Julie Hrstková (Ekonom 3.1.2008 strana 26, rubrika: Rozhovor)
Na rychlém přijetí eura se politická reprezentace asi neshodne. Proč si tedy nestanovit jako termín stoleté výročí české měny, rok 2019? Bylo by smutné, kdyby se do té doby česká ekonomika nedokázala vypořádat se současnými problémy a jednoznačně pak netěžila z přínosů, které jí jednotná měna nabídne, říká Zdeněk Tůma, guvernér České národní banky.
* Když vás prezident Klaus v roce 2005 potvrdil ve funkci guvernéra na dalších šest let, měl
jste dovést centrální banku do eurozóny. Nyní je ale euro ještě vzdálenější než tehdy. Jste pro
jednotnou měnu, nebo proti?
Rozhodnutí o euru je rozhodnutím politickým. Legitimní argumenty pro i proti jeho zavedení
je možné najít na obou stranách. Nejlépe to lze dokázat na kurzu koruny. Na jedné straně nám
posilující koruna pomáhá přibrzďovat inflaci a udržovat nízké úrokové sazby. Na straně druhé silný
kurz koruny a zejména jeho volatilita s sebou nese i problémy. Čím více je však tuzemská ekonomika
provázaná s ekonomikou eurozóny, tím je zavedení eura logičtější.
* Posilování koruny překonává veškerá očekávání. Kam až může dojít?
V dalším desetiletí očekáváme, že se dosavadní reálné posilování měny zpomalí. Zatímco v 90.
letech dosahovalo její posílení v průměru čtyři až pět procent za rok, po roce 2000 už průměrné
roční zhodnocení dosahuje zhruba o procento méně. V příští dekádě tlak na posilování koruny zřejmě
dále klesne, dojde k dalšímu přiblížení cenových hladin a ekonomických úrovní. Budeme-li sladěni s
Evropou, bude pravděpodobnost asymetrických šoků nižší.
* Euro je nevyhnutelné. Kdy podle vás přichází jeho přijetí v úvahu?
Pro stanovení termínu, který by byl nejlepší, by bylo hezké spočítat si všechny přínosy a
náklady. To ale neumím. Ekonomika by měla být na přechod připravená, maastrichtská kritéria jsou v
podstatě jen formálním vodítkem. Veřejné finance by měly být vyrovnané vždy, bez ohledu na euro.
Při současném tempu hrubého domácího produktu bychom měli chtít vyrovnaný rozpočet a ne
maastrichtský tříprocentní deficit veřejných financí. Stejně jako je bez ohledu na euro důležitá
pružnost na trhu práce, fungující justice a státní správa. Koncem roku 2007, stejně jako v
předchozích letech, jsme udělali sérii analýz sladěnosti české ekonomiky s eurozónou. Výsledky
nedávají jasný obrázek. Ten ovšem nebudeme mít nikdy, ale alespoň vidíme, ve kterých oblastech
došlo ke zlepšení a kde se nic moc neděje. Ve finále stejně bude potřeba zavelet. Proč tedy při
současné nevalné politické podpoře jednotné měny nevymyslet nějaké pěkné datum? Například sto let
české měny. Bohužel rok 2019 není zrovna za rohem, ale bližší, podobně přitažlivé datum mě
nenapadá. Navíc by se ekonomika do té doby již zcela jistě dokázala vypořádat se všemi požadavky a
těžit z toho, co zavedení jednotné měny přinese, a přitom se vyhnout možným negativním dopadům.
* Splnit podmínky pro jednotnou měnu ale třeba nebude za pár let tak jednoduché. Poslední zprávy
ze světa i z České republiky hlásí prudký růst cen. Přijde inflační šok?
Dosud jsme všichni brali téměř jako samozřejmost, že je inflace nízká a poměrně stabilní.
Přitom ještě před 20-30 lety měla většina zemí dvoucifernou inflaci i dvouciferné úrokové sazby. V
90. letech už ale inflace ve světě, včetně v tzv. emerging markets, klesla v průměru pod pět
procent. V této souvislosti není bez zajímavosti, že před několika málo lety se intenzivně
diskutovalo o riziku deflace a nárazu na nulovou hranici nominálních úrokových sazeb. Nízká inflace
posledních deseti let se připisuje především lepší měnové politice, růstu produktivity v důsledku
technologického pokroku a inovací a přílivu levnější pracovní síly z nastupujících tržních
ekonomik. Příznivý dopad některého z těchto faktorů může ovšem vyprchat. Alan Greenspan ve své
knize The Age of Turbulence předpovídá, že v průběhu dalších dvaceti až třiceti let inflace opět
vzroste, neboť některé ze zmíněných pozitivních vlivů mohou zmizet. Doufejme, že to nebude platit
pro lepší měnovou politiku. Nevěřím ale, že by se svět vrátil k dvouciferné inflaci. Centrální
banky definují cenovou stabilitu jako inflaci, respektive růst spotřebitelských cen kolem dvou
procent. Někteří ekonomové se ptají, zda to stačí, neboť významnou roli hrají i ceny na jiných
trzích, tím mám na mysli především ceny aktiv. I tam mohou vznikat nerovnováhy, cenové bubliny.
Zatím ale víme jen velmi málo, jak vlastně odhadnout, co už je nerovnováhou nebo cenovou bublinou a
jaký to má případně dopad na inflaci. Centrální banky proto mohou jen obtížně ovlivňovat ceny či
inflaci na těchto trzích, i když do budoucna nepokládám za vyloučené, že budou tyto vlivy brány
více v potaz při rozhodování o nastavení měnové politiky. Pochybuji však, že půjde jako v případě
spotřebitelských cen o numericky definovaný cíl.
Hrozba inflace
* V Česku ale inflace roste skokem.
Ceny už vyskočily a nějaká ta desetinka ještě začátkem roku přibude. Nárůst inflace ale
rychle odezní. Inflační očekávání jsou dlouhodobě zakotvena nízko, na úrovni mezi dvěma a třemi
procenty. V průběhu uplynulých let klesla inflace dokonce i pod nulu, do deflace, a to ve chvíli,
kdy kurz rychle posílil. Šlo tehdy o souběh několika protiinflačních šoků. Nyní máme výrazná rizika
na obou stranách, což rozhodování o správném nastavení měnové politiky poněkud komplikuje. Jsem ale
přesvědčen, že půjde o jednorázový vzestup cen a inflace se v horizontu čtyř až šesti čtvrtletí
vrátí k inflačnímu cíli.
* Od roku 2010 měníte inflační cíl na Evropou doporučovaná dvě procenta ze současných tří. Není
trochu v rozporu snižovat cíl ve chvíli, kdy inflace roste všude?
Česká národní banka začala cílovat inflaci od roku 1998, shodou okolností přesně před deseti
lety. Podařilo se velmi rychle nejen snížit inflaci, ale také stabilizovat inflační očekávání.
Rozhodli jsme se změnit inflační cíl od ledna 2010 na dvě procenta. Na první pohled to nemusí
vypadat jako šťastné rozhodnutí s ohledem na rostoucí inflaci, ale jak jsem již řekl, jde převážně
o jednorázový výkyv a inflace se bude rychle vracet k našemu inflačnímu cíli. Ke změně inflačního
cíle a snížení počtu měnových jednání bankovní rady z dvanácti na osm jsme přistoupili proto, že
česká ekonomika je již dlouhodobě velmi nízkoinflační a nejsou potřeba častější měnová rozhodnutí.
Současně existují značné protiinflační tlaky. Velkou neznámou je vývoj zahraniční poptávky a kurzu
koruny. I když posilování, kterého jsme byli svědky v prosinci, bychom neměli přeceňovat. Za tímto
vývojem byla především nízká likvidita na trhu, v prvním čtvrtletí tohoto roku lze očekávat určitou
korekci.
* Inflaci ve světě napomáhají i stále dražší potraviny. Ceny obilovin na světových burzách lámou
rekordy, ropa se loni dostala ke 100 dolarů. Proč by měla být nízká inflace udržitelná?
Hodně se mluví o tom, že biopaliva tlačí ceny obilovin a inflace vzhůru. Doposud ale
výsledky inflace za Evropskou unii nic takového nenaznačují. Ostatně do biopaliv se primárně míchá
řepka, která nemá vliv na ceny potravin. Navíc Evropská unie uvolnila další osevní plochy, takže
letos by mělo být víc obilí. Co se týká Číny a Indie – je pravda, že bohatnou a že jejich poptávka
po všem roste. Je ale také pravda, že bohatnou už řadu let a poslední roky nejsou v tomto ohledu
žádnou velkou výjimkou. Co se týká potravin, i zde si myslím, že jde do značné míry o jednorázové
faktory. V každém případě nárůst cen potravin u nás byl rychlejší, než jsme čekali, a přiznávám, že
zatím neumíme přesně rozklíčovat důvody, proč se tak stalo.
Rubl se světovou měnou nestane
* Centrální banky právě teď bojují s důsledky hypoteční krize. Očekáváte, že se změní měnová
politika a že budou zasahovat častěji?
Úkolem centrálních bank je dosáhnout cenové stability. Platí to pro většinu světových
národních bank včetně dvou největších, byť nejsou striktně vzato »cílovači« inflace – Evropskou
centrální banku a americký Fed. Kromě definování cenové stability jako cíle své měnové politiky má
totiž Evropská centrální banka ještě druhý pilíř pro své rozhodování, a tím je peněžní zásoba. Fed
by zase ze zákona měl sledovat také růst ekonomiky a zaměstnanosti. Cenová stabilita je ale v obou
případech dominantní. Měnová politika není nástroj na tzv. jemné ladění. Důležité je, aby byla
konzistentní a stabilní. Je potom otázkou názoru každého z členů bankovní rady na to, jak rychle
reagovat na problémy. Každý ovšem tu rychlost reakce může vnímat jinak. Shoda panuje v tom, že
měnová politika nereaguje na poslední čísla z ekonomiky, ale na vývoj, který nastane zhruba za
dvanáct až osmnáct měsíců. Je jasné, že výhled ovlivňují současné informace, ale pořád je to pohled
dopředu. Nemůžeme reagovat na poslední vývoj kurzu koruny, na poslední údaje o inflaci, z naší
strany nemůže jít o unáhlenou reakci. Je ovšem pravdou, že váhy na to, jak rychle reagovat, ze
strany jednotlivých členů, se mohou lišit. Záleží ovšem také na velikosti a síle ekonomiky.
Například ta česká bude na změnu kurzu koruny reagovat podstatně víc, než americká reaguje na změnu
kurzu dolaru. ČR je malou otevřenou ekonomikou, kde se zahraniční obchod podílí na celkové produkci
80 procenty, zatímco v USA je to jen deset procent. V otevřenějších ekonomikách jsme pochopitelně
citlivější, a ačkoli necílujeme kurz, rozhodně je předmětem debaty tvůrců měnové politiky častěji
než třeba u kolegů v Americe.
Centrální banky jsou nyní podstatně zdrženlivější v intervencích, důvodem je i to, že necílí nějakou předem danou hladinu kurzu. Připomeňme, že ČNB naposledy intervenovala v roce 2002. Častější zásahy centrální banky jsou typické v případě fixních kurzů, v tom případě národní banky vstupují na trh a intervenují. Koruna je ale volně plovoucí a my nemáme důvod k častým zásahům.
Odpověď na otázku tedy zní: ne, nečekám, že by došlo k zásadnější změně povahy měnové politiky, ať už u nás či ve světě.
* Ekonomické prostředí mění i neustále klesající dolar. Jaký bude jeho další vývoj?
V posledních letech jsme svědky rozdělení světa na dvě měnové oblasti – eurovou a dolarovou.
Všechny ostatní měny i jejich mateřské země se vymezují k těmto dvěma. A to buď snahou stát se
členy eurozóny, nebo udržovat kurz víceméně fixní vůči dolaru. Což platí hlavně pro ropné
ekonomiky, Čínu a další asijské země. Přes pokles dolaru v posledním období neočekávám, že by se
objevila brzy nová dominantní měna. Euro a dolar jsou mimo jiné i rezervními měnami, tj. centrální
banky je mají ve svých devizových rezervách. S nástupem Číny, ale i Ruska, Indie či Brazílie
vznikají nové silné ekonomiky, nepovede to ale ke vzniku nových rezervních měn.
* Rusové nedávno prohlásili, že chtějí prodávat plyn za ruble. Může se rubl dostat na stejnou
úroveň ve světovém obchodě jako euro nebo dolar?
Možná si Rusko vynutí, že transakce zahraničního obchodu budou probíhat v rublech, tato měna
se ale celosvětově nestane rezervní. Spíš očekávám, že bude kolísat poměr eura a dolaru v
devizových rezervách. Ten zatím představuje 65 procent ve prospěch dolaru a 25 procent v eurech,
zbytek je pak rozdělen zejména mezi britskou libru, japonský jen a švýcarský frank. Ani posun ve
prospěch eura není jednoduchý. Nesmíme zapomenout na to, že centrální banky musí devizové rezervy
spravovat a bezpečně alokovat. Asie a ropné státy se nyní snaží o fixaci kurzů vůči dolaru.
Zkušenosti ale ukázaly, že dlouhodobě jsou fixní kurzy náchylnější ke krizím. V dlouhém časovém
horizontu proto vidím postupný odklon od fixingu a přechod na volně plovoucí měny i v těchto
zemích. Například země Perského zálivu zvažují zavedení jedné společné měny. Všechny vede stejný
ekonomický zájem a mají obdobný základ ekonomiky – ropu. Zatím usilují o podobnou měnovou politiku.
Společná měna, která nebude fixovaná, v budoucích letech není vyloučena. V tomto případě ovšem na
rozdíl od eurozóny nejde o snahu o větší politickou a ekonomickou provázanost, ale o technické
řešení. Peníze se stále více stávají prostředkem směny a ne národní identity.