bylo čerpáno jenom částečně, zatímco druhá dohoda zatím nebyla aktivována, takže čerpání je nulové. Tyto bilaterální půjčky slouží jako dodatečné zdroje pro situaci, že by fond potřeboval zdroje rychle v případě negativního ekonomického vývoje, který by postihl více zemí současně. Tuto situaci rozhodně nelze zcela vyloučit. Zdroje z půjček jsou ale až tzv. třetí linií obrany, tedy až po kvótách a multilaterálním systému půjček NAB. Prostředky poskytnuté MMF bilaterální půjčkou ČNB nejsou účelově vázány např. na pomoc konkrétní zemi. Rovněž závazek MMF splatit poskytnuté prostředky není nijak vázán na to, jak splácejí jednotliví dlužníci MMF, neboť dlužnickověřitelský vztah je pouze mezi MMF a ČR (respektive ČNB). Jeví se mi jako logické vyjádření zahraničněpolitických priorit ČR schválených českou vládou.
* Jakým způsobem se vytváří národní pozice předjednáním rady a jak poté probíhá konstituenční vyjednávání?
Základní principy pro vytváření pozic naší konstituence jsou popsány v konstituenční dohodě, která určuje zodpovědnost výkonného ředitele (VŘ) za jejich tvorbu po konzultaci s alternáty VŘ. Fungujeme na zásadách vzájemné spolupráce, partnerství a hledání nejširšího možného konsenzu. Jinak by to ani dlouhodobě nešlo. Vzhledem k dohodnuté rotaci pozice VŘ mezi zástupci čtyř zemí je důležité (a v našem, tedy českém zájmu) zachování kontinuity v názorech na klíčová témata. Struktura naší konstituence rozhodně není náhodná a na většinu otázek mají její členové shodné či podobné názory, o kterých se mohou poradit se zástupci jednotlivých zemí ve své kanceláři. České pozice přirozeně průběžně konzultuji s kolegy z ČNB. Oficiálním zástupcem ČR (guvernérem ČR) ve statutárním orgánu MMF, Radě guvernérů MMF, je na základě usnesení vlády z r. 2 o n guvernér, resp. viceguvernér ČNB a ČNB je pověřena vládou gescí v záležitostech MMF. ČNB také vystupuje vůči MMF jako fiskální agent. V řadě relevantních témat jsou potom postoje ČR konzultovány s Ministerstvem financí a v zásadních otázkách (jako bylo poskytnutí bilaterální půjčky) je dobré znát i postoj vlády. Podobné mechanismy jsou nastaveny i u našich kolegů z jiných zemí v konstituenci. V evropských tématech pak přirozeně přihlížíme ke společným názorům zemí EU, které jsou formulovány za účasti zástupců ČR a dalších EU členů naší konstituence na celoevropské půdě.
* Kolik vlastně Čechů v MMF v porovnání s jinými národnostmi pracuje a v jakých pozicích?
Česká komunita v MMF se utěšeně rozrůstá a Češi postupně začínají obsazovat také důležité manažerské pozice, jak v odborných útvarech (například v oblasti výzkumu či v sekci měnové a kapitálových trhů), tak i v regionálních a podpůrných útvarech (například výpočetní techniky a služeb). Z celkového počtu cca 2600 zaměstnanců fondu je asi jedno procento Čechů. Čeští experti, zejména z ČNB, jsou také dobře zapsáni jako poskytovatelé technické pomoci, zvláště v oblastech makroekonomického modelování a inflačního cílování, kde je ČNB bez přehánění na světové odborné špičce.
* Stačíte sledovat, co se děje u nás doma? Jak MMF hodnotí českou hospodářskou a měnovou politiku a co doporučuje změnit? Podílela jste se v minulosti na přípravě misí MMF v rámci jeho dohledu nad členskými zeměmi podle článku IV Dohody o MMF, a pokud ano, tak jakým způsobem?
Ve své předchozí práci jsem se podílela na přípravě a práci řady misí dohledu nad členskými zeměmi podle článku IV Dohody o MMF, ať už jako členka týmu ve škále zemí (z povahy svého zaměření jsem se starala o oblast finanční stability, krizového řízení a kvality regulace a dohledu), či jako manažerka, kdy jsem měla horizontálně na starosti kontrolu kvality a nasměrování analýz. V zemích s takzvaně systémově významným finančním sektorem, jako třeba Německo nebo Belgie, jsou pravidelná hloubková posouzení finančního sektoru povinnou součástí dohledu v rámci článku IV. Mise MMF se řídí řadou pravidel a omezení vyplývajících z mandátu MMF, která mám dnes možnost posuzovat a schvalovat jako výkonná ředitelka. Česká republika je tradičně vnímána jako vyspělá země s vysokou kvalitou institucí a velkou mírou stability, včetně odolného finančního sektoru. Není tak náhodou, že v obdobích zvýšené finanční volatility je trhy vnímána jako „bezpečný přístav - safe heaven", jakkoli to vede k řadě komplikací v měnověpolitické oblasti. Hodnocení MMF za rok 2016 vyzdvihlo pozitivní hospodářský růst a celkově akomodativní hospodářskou politiku hodnotilo jako v současných podmínkách přiměřenou. Hlavní rizika pro českou ekonomiku jsou spatřována ve vnějším prostředí. Diskuse se zaměřily na vytváření předpokladů pro stabilní investiční prostředí a zvýšení inovačního potenciálu ekonomiky, které by pomohly zrychlit konvergenci příjmů k úrovni převládající ve vyspělých zemích EU. Ve střednědobém horizontu proto mise doporučila reformy vedoucí ke zvýšení růstového potenciálu (reformy v oblasti školství, financování vědy a výzkumu, snížení administrativní zátěže různých povolovacích řízení, zvýšení výkonnosti soudnictví a předvídatelné regulatorní prostředí) a střednědobé ukotvení fiskální politiky a fiskálního rámce. Vzhledem k potenciálním negativním vedlejším dopadům akomodativní měnové politiky, zejména v oblasti zrychlujícího růstu cen nemovitostí a hypotečního úvěrování, mise také doporučila posílení makroobezřetnostních nástrojů.
Z osobního života
* Jak moc je vlastně běžný, každodenní život v Americe odlišný od života u nás? Dá se na to zvyknout, a jak moc vnímáte tu velkou vzdálenost od domova?
Život v zahraničí s sebou nese mnoho změn životního stylu. Amerika je krásná země s bohatou kulturou, spoustou úchvatných přírodních úkazů a národních parků a ve velké míře přetrvávající vzácnou otevřeností pro nově příchozí, která mé rodině umožnila rychlou a poměrně hladkou integraci do života na washingtonském předměstí. Je ale od Evropy dál, než člověk předem tuší, a spousta společenských zvyklostí je zde úplně jiná, utvářená desetiletími tavícího kotle kultur z celého světa. To člověka průběžně nutí validovat a občas zdravě přehodnotit zažité stereotypy o tom, co funguje či je takzvaně normální. Už jenom to měření vzdálenosti imperiální škálou a teploty ve Fahrenheitech mi dalo pořádně zabrat, o spotřebě automobilů měřené jaksi opačně v mílích najeden galon benzinu ani nemluvě. Snažíme se doma udržovat „český živel", co to jde. Slavíme české Vánoce a jiné svátky, pravidelně trávíme v Česku část prázdnin a děti mluví doma česky s rodiči i mezi sebou. Ve Washingtonu je také velmi aktivní česko-slovenský Sokol a Společnost pro vědy a umění založená už v roce 1958, kde jsme potkali řadu nových přátel. Vzdálenost od vlasti má ale i výhodu v možnosti nadhledu a uvědomění si širších souvislostí. V různých fázích svého života jsem v zahraničí strávila už víc než dvacet let a nic to nezměnilo na mém přesvědčení, že Česko je můj pravý domov, Praha nejkrásnější velkoměsto v Evropě a že jsem měla v životě velké štěstí se tam narodit.