Miroslav Singer (Mladá fronta DNES 28.1.2014 strana 11)
Rodiny s nízkými příjmy mají po listopadovém oslabení koruny obavy ze zdražování, které jim dále zhorší již tak tíživou životní situaci. Takové obavy jsou jistě pochopitelné, zvláště když je ve svém komerčním zájmu šikovně živí bulvární tisk.
Jenže ekonomické zákonitosti nelze ignorovat a centrální bankéři nemohou rozhodovat podle toho, co jim zajistí popularitu. Bezprostředně - a s tím jsme počítali - povede oslabení kurzu koruny k určitému nárůstu cen. Ale tento dopad bude sám o sobě znatelně menší, než by se mohlo zdát podle poplašných zpráv šířených v některých médiích.
Deflace vypadá na první pohled lákavě
Navíc nejpozději ve druhé polovině letošního roku převáží příznivé důsledky slabší měny pro ekonomiku, které se začnou postupně odrážet i v růstu příjmů napříč ekonomikou - a lidé by to měli pocítit i na platech nebo v tom, že si udrží práci nebo ji získají. Pro mnohé to bude znít překvapivě, ale lidé s nejnižšími příjmy na měnovém uvolňování vždy a všude na světě vydělávají. Nejinak tomu bude i v našem případě. Ti nejméně vydělávající budou z měnového uvolnění prostřednictvím oslabení kurzu koruny nakonec těžit. Jak?
Je dobré připomenout, že dopady měnové politiky na hospodářský růst a cenovou hladinu působí jako spojené nádoby. Její uvolňování, tedy snižování úroků nebo oslabování měny, zrychluje růst ekonomiky za cenu zvýšení tlaků na vzestup cen, s nímž jde ruku v ruce růst příjmů.
Přitvrzování pak růst cen tlumí, či je dokonce přinutí klesat, ale za cenu sešlápnutí brzdového pedálu pro celou ekonomiku. Proto také bývají centrální bankéři na celém světě kritizováni daleko častěji ve chvílích, kdy měnové kohouty utahují, než když je uvolňují.
Změkčování měnové politiky je vždy výhodnější pro rodiny i jednotlivce s nízkými příjmy. Ti totiž mají v průměru ke svým příjmům mnohem menší úspory a vůči úsporám větší dluhy. Průměrná česká rodina s příjmy ve spodní pětině příjmů má po očištění od daní a dalších srážek a přičtení dávek a jiných podpor od státu příjmy okolo 90 tisíc korun na člena rodiny za rok. Podle oficiálních statistik přitom utratí v podstatě tolik, co vydělá, a tudíž neuspoří ani korunu.
Růst cen neboli inflace je přítelem dlužníka, který v extrémních případech výmarského Německa nebo současné Zimbabwe splatí své závazky raz dva. Deflace, tedy trvalý pokles cen, vypadá na první pohled lákavě. Lidé by se přece měli radovat z takového "zlevňování"! Dlouhodoběji je však deflace velmi nebezpečná a nepřináší ekonomickou prosperitu. Naopak.
Roztočení deflačního propadu cen v konečném důsledku ekonomice škodí a nakonec na to nejcitelněji doplatí ti nejméně majetní. Neustálý pokles cen vede k očekávání firem, že zítra pořídí své investice levněji - a tak neinvestují. Ti, kteří mají úspory, činí totéž, a obchodníci ztrácejí zákazníky. Klesají příjmy zaměstnavatelům, což v lepším případě vede ke snižování mezd či zkracování pracovní doby, v horším k zastavení výroby a propouštění. Nejslabší občané bez úspor a s dluhy by na deflaci doplatili nejvíce, stejně jako důchodci, jimž by - klesající ekonomika nutí šetřit i stát - nakonec klesly důchody. Jediné, co při poklesu cen a příjmů zvyšuje svou reálnou hodnotu, jsou dluhy. Roste riziko exekucí a osobních bankrotů.
Průměrné rodině s nižšími výdělky prospěje zásah centrální banky tím, že další propad cen již nebude snižovat její příjmy a hodnotu jejího majetku (hlavně domu, bytu či auta) a nebude způsobovat, že rodina bude mít stále méně peněz na splácení dluhů, jejichž výše se ani v deflaci nemění. Problémy se splácením dluhu na bydlení mělo v posledním roce už zhruba pět procent těchto rodin, se splácením ostatních dluhů dokonce celá desetina.
Stát také více rozdá
Po oslabení koruny očekáváme letos stále jen velmi mírný růst cen. Ceny energií klesnou, ceny potravin porostou v průměru pomaleji než loni, zhruba o tři procenta. Taková stále velmi mírná inflace bude hodnotu dluhů rodin s hypotékami a dalšími úvěry reálně snižovat, takže břemeno dluhů je bude méně tížit. K tomu jim z rychleji rostoucí ekonomiky poplynou vyšší budoucí příjmy ze zaměstnání, získají větší jistotu práce, i těm nejslabším budou zachovány dávky a důchody. Vyšší růst se odrazí i ve vyšších příjmech státního rozpočtu, který opět přerozděluje bohatství ve prospěch spoluobčanů s nižšími příjmy.
Jistě, občané s nadprůměrnými příjmy přijdou o šanci na zhodnocení úspor, které by jim přinesl pokles cen. I oni by na tom ale měli být lépe, protože jim to vyváží nárůst příjmů ze zaměstnání, podnikání či investic díky oživení ekonomiky. A ani s růstem cen potravin to nebude tak horké, jak by se mohlo zdát z titulků. Od poloviny října loňského roku do poloviny letošního ledna stouply ceny potravin podle informací statistického úřadu asi o 3,6 procenta. Slabší koruna se na tom podílí jen částečně. Takřka polovinu cenového nárůstu představuje každoroční sezonní vliv - asi každý z nás chápe, že ovoce a zelenina stojí v zimě víc než na podzim. Nezbývá než rajčata a okurky dovážet z teplejších a vzdálenějších krajin.
I ono zdražování zboží v řetězcích k počátku ledna není letošní novinkou. Druhá polovina je velkou měrou ovlivněna cenami mléčných výrobků, jež se zvyšují celosvětově. Ceny mléka a mléčných výrobků začaly růst už před listopadovým oslabením koruny. Totéž platí o cenách brambor kvůli nejhorší úrodě od 20. let minulého století. V růstu cen našich potravin tedy v součtu slabší koruna nehraje dominantní roli. Celkově jsme u potravin přímo závislí na dovozu jen asi z jedné čtvrtiny, takže samo oslabení kurzu nemůže vyvolat zvýšení cen potravin o osm nebo více procent, jak někteří straší.
V životě i v měnové politice nelze doufat, že si zajistíme blahobyt prostým zhodnocováním úspor. Pokud by všichni občané Česka měli začít žít jen z úspor, vystačí jim jejich současná výše jen zhruba na jeden rok jejich výdajů. Lepší budoucnost na období více let, po které chceme žít, si zajistíme jen vyššími budoucími příjmy. A ty mohou plynout jen ze zdravé ekonomiky. Předpokladem pro ni je cenová stabilita, kterou je pro ekonomy všude na světě inflace kolem dvou procent.
Měnové uvolnění pomáhá
Kritika, která se snesla na adresu ČNB za listopadové oslabení koruny, příznivé důsledky pro rozpočty rodin i státu bohužel do značné míry opominula. Měnové uvolňování ekonomice pomáhá, u nás doma i jinde. Jediný rozdíl v našem případě je ten, že se uskutečnilo nikoli přes další snižování již tak nulových úrokových sazeb jako obvykle, ale pomocí oslabení kurzu.
Uvolnění měnových kohoutů by nepomáhalo jen v jediném teoretickém případě - kdyby česká ekonomika vyráběla na hranici svých schopností nebo nad nimi. Pak by bylo uvolňování měnové politiky evidentní chybou, která by přinesla vyšší inflaci a jen minimální další přínosy v podobě vyššího růstu. Střadatelé by pak skutečně prodělali a ekonomiku by poškodila vznikající inflační spirála.
Všichni účastníci aktuálních debat o hospodářské situaci se však shodují na tom, že české ekonomice chybí poptávka; nebrzdí ji omezená schopnost vyrábět.
I letos ČNB očekává jeden z nejpomalejších růstů cen za poslední desetiletí.