Stát a "lepší ceny" pro všechny

(Hospodářské noviny 25.8.2005 strana 8, rubrika: Názory)

Ještě neskončil boj státu za lepší podmínky pro drobné klienty bank a státní úředníci již připravují další tažení za "lepší fungování" naší, zdá se, příliš liberální a málo regulované ekonomiky. Požadováno zákonem má být, aby obchodníci kupovali a prodávali zboží za ceny, které odpovídají nejméně výrobním nákladům výrobců. Jde zřejmě o iniciativu zastánců zemědělského a potravinářského sektoru, kteří čelí tlaku obchodníků na co nejnižší nákupní ceny. Iniciativa jednoho poslance dostat do libovolného zákona tuto povinnost již uspěla v parlamentu. Tisk navíc uvádí, že na komplexnější úpravě toho problému pracuje i Ministerstvo financí.
Ponechávám stranou, zda účelem není, aby občané peníze, které mají díky zásahu státu ušetřit v bankách, mohli nechat - opět zásahem státu - v obchodech. Regulovat ceny v obchodech na základě nákladů producenta nedává smysl z mnoha faktických důvodů : Určovat cenu zboží cenou výrobců je logika plánovité ekonomiky. Je rozšířená hlavně v systému, kde poptávka převyšuje nabídku a stát se snaží zabránit viditelné inflaci tím, že cenu zboží váže na náklady výroby. Avšak v konkurenčním prostředí je to poptávka a nikoliv výrobní náklady, co hlavně krátkodobě určuje cenu. Dochází-li někde k tlaku na "podnákladové ceny" pro výrobce, je to obvykle v důsledku nadprodukce daného zboží. Tu však nevyřeší státní zásah do cenotvorby, ale nabídky, a to právě ukončením produkce u méně efektivních výrobců.
Výrobce mnohdy jednotkovou nákladovou cenu nezná a ani ho nemusí příliš zajímat. Účtování firem je velmi komplexní a není nákladově orientováno. Podle této regulace bude ale firmy čekat náročné dokazování, kolik ji jeden každý výrobek stojí a co jsou vlastně její "oprávněné náklady". Zjednodušením by mohlo být použití ukazatele podnikového zisku, který však není dobrým indikátorem zisku na jednotku produkce. Je mimo jiné ovlivněn strategií podniku při odpisu technologií, investic či finančními operacemi. Nemluvě o tom, že by tak stát de facto ukládal firmám, že musí být ziskové. Za což je ovšem pak často kritizuje. Povinnost prodávat nad nákladové ceny může navíc některým firmám ublížit. Zejména pak v případě firmy, která má nižší efektivitu a klesající prodeje. Snížení ceny, možná i pod náklady, může takové firmě vytvořit prostor pro krátkodobé přežití a restrukturalizaci. Naopak logika nákladových cen vede k tomu, že čím hůř se výrobci daří, tím je dražší, tím méně prodává. Jeho situace se neodvratně zhoršuje. Regulace by tedy mohla vést k likvidaci firem, které jsou třeba i jen dočasně méně efektivní.
Omezení cenové konkurence výrobců není v zájmu spotřebitele. Toto opatření by mohlo nejen vést ke zvýšení cen, ale i k soudním sporům, náročnému dokladování cen či neméně nákladnému obcházení regulace (byla-li by funkční). Tyto náklady by zaplatil zákazník. Ač to možná bojovníkům za podobné absurdní regulace zní cize, volná soutěž na trhu s dostatečnou nabídkou není nejlepší jen pro spotřebitele, ale i pro výrobce. Dokonce i pro výrobce potravin. Důkazem toho je i vliv vstupu do EU, který rozšířil našim firmám přístup na trhy a vedl k nárůstu vývozů potravin do EU o 40 - 50 procent.
Zastánci regulace zajisté mohou mým argumentům oponovat: výše uvedené problémy lze řešit propracovaným systémem výjimek, je možné dát pevná pravidla výprodejům či vyhláškami upravit podrobnosti zákona včetně určování "oprávněných nákladů" na výrobu. Kromě toho dodají, že obdobné regulace někde na světě jistě existují. Já ale doufám, že jsme již překonali dobu, kdy se snažíme zavést každou regulaci, kterou nějaká lobby prosazuje. Náklady na jejich odstranění či porušování totiž platíme všichni. Bohužel, stejně tak jako mzdu těch, kteří se možná právě teď snaží nějaký obdobný zákon včetně výjimek připravit.

O autorovi | Luděk Niedermayer, Autor je viceguvernérem ČNB