Mojmír Hampl (denikn.cz 27. 11. 2018)
Česko míří do bezvýchodné dluhové pasti, varovala letos na podzim zpráva Národní rozpočtové rady. Odcházející viceguvernér ČNB se zamýšlí nad tím, proč bychom její katastrofické vyznění neměli brát příliš vážně.
„Mámo, táto, tak prý nebude na důchody.“ To si asi řekli mnozí poté, co nedávno ustavená Národní rozpočtová rada vydala svou první Zprávu o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí. Varovala především před stárnutím obyvatelstva a s ním spojeném zvyšování nároků na penzijní systém.
Vydávání reportů a jejich předkládání poslancům má zmíněná Rada – zbrusu nový „živočich“ mezi úřady placenými z peněz daňových poplatníků – uloženo přímo zákonem. A jistě to má být jeden ze stěžejních textů, na jehož obsah a doporučení bude odkazovat jak ona, tak i další ekonomové a analytici.
Nic proti. Česká rozpočtová rada na rozdíl od jiných v některých dalších zemích nemá žádné reálné pravomoci vůči politikům a jejich rozpočtovým nápadům, tak je třeba alespoň hlasitě štěkat. Ale že může přijít i potřeba kousat, není pochyb.
V rozpadlém veřejném prostoru těžké zaujmout
Dost odvahy sundat tomuto hlídacímu psovi náhubek zatím čeští politici při tvorbě pravidel pro Radu nenašli. Situaci naštěstí nahrává, že vzhledem k naší všeobecné finanční konzervativnosti vykazuje tuzemské rozpočtové hospodaření – přes všechny problémy – stále ještě (oproti zbytku EU) alespoň základní rysy odpovědnosti.
To však znamená, že pro Radu je tak o dost těžší v kakofonii hlasů zcela rozpadlého veřejného prostoru zaujmout, být slyšet a nezaniknout mezi podobnými hlasy analytiků, ekonomů a komentátorů věnujících se stejným otázkám.
Někdo by mohl namítnout, že můj názor na Radu není nestranný, protože jednoho z radních nominuje i centrální banka. A nebo také proto, že jedním z prvních počinů, ke kterému se Rada nepochopitelně odhodlala, bylo začít torpédovat úsilí centrální banky o stanovení zákonných limitů u hypotečních úvěrů.
Jenže snaha centrální banky předcházet systémovým finančním krizím z předlužení (a tudíž i případným vysokým nákladům na záchranu bank) by měla býttaké bytostným zájmem instituce, jako je rozpočtová rada. Péči o veřejné finance by měla mít přímo v DNA.
Přesto se tak nechová. Vypadá to, že do stanoviska Rady se spíše promítají názory samotných bank a privátních finančních institucí, pro něž někteří členové Rady donedávna pracovali. I nad tím se však dá mávnout rukou, protože to není její hlavní problém.
Jako větší potíž vidím právě onu zprávu o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, ze které bych měl mít jako jedno z Husákových dětí náležitý strach. Hm, nemám. Jakkoliv fascinující projekci nám Rada ohledně stárnutí populace a jeho dopadech na výši průměrných důchodů a velikost domácího veřejného dluhu (měl by dosáhnout až 230 % českého HDP) předkládá.
Ta studie se totiž v něčem velmi podobá mnoha dalším publikovaným u nás i v zahraničí. Především svojí statičností a mechanickým projektováním budoucnosti. Je paradoxní, že komentáře Rady ohledně výhledu veřejného rozpočtu na příští rok jsou mnohem umírněnější než její predikce na příštích padesát let. Řekl bych přitom, že kdo má větší jistotu o tom, co bude v roce 2068, než o tom, co bude příští rok, vzbuzuje jisté podezření.
Další lekce malthusiánství
Mechanické projekce jako vždy v minulosti opět jen připomínají staré dobré a dávno vyvrácené malthusiánství. O co tehdy šlo?
Projekce Thomase Malthuse z roku 1798 o totálním přelidnění populace a zbídačení mas kvůli nedostatku všech zdrojů, jenž toho bude důsledkem, je jednou provždy zařazená v kategorii „absolutní ekonomický omyl“.
Realitou je, že populace planety je dnes násobně větší, než si uměl Malthus představit. Žádné zdroje však zatím nedošly, naopak jsou lidé v průměru bohatší, než kdy byli.
Moderní malthusiánství se však opakovaně vrací v podobě úvah o – tentokrát už opravdu konečném – vyčerpání zdrojů, neudržitelnosti života lidstva na planetě a též neudržitelnosti všech důchodových či obecně ekonomických systémů. A zcela typicky je stále znovu prodávají některé mezinárodní instituce „promořené“ tímto způsobem uvažování.
Je to totéž jako vize některých amerických ekonomů z konce 19. století, kteří varovali, že okolo roku 1950 nebude možné po New Yorku vůbec projet kočárem pro neúnosné množství koňského trusu v ulicích.
Mechanické predikce o budoucnosti důchodových systémů (bez schopnosti uvědomit si, co všechno o tak vzdálené budoucnosti netušíme) vedou k úvaze, že je dobré mít nějaké prostředky mimo státní systém důchodového zajištění. Zrnko praktičnosti na této úvaze je: k penězům na vlastním účtu se vždy chováme zodpovědněji než ke společnému balíku vybraných dani.
Přesto tatáž úvaha vytváří současně i nebezpečnou iluzi, že nějakými systémovými změnami a reformami lze ochránit generaci budoucích seniorů před důsledky případného nerůstu či dokonce chudnutí vyspělých ekonomik jako celku.
Nelze. Představa bohatých důchodců v chudnoucích zemích Západu je skutečně zcela nesmyslná. Žádná reforma penzí nic takového neumí zajistit. A také naopak. Bohatnoucí, rostoucí ekonomiky umějí i stávající důchodové systémy při nenásilných změnách parametrů udržet při životě. Protože kdo ví, jak bude vypadat produktivní a poproduktivní život seniora za padesát let?
K hrůzné prognóze neúměrně velkého dluhu v roce 2068 se dá říci následující: buď bude úroveň dluhu 230 % k HDP v tu dobu normální ve všech zemích okolo, a pak nás neohrožuje. Nebo se k ní ani nemůžeme jako jediná země sami bez trestu dostat, a pak nás netrápí.
Co by nás trápit mělo, je výhled bohatnutí vyspělého světa, který systematicky ignorujeme. Bude nejprve potřeba odložit tlusté Malthusovy brýle (environmentalistické, energetické, populační). Ty jsou totiž dle mého jednou z hlavních bariér toho, aby se vyspělý svět utěšeně dále rozvíjel a na své uměle vytvářené bariéry logicky nenarážel.
Třeba bude tohoto uvažování někdy schopna i naše Národní rozpočtová rada a její jinak nepochybně silný analytický tým.