(Lukáš Oulehla HN 11.8.2000 strana 5, rubrika: ekonomické analýzy)
Předpokladem cenové konvergence je rychlejší růst produktivity než v EU, tvrdí Miroslav Hrnčíř, člen bankovní rady ČNB
ROZHOVOR
Čím více se blíží doba vstupu ČR do EU, tím více jsou aktuální otázky jeho dopadu na naši ekonomiku. Jednou z nich je i otázka přizpůsobení cen hladině dominující v Evropě.
Občané i odborníci si kladou otázku, zda v okamžiku vstupu do EU u nás nebude cenová hladina příliš nízká a jestli nedojde k takové nákupní horečce ze zahraničí, která by tlačila na prudký růst cen.
Je nutné rozlišovat problém cenových hladin a cenových relací. Skutečností je, že část naší odborné veřejnosti je problémem cenových hladin zaujata. V důsledku některých specifik dosavadního vývoje je naše cenová hladina citelně nižší, než tomu bylo před vstupem do EU i u relativně méně vyspělých členských zemí EU, jako jsou např. Portugalsko či Řecko. Podle mezinárodních srovnávacích projektů byla naše cenová hladina v roce 1996 v oblasti soukromé spotřeby zhruba na úrovni 39 procent průměru evropské patnáctky, v roce 1999 dosáhla řádově 42 procent. Ve vztahu k Německu, našemu největšímu a zároveň nejbližšímu partnerovi, byly tyto relace 35 a 39 procent. Pro Portugalsko, v rámci unie zemi relativně méně vyspělou, dosáhly v uvedených letech 53 a 58 procent. Podle uvedených projektů se naše cenová hladina jeví nižší i ve srovnání s Maďarskem či Polskem, ačkoli vykazovaný důchod na hlavu je u nás nadále vyšší. To jsou zřejmě důvody, jež vedou k zájmu o problém cenových hladin. Ten je však z hlediska konvergence k EU odvozený a druhotný. Zásadní je narovnání a konvergence cenových relací. To znamená např. relací mezi cenami pečiva, počítačů a nájemným. Vzhledem k tomu, že ceny jsou směrem dolů zpravidla méně pružné, vyúsťuje proces adaptace cenových relací do růstu cenové hladiny. Neplatí to však absolutně, u některého zboží a služeb se prosazuje pružná reakce i směrem dolů, např. vývoj cen elektroniky. Jestliže hodnotíme dosavadní vývoj našich cenových relací, lze konstatovat, že proces jejich přibližování k relacím v Evropské unii již pokročil. To platí zejména pro tzv. obchodovatelné zboží a služby. Ceny počítačů mají v zásadě stejnou cenovou hladinu, automobily či obuv včetně oprav srovnatelnou hladinu v EU dokonce někdy překračují. Na rozdíl od toho ceny většiny neobchodovatelného zboží a služeb jsou výrazně nižší, protože reflektují především nižší příjmovou hladinu v české ekonomice. To platí nadále, přes provedené korekce, např. o nájemném, dopravních službách, léčebné a zdravotní péči, vzdělání.
Hrozí tedy šokové přizpůsobení cen?
Česká ekonomika je velmi otevřenou ekonomikou. Obchodními, kapitálovými toky, ale např. i rozsahem cestovního ruchu je velmi úzce provázaná s EU. Tento proces bude dále pokračovat a spíše akcelerovat ještě v době před začleněním do EU. Je nutné očekávat, že se vstupem přibudou další významné podněty k cenovým změnám. Odstranění dosavadních bariér pro volný tok zboží a služeb v rámci společného trhu a volnější pohyb lidí povede k přibližování cenových relací. Svou roli sehraje i skutečnost, že Evropská unie má řadu náročných standardů, které budou pro nás závazné. Mám na mysli oblast ekologie, zemědělství, sociální a daňovou sféru. Uplatnění těchto standardů bude mít určité důsledky pro cenový růst. Nemělo by však obecně jít o nárazové šoky. Zdůrazňuji, vstup do unie vůbec neznamená a nepředpokládá, že zejména u neobchodovaného zboží a služeb se jejich hladina musí přiblížit té, která v EU dominuje. Například u skandinávských zemí cenová hladina překračovala průměr evropské patnáctky zhruba o 30 procent, zatímco u některých méně rozvinutých zemí se pohybovala zase naopak až o 30 procent pod průměrem.
Ve kterých oblastech by tedy mohl být růst cenové hladiny nejvýraznější?
Z významných položek jsou především potraviny příkladem, kde přetrvávají výrazné rozdíly v cenové hladině ve vztahu k EU, ačkoli v naprosté většině jde o obchodovatelné zboží. Je to dáno celou řadou faktorů včetně principů společné zemědělské politiky unie. Samozřejmě i zde postupně dochází i na naší straně k jisté adaptaci. I když cenová konvergence u neobchodovatelného zboží a služeb pokročila podstatně méně, vstup do unie sám o sobě výrazné korekce nevyvolá. Pro adaptaci těchto cen jsou podstatné vnitřní faktory, jmenovitě růst důchodů ve vztahu k produktivitě a nákladům. Se zvyšující se důchodovou a mzdovou úrovní porostou nejen náklady, ale i poptávka po těchto položkách. Zpravidla platí, že růst produktivity v tomto segmentu zaostává za tempem u obchodovatelného zboží. Proto s růstem důchodové a mzdové úrovně dochází k rychlejšímu cenovému pohybu právě u položek neobchodovatelného charakteru. V důsledku toho vyspělejší země mají také zpravidla vyšší cenovou hladinu.
Neoddělitelným faktorem, spojeným s vývojem cenové hladiny vzhledem k zahraničí, je kurs koruny. S jakou úrovní kursu se do té doby počítá?
Výše kursu se vyvíjí v závislosti na relacích v růstu, ve vývoji produktivity, cen, úrokových sazeb a dalších veličin mezi danou ekonomikou a zahraničím. Na kurs velmi významně působí očekávání investorů. Proto v dané souvislosti nelze hovořit o konkrétní výši budoucího kursu v etapě do našeho vstupu do EU, ale relevantní otázkou je očekávaný celkový trend. Pro určitý trendový pokles kursu koruny vůči euru by hovořil zejména fakt, že musíme očekávat rychlejší růst domácí cenové hladiny. Na druhé straně platí, že tento rychlejší růst se bude realizovat zejména v oblasti cen neobchodovatelného zboží a služeb, jež nemají přímý vztah ke kursové veličině. Současně lze předpokládat, že náš růst produktivity bude rychlejší a že se prostředí uvnitř ekonomiky bude stále výrazněji blížit podmínkám v unii. Tento konvergenční scénář je spojen s rostoucím přílivem kapitálu. Kloníme se proto k závěru, že se trendově bude prosazovat spíše tendence ke stabilitě a případně i k určitému nominálnímu zhodnocení kursu koruny.
Nemáte obavy, že toto zhodnocování bude podlamovat konkurenceschopnost naší ekonomiky?
Jak jsem uvedl, rychlejší růst domácích cen se bude realizovat především v oblasti neobchodovatelných statků. Za druhé, jestliže by nominální zhodnocování kursu bylo vyváženo rychlejším růstem produktivity a poklesem relativních jednotkových mzdových nákladů, resp. dalších nákladových položek, konkurenceschopnost české ekonomiky (zejména zpracovatelského průmyslu) by nebyla ohrožena. Pokud jde o produktivitu práce i celkovou produktivitu, lze očekávat, že po období určitého zaostávání se česká ekonomika bude rozvíjet výrazně rychleji než Evropská unie, že se tedy bude realizovat proces dohánění a reálné konvergence.
Někteří odborníci ale zastávají názor, že máme podhodnocenou korunu, která změkčuje podmínky firmám a těm pak chybí stimul pro nezbytnou modernizaci technologie, výroby a řízení. Nemyslíte si, že by spíš koruna měla posílit, aby tak firmy měly stimul pro restrukturalizaci?
Kurs je jen jednou z veličin, která spoluutváří hospodářský výsledek a celkové klima pro podnikovou sféru. Pokud jde o výši kursu a důsledky v uvedeném směru, v průběhu transformace jsme prošli rozdílnými stadii. Situace, o níž se zmiňujete, že kurs je relativně měkký, nenáročný, popisuje stav, v němž se naše ekonomika nacházela bezprostředně po roce 1990. Koruna byla tehdy výrazně a záměrně podhodnocena, vytvořil se takzvaný kursový polštář. Ten měl svou racionalitu. V té době bylo nezbytné umožnit realokaci našeho obchodu z východních trhů, které byly před transformací dominantní, na trhy západní. A to se také podařilo. Druhá strana mince ovšem je, a v tom máte pravdu, že velmi měkký kurs jen málo tlačil podniky k efektivnějšímu využívání zdrojů a k restrukturalizaci. Prostě jim umožňoval relativně snadnou existenci. To se však s postupem času výrazně změnilo. Nominální parita kursu koruny zůstala až do května 1997 stejná při výrazně rychlejším růstu domácí cenové hladiny. Mnohé podniky tohoto dočasného kursového polštáře nevyužily k provedení žádoucích změn.
Ale i teď je koruna podhodnocená. Reálná úroveň je někde kolem 14 - 16 korun za marku.
Máte zřejmě na mysli rozdíl mezi tzv. paritou kupní síly a nominálním kursem. Určitý rozdíl mezi těmito dvěma veličinami najdete víceméně u každé měny. Je ovšem pravda, že tento rozdíl je v případě koruny nadále výrazný, jak konečně dokumentují známé propočty tzv. koeficientu ERDI. To souvisí se specifickými rysy našeho dosavadního vývoje. Současně ale nemohu souhlasit z vyvozovaným závěrem, že koruna je podhodnocená. Zásadním kritériem pro hodnocení reálnosti kursu je hledisko vyrovnanosti toků, které vyplývají z vývozu a dovozu zboží a služeb, neboli vyrovnanosti běžného účtu platební bilance. Toto kritérium může být různě modifikováno, např. s ohledem na příliv přímých zahraničních investic. Tento relativně velmi stabilní typ kapitálu vytváří předpoklady budoucího rozšíření výrobního a vývozního potenciálu země a může se proto považovat za součást vyrovnávajících položek. To je také současná situace české ekonomiky. Jsme samozřejmě spokojeni, že na rozdíl od v minulosti dominující formou přílivu kapitálu nejsou krátkodobé finanční investice, ale právě přímé zahraniční investice. Proto i při mírném deficitu běžného účtu, který se dosud pohyboval řádově kolem 2 procent HDP, můžeme považovat situaci za rovnovážnou a kurs za odpovídající realitě. Nelze ale tvrdit, že kurs je neúměrně měkký, výrazně podhodnocený. Celá řada studií našich i zahraničních analytiků se klonila spíše k opačnému hodnocení. Zúžení rozdílu mezi paritou kupní síly a nominálním kursem předpokládá především další akceleraci růstu produktivity v otevřeném sektoru ekonomiky a současně odpovídající adaptaci cenových relací s relativně rychlejším růstem hladiny cen neobchodovatelného zboží a služeb.
Kdyby ale centrální banka upustila od neustálých (slovních) intervencí, a tím na firmy přenesla tlak prostřednictvím ještě tvrdšího kursu, mohl by se tak růst produktivity ještě urychlit.
Jsme v režimu plovoucího kursu, centrální banka kurs neřídí, nemůže řídit a ani takové aspirace nemá. K intervencím se uchylujeme pouze výjimečně, nikoli abychom zvrátili trendový vývoj, ale abychom se pokusili korigovat krátkodobou volatilitu a tlumili náhlé změny. Volatilita je zpravidla vyvolána faktory, které mají málo společného s ekonomickou realitou. Pokud jde o hladinu kursu v souvislosti se stupněm náročnosti ekonomického prostředí, jistě platí, že kurs by měl plnit i určitou "disciplinující" funkci pro podnikovou sféru. Na druhé straně nelze uměle předhánět vývoj fakticky dosahované efektivnosti a produktivity ve vztahu k zahraničí. Je zde problém relací rentability uvnitř ekonomiky a ve vztahu k zahraničí, kurs má spoluutvářet podněty k pružné reakci na zahraniční poptávku a umožňovat alespoň v tendenci řádově vyrovnaný vývoj vnějších vztahů.
V Portugalsku, ekonomice relativně podobné naší, se po deseti letech členství v unii cenová hladina dostala na nějakých 74 % průměru EU. U nás se tedy dá předpokládat podobný vývoj. Myslíte si, že politika nízké inflace a slabé koruny není v rozporu s tím, že je třeba výrazně přibližovat cenovou hladinu evropské úrovni?
Nemáme politiku slabé koruny. Mimochodem, slabá koruna by přispívala spíše k rychlejšímu růstu cenové hladiny, což by nebylo konzistentní s druhým principem, který uvádíte, a to s politikou nízké inflace. Přiblížení naší cenové hladiny k evropské úrovni nelze naivně chápat v této logice: Nestarejme se o udržení makroekonomické stability, nechme cenové indexy výrazněji povyskočit a žádoucího cíle přiblížení cenových hladin tak bude dosaženo. Toto řešení není nadějné, mimo jiné pro důsledky na depreciaci kursu a opětovné rozevírání rozdílů ve zmíněných hladinách. Cenový vývoj a cenová konvergence jsou však závislé na vývoji v reálné ekonomice, v relacích produktivity. Nominální, cenová konvergence musí být proto založena primárně na reálné konvergenci, nikoli na rychlejší inflaci. Měnová politika tím, že usiluje o zajištění stability makroekonomického prostředí, vytváří právě předpoklady pro udržitelný růst, pro dynamiku produktivity, a tedy pro reálnou konvergenci. Při vytyčování dlouhodobějších záměrů měnové politiky a inflačních cílů jsme si však vědomi, že v dalším období bude nadále docházet k intenzivní adaptaci cenových relací s důsledky pro pohyb cenové hladiny. Proto např. i v naší dlouhodobé měnové strategii předpokládáme, že cenové indexy charakterizující cenovou stabilitu budou kolem roku 2005 nadále vyšší než v oblasti eurozóny.
Může dojít k tomu, že díky příliš nízkým cenám nás Západ "vykoupí"?
Ve světovém hospodářství spolu čile obchodují subjekty ze zemí s naprosto rozdílnou cenovou hladinou, což samo o sobě vůbec nebrání vzájemné výhodnosti směny. Pokud jde o naše vztahy s Evropskou unií, už došlo k velmi intenzivnímu propojení v oblasti obchodních i kapitálových toků, při velmi omezených bariérách. My sami máme zájem, aby naše zboží a služby šly co nejvíce na odbyt. Podporuje to totiž hospodářský růst, produktivitu, zaměstnanost. Proto koncept "vykoupení" je obecně zcela falešný. Jediný problém vzniká u volně nereprodukovatelných statků, jako jsou reality, nemovitosti, pozemky. Citlivost problému je spíše v politické dimenzi, ale zde bude Česká republika, obdobně jako další země, žádat o přechodné období.
| Odhad srovnání cenových hladin
(ke konci roku 1999, ceny v ČR = 1) |
||||||
|---|---|---|---|---|---|---|
| ČR | EU 15 | SRN | Rakousko | Řecko | Portugalsko | |
| Soukromá spotřeba celkem | 1,00 | 2,36 | 2,57 | 2,50 | 1,90 | 1,73 |
| potraviny, nápoje, tabák | 1,00 | 2,10 | 2,09 | 2,14 | 1,77 | 1,63 |
| odívání a obuv | 1,00 | 1,84 | 1,97 | 1,80 | 2,28 | 1,65 |
| nájemné, palivo, energie | 1,00 | 2,99 | 3,99 | 2,98 | 2,04 | 1,51 |
| zařízení domácností | 1,00 | 1,53 | 1,60 | 1,55 | 1,37 | 1,25 |
| doprava a spoje | 1,00 | 1,61 | 1,63 | 1,82 | 1,02 | 1,48 |
| léčebná a zdravotní péče | 1,00 | 6,42 | 6,94 | 6,94 | 2,70 | 5,65 |
| vzdělání, rekreace, kultura | 1,00 | 2,34 | 2,37 | 2,82 | 1,98 | 1,70 |
| restaurace a hotely | 1,00 | 3,14 | 2,98 | 3,35 | 3,23 | 1,82 |
Pramen: ČNB