(Právo 12.7.2001 strana 5, rubrika: Publicistika)
Předseda sněmovní komise k IPB Miroslav Kalousek přirovnal rozhodování státu ke starostovi,
který na útraty města renovoval dům v havarijním stavu na lukrativní objekt, aby jej posléze předal
zadarmo soukromému subjektu. Takové paralely dokládají hrubé nepochopení toho, jak jednali
představitelé státu při uvalení nucené správy na IPB a jejím rychlém prodeji ČSOB. Skutečnost by
bylo možno zobrazit takto: Starosta ví, že dům plný nájemníků (220 miliard vkladů) se v blízké době
zhroutí (odebrání licence pro nedodržení zákonných požadavků na kapitál). Přitom nemůže vyzvat
nájemníky k opuštění objektu (riziko útoku na banku) a dopustit větší škody na zdraví a majetku
občanů (katastrofální ekonomické dopady doprovázející pád třetí největší banky). Musí předejít
nedozírným ztrátám, ale také se vypořádat s faktem, že dům má svého soukromého majitele, který jej
do neutěšeného stavu přivedl. Starosta a majitel domu přitom mají zcela odlišné názory na podobu
takzvaného kooperativního řešení. Pod tlakem noční můry zhrouceného domu by starosta rád zahájil
práce na zajištění narušené statiky. Majitel ale nehodlá zpřístupnit pozemek zadarmo. Z pohledu
starosty se celá věc jeví jako neetické odírání obecní pokladny. Proč by měly být veřejné
prostředky zatěžovány miliardami na odkup jakýchsi práv k rozjetí nákladného konsolidačního
programu? Proč miliardy nevyhnutelné na záchranu nájemníků dále navyšovat o odstupné pro hlavního
majitele, jedná-li se dle mínění starosty o hlavního viníka? K partii přistupuje dynamická stavební
firma (analogie s ČSOB). Systematicky přemýšlí o své expanzi a veřejně deklaruje, že nabytí
zchátralého domu by zapadalo do její rozvojové strategie. Zná poměry na trhu s nemovitostmi, takže
si umí představit hloubku rozporuplnosti ve vztazích starosty a majitele. Očekává proto kolizi
(varianta nucené správy). Zpracovává strategickou úvahu, s níž při vhodné příležitosti seznámí
starostu (mediálně nafouknutá takzvaná pařížská schůzka). Starosta zcela jistě tento návrh
zaregistruje, stejně jako registruje i jiné scénáře řešení zapeklité situace. Události nakonec
skutečně dospěly k nekooperativní variantě. Pravdou je nápadná podobnost se scénářem stavební
firmy. Čeho je to však důkazem? Zločinného spolčení mezi starostou a stavební firmou za účelem
předem zosnovaného zvýhodnění jednoho soukromého subjektu na úkor druhého? A nebo projevem přijetí
efektivního řešení v podmínkách, kdy již akutně hrozilo sesutí domu a vyjednávání s majitelem stále
vázla na mrtvém bodě? Starosta je přesvědčen, že rozhodoval správně a ochránil obecní pokladnu před
nedozírnou devastací. Paradoxně je však nejvíce kritizován právě za nevýhodný prodej, odporující
dobrým mravům. Co je neetického na konstrukci transakce, která rychle zklidnila situaci a umožnila
zahájit sanační práce s tím, že tržní hodnota prodaného domu bude nalezena dodatečně? A co je
nenormálního na přiznání kompenzací novému nabyvateli, který převzal zchátralý objekt dle smluvní
dokumentace, jak stojí a leží (jedině plná záruka státu mohla přimět seriózního investora k
převzetí majetku bez jeho faktické znalosti)? Jistě lze namítat, že starosta mohl být při nočním
smlouvání o podmínkách prodeje tvrdší a neústupnější. Ano, jistě mohl odejít od jednacího stolu.
Důsledkem by ale byl nevyhnutelný pád domu (uzavřené pobočky v důsledku zahájení řízení o odnětí
bankovní licence) a také hrozba bleskové odvety bývalého správce a majitele (blokace nakládání s
majetkem IPB předběžným soudním nařízením). Možná že k vyjasnění výhodnosti prodeje padlého
bankovního domu by přispělo, kdyby kritici předložili nějakou alternativní představu postupu,
průchodnou v kontextu všech tehdejších souvislostí. Starosta by pak jistě mohl mnohem lépe
prokázat, že jeho postup byl vůči kapse daňového poplatníka nakonec přece jen ten nejšetrnější.