Vladimír Tomšík (Hospodářské noviny 17.7.2014 strana 13, rubrika Podniky a trhy)
V poslední době se nejen v Česku objevila debata o výši inflačního cíle. Zatímco u nás zaznívaly postoje, že jedinou správnou inflací je inflace nulová, v USA lze slyšet názory, že inflační cíle jsou naopak příliš nízké. A podobně jako na mnoha jiných věcech ani v tomto se ekonomové jednoznačně neshodnou.
Není překvapivé, že mezi stoupence vyšších inflačních cílů patří ekonomové neokeynesovského ražení. Pro inflační cíl ve výši kolem čtyř procent se vyslovili nobelista Paul Krugman, dále hlavní ekonom MMF Jean O. Blanchard (jedná se však o jeho osobní stanovisko, nikoliv stanovisko MMF) nebo vlivný makroekonom Laurence Ball.
V akademickém světě byli keynesovští ekonomové vůči inflaci vždy benevolentnější. Argumentují tím, že vyšší míra inflace usnadňuje přizpůsobování relativních cen a reálných mezd. Předpokládají, že některé nominální ceny a zejména nominální mzdy jsou nepružné směrem dolů. K poklesu reálných mezd potom může ve světě s vyšší inflací dojít jednoduše tím, že nominální mzdy nerostou tak rychle a o snížení reálné hodnoty se již postará inflace. Oživení zájmu o výši inflačního cíle však dnes souvisí spíše s problémem nulové spodní hranice pro úrokové sazby, což omezuje manévrovací prostor pro měnovou politiku.
S vyšší průměrnou inflací je ale spojen její větší rozptyl. Data z USA ukazují, že inflace v 70. letech byla v průměru nejen vyšší než v posledních patnácti letech, ale také výrazně skákala nahoru a dolů. Konkrétně v první dekádě druhého tisíciletí byla inflace velmi blízko průměrné hodnotě 2,6 procenta a téměř vždy v rozmezí dvě až čtyři procenta. Naproti tomu v 70. letech, kdy byla inflace v průměru sedm procent, bylo její rozdělení "roztaženější" - někdy byla mezi třemi a čtyřmi procenty, ale poměrně často dokonce kolem 10 procent. Jinými slovy rozptyl byl podstatně větší. To je zásadní nevýhoda vyšší inflace a vyšších inflačních cílů, protože vyšší variabilita inflace ekonomiku zbytečně rozkývává, zvyšuje nejistotu a komplikuje investiční rozhodování. Tento vysoký rozptyl destabilizuje inflační očekávání a od určité úrovně přímo zabraňuje tomu, aby se vůbec ukotvila.
Osobně to považuji za natolik zásadní nevýhodu, že to převálcuje všechny argumenty obhajující vyšší inflační cíle. Nicméně jejich určité teoretické opodstatnění nepopírám. Avšak zdá se mi, že zastánci vyššího inflačního cíle tiše předpokládají, že měnová politika je jedinou politikou, která by si měla stabilizaci ekonomiky brát na starosti. Zapomínají tak na politiku fiskální, důchodovou či strukturální.
Navíc, pokud exogenní šoky zavedou nízkoinflační hospodářství až k nulové hranici úrokových sazeb, tak ani tím měnová politika nekončí. Použít nestandardní nástroje sice je méně pohodlné a nutí centrální banky vydat se do méně známých vod, ale je to účinné. Centrální banky se s touto změněnou situací musí naučit žít, což v posledních letech ostatně činí. Stabilní a nízká inflace za tyto obtíže jistě stojí. Nevidím tak žádný zásadní důvod, proč opouštět cíl v okolí dvou procent ve prospěch cíle vyššího. A samozřejmě je vhodné dodat - ani ve prospěch cíle nižšího, protože to by naopak vyžadovalo smířit se s výrazně častějším používáním nestandardních nástrojů. A to je směr úvah, který by určitě nepodpořili ani čeští zastánci nulového inflačního cíle.