Správa devizových rezerv ČNB I.

(Bankovnictví 23.11.2000 strana: 24, rubrika: Měnová politika Postavení devizových rezerv a jejich vztah k hospodaření ČNB

Podstatnou část bilance České národní banky na straně aktiv tvoří devizové rezervy. Devizové rezervy jsou obecně považovány za něco magického, co má podobnou funkci spasitele jako Blaničtí rytíři. Na rozdíl od této legendy jsou devizové rezervy reálné prostředky, které ve svém přísně vymezeném účelu použití jisté spásné prvky obsahují. Mimoto však devizové rezervy mají své přesně definované postavení, mají vymezeny způsoby správy a jejich výnos má své předem definované určení.

V současné době probíhá celosvětově v souvislosti s nedávnými finančními krizemi řada otevřených i uzavřených diskusí, jejichž cílem je nalézt obecně platné standardy jak pro použití devizových rezerv, tak pro jejich výši a správu. O devizových rezervách v nejširším pojetí lze pak hovořit jako o finančních prostředcích, způsobu jejich použití a systému jejich správy. Stručný rozbor uvedených charakteristik devizových rezerv, platných v současnosti v České národní bance, lze rozdělit a pojmout ve třech částech. První je zákonné postavení devizových rezerv a jejich vztah k hospodaření České národní banky. Druhou je účel držení devizových rezerv a způsoby jejich použití, třetí jsou pravidla, podle kterých se devizové rezervy v České národní bance spravují, tržní rizika, která jsou spojena s držením devizových rezerv, a výnos, který pochází z jejich správy (druhé dvě části najdete v následujících číslech Bankovnictví) . Současně není cílem tohoto textu přepisovat veškeré teoretické úvahy a závěry z nich plynoucí, cílem je pouze seznámit s aktuálním stavem a praktickým přístupem k devizovým rezervám v ČR, uplatňovaným v současnosti.

Účel držení a použití DR

Účel držení a použití devizových rezerv bude předmětem další části, nicméně postavení devizových rezerv a jejich včlenění do bilance centrální banky je nutné odvodit právě od účelu tvorby a držení devizových rezerv. Chce-li mít stát jistotu, že v případě potřeby může kdykoli platit v devizách, například za nakoupené zboží, že může provést splátku devizového úvěru nebo provést devizovou platbu v rámci bilaterálního vyrovnání s jiným státem (příklad se Slovenskem těsně po rozdělení), je nutné, aby existovaly devizové prostředky k těmto účelům rezervované. Chce-li měnová autorita zaručit obchodovatelnost domácí měny za měnu cizí, to znamená aby kurz měny byl určen především poptávkou a nabídkou, a chce-li tato měnová autorita současně zajistit určitou stabilitu tohoto kurzu, je nutné někam "odkládat" přebytek cizí měny, který by jinak znamenal destabilizující posílení, nebo naopak je nutné odněkud "čerpat" nedostatek cizí měny, který by jinak znamenal destabilizující oslabení (nezkoumáme a nedokazujeme výhody a nevýhody soustředění se na stabilitu měny stejně jako se nezabýváme rozměry samotné stability; zaměření se na stabilitu je v této práci chápáno jako fakt odvozený ze Zákona o ČNB a ze současné kurzové politiky centrální banky). V ČR je platebním agentem vlády centrální banka, která ze zákona vede účty státnímu rozpočtu, a která je tímto odpovědná za provedení plateb státu (z §30, odst.(1) Zákona č. 3/1993 Sb. ze dne 17. prosince 1992 o České národní bance (dále jen "Zákon o ČNB") " Česká národní banka vede účty státního rozpočtu, státních fondů a státních finančních aktiv a pasiv, pokud ministerstvo financí nedohodne vedení těchto účtů s jinou bankou. Platby z výdajových účtů se provádějí do výše souhrnného zůstatku na příjmových účtech" plyne, že pokud státní rozpočet disponuje dostatečnými prostředky, může stát požadovat po ČNB platby v devizách až do výše těchto prostředků). Současně je centrální banka měnovou autoritou, která domácí měnu emituje a která se stará o stabilitu jejího kurzu (§2, Zákona o ČNB " Hlavním cílem České národní banky je zabezpečovat stabilitu české měny" . Stabilitou je nutné rozumět stabilitu vnitřní, čili inflací, a stabilitu vnější, danou kurzem koruny vůči cizím měnám. Tento princip není narušen ani chystanou novelou Zákona o ČNB, kde stabilita kurzu je nahrazena stabilitou cenovou, protože stabilita vnějších cen je dána především kurzem). Proto jsou devizové rezervy součástí bilance centrální banky. Přesněji je existence devizových rezerv zakotvena v §35, písm. c), Zákona o ČNB , "Česká národní banka má v úschově a spravuje měnové rezervy ve zlatě a devizových prostředcích a disponuje s nimi". Zákon nespecifikuje způsob nabytí a účel použití devizových rezerv. Je však zřejmé, že jako jiné cizoměnové finanční prostředky mohou být devizové rezervy buď nakoupeny nebo vypůjčeny. V případě České národní banky platilo obojí, převážná část devizových rezerv byla nakoupena za domácí měnu, poslední - velice malá část, cca 5% byla získaná půjčkou, respektive emisí cizoměnových dluhopisů vydaných ČNB. Poslední devizová půjčka byla splacena v srpnu 2000.

Postavení DR v rozvaze ČNB

Postavení devizových rezerv v rozvaze ČNB si zaslouží krátký komentář. Na straně aktiv jsou devizové rezervy představovány položkami zlato a pohledávky vůči zahraničí včetně cenných papírů ; pohledávky jsou dále děleny na vklady u zahraničních peněžních ústavů , poskytnuté úvěry zahraničním peněžním ústavům , cenné papíry a ostatní pohledávky vůči zahraničí . Devizové rezervy jsou financovány z položek, které na straně pasiv odpovídají položkám závazky vůči zahraničí včetně cenných papírů , dělené dále na přijaté úvěry ze zahraničí, emise obligací a ostatní závazky vůči zahraničí , a položku vklady klientů . Největšími položkami na straně pasív, které se podílí na financování devizových rezerv jsou však emise oběživa a závazky vůči tuzemským bankám , dělené na peněžní rezervy bank a ostatní závazky . Zjednodušeně lze popsat naplňování těchto položek asi takto: centrální banka nakoupí, např. z důvodů zvýšené poptávky po korunách, tj. zvýšené nabídky cizí měny, devizové prostředky od komerčních bank a za tyto devizové prostředky zaplatí v korunách, které musí emitovat. Domnívá-li se centrální banka, že emitované koruny zvyšují neúměrně množství peněz v ekonomice, je nutné emitované koruny pomocí měnových operací regulovat, například jejich ukládáním zpět u centrální banky (tak zvané stahovací operace centrální banky). Tyto vklady pak tvoří závazky centrální banky vůči tuzemským bankám (viz tabulka).

Výnos DR a jeho význam pro ČNB

Jako každé jiné finanční aktivum mají i devizové rezervy svůj výnos. Jelikož jsou devizové rezervy součástí bilance ČNB, je ijejich výnos součástí hospodářského výsledku ČNB. Jak bude zřejmé z rozboru dále, je nasnadě, že výnos devizových rezerv představuje pro centrální banku jednu z nejdůležitějších součástí jejího hospodářského výsledku. § 47, odst. 1, Zákona o České národní bance, " Česká národní banka hospodaří podle rozpočtu schváleného bankovní radou" znamená, že centrální banka hospodaří podle jednoho rozpočtu zahrnujícího jak provoz tak měnové operace. Toto ustanovení je logické především s ohledem na skutečnost, že výnos z devizových rezerv představuje prakticky nejpodstatnější složku výnosů ČNB, respektive nemá-li být provoz ČNB hrazen ze státního rozpočtu, nemá ČNB jiné podstatné zdroje příjmů. Podle odst. 2, Zákona o České národní bance, " Česká národní banka ze svých výnosů hradí nezbytné náklady na svoji činnost, vytvořený zisk používá k doplňování rezervního fondu a dalších fondů vytvářených ze zisku a k ostatnímu použití v rozpočtované výši. Zbývající zisk odvádí do státního rozpočtu" . Na tomto místě je však nutné podrobit alespoň částečné analýze strukturu hospodářského výsledku centrální banky. Správa devizových rezerv přináší v devizách výnos. Jelikož je účetní měnou České národní banky česká koruna a nikoli deviza, může i přes kladný výnos ze správy devizových rezerv v devizách vzniknout bance ztráta (tak zvaná kurzová ztráta, která je ztrátou nerealizovanou). Tato ztráta vznikne tak, že kladný výnos je menší než záporné přecenění devizových rezerv do českých korun v případě posílení koruny oproti rezervním měnám v průběhu kalendářního roku. Současně se do hospodářského výsledku banky započítávají náklady na financování jejich pasiv, kterými jsou, jak je zmíněno dříve, především závazky vůči tuzemským bankám; tyto náklady jsou závislé na objemu těchto závazků a výši repo sazby. Při stabilním, lépe řečeno fixním kurzu domácí měny vůči měnám devizových rezerv by se výnosy z aktiv ČNB, to znamená především výnosy z devizových rezerv, podílely částečně na kompenzaci nákladů na financování pasiv, to znamená nákladů na měnové operace. Míra kompenzace by byla závislá na velikosti rezerv a rozdílů korunových úrokových sazeb a úrokových sazeb rezervních měn. Přepočtem výnosu devizových rezerv v účetnictví do korun však uvedená kompenzace nemusí nastat. V grafu lze vidět masivní vliv kurzových rozdílů (to znamená přepočtu výše devizových rezerv a jejich výnosů do korun) na celkový výsledek hospodaření ČNB. Pohledem do historie hospodářských výsledků ČNB zjistíme, že kombinace vývoje domácích úrokových sazeb a vývoje kurzu domácí měny způsobily, že ČNB stále dosud neuhradila ztráty z let minulých. Naopak, při dalším případném posilování domácí měny (například v souvislosti s vyrovnáváním cenových hladin mezi ČR a Evropskou unií přes posílení nominálního kurzu koruny proti euru) se může ztráta dále prohlubovat. Mimoto je situace o to komplikovanější, že ani tyto náklady ani tyto výnosy nelze "rozpočtovat". Náklady na měnovou politiku se odvíjí od vývoje inflace; výnosy z devizových rezerv se odvíjí od úrokových sazeb rezervních měn a kurzu české koruny vůči těmto měnám. Z faktu, že devizové rezervy jsou součástí bilance České národní banky mimo jiné také plyne, že jak způsob, tak výsledky jejich správy podléhají ověřením auditora. Hospodaření České národní banky jako centrální banky státu, který je členem OECD a který má ambice zařadit se mezi vyspělé země, je ověřováno pouze renomovanými a mezinárodně uznávanými auditory. Případná změna v novele zákona o České národní bance tento přísný výběr potvrdí, protože podle návrhu bude účetní závěrka ČNB ověřována jedním nebo více auditory, kteří jsou určeni po dohodě bankovní rady s ministrem financí. Mimoto je hospodaření centrální banky předkládáno poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Je nutné poznamenat, že teoreticky je představitelná i konstrukce devizových rezerv v podobě smluvně sjednaných práv čerpání devizových prostředků od mezinárodních institucí typu MMF a Světová banka, případně od komerčních bank pro případ potřeby plateb v devizách a pro případ intervencí ve prospěch domácí měny (podobně jako existuje právo členských zemí na čerpání kvóty od Mezinárodního měnového fondu pro specifické potřeby), v kombinaci s konstrukcí, kdy získané devizové prostředky z intervencí proti domácí měně lze prodat zpět za koruny, přičemž tyto prodeje rozložit v čase tak, aby byla eliminována poptávka po domácí měně. V praxi je však taková konstrukce velmi obtížně proveditelná. Právo čerpání lze jen stěží zajistit na dostatečně dlouhou dobu a za stabilní úrok, samotné čerpání nemusí být dílem okamžiku především v období vysoké nestability a rozložení poptávky po domácí měně v čase nemusí v případě vysokého přílivu kapitálu být nejúčinnějším nástrojem. Především se však jedná o zcela nestandardní konstrukci, na kterou nejsou připraveny mentálně i technicky nejen centrální banky, ale ani komerční banky a mezinárodní instituce.

Struktura aktiv ČNB z roční závěrky (téměř všechny položky 1 a 3 na straně aktiv tvoří devizové rezervy, položky 1, 3, 4 a 5 na straně pasiv odpovídají financování devizových rezerv)

Ing. Jan Schmidt v roce 1989 absolvoval na fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT Praha, v roce 1991 nastoupil do Státní banky československé jako dealer správy devizových rezerv. V roce 1997 se stal ředitelem odboru řízení rizik a v roce 1998 zvítězil ve veřejném výběrovém řízení na post ředitele sekce řízení rizik a podpory obchodů. Rovněž absolvoval několik stáží u zahraničních komerčních a centrálních bank, v současné době je zodpovědný za definování strategie České národní banky při správě devizových rezerv, za měření a řízení finančních rizik při všech obchodech České národní banky, za správu zahraničních pasiv České národní banky, za vypořádání obchodů České národní banky na domácím i zahraničním trhu, za vývoj a podporu informačních systémů používaných pro obchodování České národní banky a za státní administraci devizového zákona.