Evropský komisař pro ekonomické a měnové záležitosti Joaquín Almunia komentoval nedávno v Londýně vyhlídky některých východoevropských členů EU na přijetí eura. Dle jeho mínění by Polsko a ČR měly být schopny během příštích několika let splnit kritéria pro vstup do eurozóny a být tak na euro připraveny. Naopak značku stop ukázal eurokomisař prozatím pobaltským zemím: Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Ty se sice dnes nemohou dočkat okamžiku, kdy do eurozóny vstoupí, avšak Almunia jejich naděje brzdí. Pobaltí je podle něj „přehřáté“ a tamní ekonomiky potřebují „snížit teplotu“. Na první pohled to zní nevinně, uvedené věty však ukazují paradoxnost požadavků na co možná nejrychlejší přijetí eura v zemích střední a východní Evropy, které zatím dohánějí vyspělý svět.
Na dokreslení pár základních hospodářských reálií. Polsko i Česká republika zažívají v posledních letech slušný hospodářský růst při nízké inflaci a nízkých úrokových sazbách. Obě národní měny, zlotý i koruna, zároveň posilují vůči euru, jen zlotý je oproti koruně trochu rozkolísanější. Pobaltí hospodářsky roste ještě rychleji. Oslnivý růst je však v posledních letech notoricky doprovázen výraznými nerovnováhami, které jsou opakovaně zmiňovány jako odstrašující příklad ve světovém ekonomickém tisku. Pobaltské země svorně trpí vysokou inflací a též obrovskou obchodní nerovnováhou vůči okolnímu světu. Jen pro příklad: lotyšská inflace se blíží 14 procentům a tamní schodek běžného účtu platební bilance dosahuje těžko uvěřitelné výše 24 procent k domácímu produktu, tedy šestkrát více než u nás a třikrát více, než jsou uznávané bezpečné hranice tohoto kritéria. Ceny nemovitostí doslova skáčou z roku na rok o 50-60 procent.
Druhá půlka příběhu A teď druhá půlka příběhu. Polsko a Česká republika žijí mnoho let s vlastní měnovou politikou. Mají volně plovoucí kurz, cílí za nízkou inflací a samy řídí domácí úrokové sazby, které se tak liší od těch v eurozóně. Polské jsou o něco vyšší, české naopak nižší. Všechny tři pobaltské země však vlastní měnovou politiku nemají. Jejich měny jsou již dnes pevně zafixovány k euru. Jinými slovy, Pobaltí již dnes fakticky provádí měnovou politiku, jako kdyby v eurozóně bylo. Přijímá na pobaltské poměry velmi nízkou úrokovou sazbu z Frankfurtu a má vůči euru zabetonovaný kurz. Pobaltí tedy nemá měnovou politiku jako jeden z podstatných tlumičů popsaných nerovnováh. A je to zřetelně znát. Oním tlumením je například posilování kurzu. To nejen postupně srovnává cenové hladiny mezi dohánějící a vyspělou zemí, ale též průběžně přitvrzuje měnové podmínky, a tak upouští „přebytečnou páru“ pod kotlem.
Paradox Almuniova prohlášení je zjevný. Na měnovou politiku eurozóny jsou v tuto chvíli nejlépe připraveny země, které ji dlouhodobě záměrně neprovádějí. A naopak nejdál do eura mají země, které měnovou politiku eurozóny naopak fakticky již mnoho let uplatňují. Vtip je v tom, že to není náhoda.
Nízkou inflaci a utlumenou vnější nerovnováhu Polsko a Česko nemá náhodou, ale právě proto, že
neprovádějí měnovou politiku eurozóny, tedy že nechávají stanovení kurzu trhu a úrokové sazby
nastavují dle domácích podmínek.
Tento týden je to přesně deset let, kdy ČNB opustila režim fixního kurzu. Jedním z
podstatných důvodů byl právě fakt, že s fixním kurzem už nebyla v polovině roku 1997 naše ekonomika
schopna zvládat tehdejší vnější a vnitřní nerovnováhy a objevil se atak na korunu. ČR si tehdy svou
obdobu pobaltského příběhu již prožila. A dnes se rozhoduje o tom, kdy se k nejextrémnější verzi
fixního kurzu, kterým měnová unie je, opět vrátí.
Netriviální diskuse Znovu se ukazuje, jak netriviální je to diskuse. Pro dohánějící zemi je
přizpůsobovací mechanismus měnové politiky důležitý. Pokud má přijmout euro, musí být schopna
ztrátu měnové politiky něčím nahradit.
Buď musí nejprve zbohatnout na úroveň zóny eura, nebo musí mít v okamžiku vstupu bonus
pružnosti proti eurozóně, tedy mít jiné tlumiče nerovnováh nahrazující měnovou politiku, jako je
pružnější trh práce či pružnější a řiditelné veřejné finance. Otázka, kdy přijmout euro, je tak
otázkou, co z uvedeného bude dříve: zda doběhnutí v bohatství, nebo reformy, které zpružní českou
ekonomiku. Pokud neexistuje ani jedno, podobá se výzva k rychlenému přijetí eura výzvě k uzavření
jednoho ze dvou pruhů dálnice a svedení dopravy pouze do zbývajícího. A to v situaci, kdy i ve
zbylém pruhu teprve mají proběhnout výkopové práce v podobě domácích reforem. Všichni víme, co
takovýto sled kroků znamená: jednoduše zácpu. A té bychom se pod vlivem pobaltských i našich
zkušeností měli spíše vyhýbat.