Mojmír Hampl , viceguvernér ČNB
(Newsletter CEP 26.5.2011 str. 1)
V květnu to byl právě rok od chvíle, kdy se země eurozóny (s výjimkou Slovenska) a Mezinárodní měnový fond rozhodly poskytnout masivní půjčku Řecku k odvrácení hrozícího státního bankrotu. Zřejmě ani velcí skeptici nečekali, že obrovská suma 110 miliard eur koupí jen tak málo času. A že šlo o kupování času, nikoli o řešení podstaty problému, o tom asi nepochyboval nikdo. Za dvanáct měsíců od tohoto rozhodnutí je Řecko v situaci, kdy i po provedených fiskálních opatřeních i) nebude schopno doručit plánované snížení rozpočtového deficitu (letos by měl schodek dosáhnout 9,5% HDP (!) proti přislíbeným 7,4 %), ii) nedůvěra investorů i ratingových agentur vůči jeho schopnosti splácet závazky je dokonce ještě vyšší než před rokem a iii) problém předlužené země přitom zůstává identický - jen se mezitím nejen přislíbila, ale i utratila spousta dalších peněz.
Státní bankrot
Dovolte krátkou odbočku. Je zajímavé, jak se v evropské diskusi bojíme byť jen vyslovit spojení „státní bankrot“? Jakpak by přece mohl někdo zkrachovat v naší krásné, vyspělé a hlavně čím dál více integrované a solidární Evropě? To sousloví přece páchne rozvojovým světem. Proto mluvíme o „restrukturalizaci“, nebo nově dokonce o „přetvarování“ dluhu (tzv. reprofiling). Tím se ale nenechejme mást, jde stále o totéž. O stav, kdy země není schopna dostát svým závazkům vůči věřitelům a musím jim sdělit krutou pravdu, že část pohledávek a úroků z nich - či dokonce všechny - už nikdy neuvidí. A ano, je to dnes problém právě vyspělého světa. Toho světa, který desítky let rád rozdával rady jiným zemím, jak mají dělat hospodářskou politiku. Právě tato část světa je dnes stižena chorobou předlužení a musí se podívat do očí kruté realitě - Evropa je dnes dle objemu čerpání i celkových úvěrových příslibů největším klientem Mezinárodního měnového fondu, instituce zřízené k pomoci nejslabším článkům světového hospodářství.
Jistě, předlužení státu a státní bankroty bývaly i v evropských dějinách obvyklé. Neobvyklé je, že se do krize státních financí dostaly vyspělé země v časech míru a prosperity, nikoli jako dříve během válek, revolucí a převratů. Řecko je z tohoto pohledu spíše jen výrazným symbolem hlubšího problému. A proto zpět k řeckému příběhu.
Suma 110 miliard eur zní tak neuvěřitelně, že je obtížné si za ní cokoli konkrétního představit. Takže jen pro pochopení hrubých proporcí nabízím následující srovnání. Řecko není o tolik větší ekonomikou, než je ta česká. Obyvatel má asi o milion více a hrubý domácí produkt v tržních cenách je zhruba 1,5 násobkem toho českého. Kdybychom tedy použili jako měřítko HDP, tak půjčka Řecka ve výši 110 miliard eur původně na tři roky s úrokovou sazbou 5,2 % se rovná tomu, jako kdyby si naše země za stejných podmínek půjčila 1,8 bilionu korun. To je nejen více než celý roční státní rozpočet, ale dokonce více než celý veřejný dluh naší země. Pokud někdo věřil, že takováto suma může být za tři roky splacena i s úrokem ekonomikou v hluboké krizi, případně ve stejné době přefinancována méně nákladnými půjčkami od privátního sektoru, pak má asi jiné hodnocení slova „realističnost“ než autor tohoto textu. Marností je tudíž naříkání některých evropských lídrů na „zlé ratingové agentury“ a „zlé trhy“, které nepochopily evropské odhodlání zachraňovat. Tito evropští lídři bývají dnes často mnohými novináři a komentátory obviňováni z toho, že jednají pomalu a málo rázně. „Málo rázně“ zřejmě znamená, že za cizí peníze nezachraňují padající země ještě více a nevytvářejí fiskální unii ještě rychleji. Nicméně dívejme se na svět realisticky. Jak správně upozorňuje americký ekonom Barry Eichengreen (2008), vznik eurozóny jako měnové zóny bez státu je bezprecedentním historickým unikátem. Tento unikát nebyl tvořen pro špatné časy a objektivně vzato v tomto hybridním uspořádání neexistují žádné vyzkoušené precedenty a návody na řešení krize z předlužení jedné suverénní země, která sdílí měnu a centrální banku s jinými. Historické paralely z měnových dějin nefungují a tápání je tak do jisté míry pochopitelné. O to důležitější je, jaké precedenty jsou v první krizi měny bez státu nastavovány. Napoví, jak se bude postupovat vždy v budoucnu.
Pomoc v nouzi
V měnové historii se neudržitelné předlužení státu standardně řešilo bankrotem, inflací, vhodnou měnovou reformou či kombinací všech těchto kroků. Šlo o umazaní dluhů na úkor věřitelů či obyvatelstva, případně obou těchto skupin. Řecku logicky odpadají všechna řešení související s měnou (inflace, měnová reforma), protože tou Řecko nedisponuje. Z téhož důvodu nemůže provést manévr jinak typický při řešení podobných krizí v mnoha zemích v minulosti, tedy doprovodit nápravná opatření devalvací měny vůči zahraničí. Pokud všechna řešení spojená s měnou neexistují, zůstává už jen bankrot, tedy řízené či neřízené oznámení věřitelům, že země není schopna závazky ve slíbené podobě splatit. A pokud ten je označen za politicky nepřijatelný, jak deklarovali evropští lídři, zbývá jen „bail-out“, tedy zachraňování a přenášení břemene dluhů z jedněch zemí na jiné. Eurozóna tak byla politicky od počátku odsouzena k tomu obětovat v první krizi základní princip, na kterém byla postavena: tedy že země v ní se vzájemně nezachraňují a jedna neodpovídá za závazky druhé. Při neexistenci rozumného měnového přizpůsobení a prestižní nepřijatelnosti bankrotu musela tato základní vstupní podmínka existence eurozóny padnout jako první. Navíc ovšem s tím, že bail-out není na rozdíl od inflace či bankrotu trvalým řešením, ale jen politicky i ekonomicky nákladným vytloukáním jednoho dluhu dluhem novým (jistě je možné říci, že řešením může být i tzv. vnitřní devalvace - razantní zvýšení konkurenceschopnosti přes snižování mezd, cen a dalších nominálních veličin; vysvětlení toho, proč je toto řešení politicky i ekonomicky v Řecku obtížně představitelné - na rozdíl od např. Pobaltí -, by šlo nad rámec tohoto textu). V případě, že je země nesolventní, pak uvedené řešení funguje jen tehdy, pokud jsou financující země ochotny na sebe přebírat závazky těch nemocných na dlouhou dobu či dokonce navěky. Cesta k této věčnosti má podobu prodlužování splatnosti existujících půjček, snižování jejich úroku i nominální hodnoty a také žádostí o nové a nové půjčky. Jen není možné toto vše transparentně sdělit dopředu. Je nutné nechat tuto realitu „vybublat“ v důsledku neúprosných okolností a „se skřípěním zubů“ ji přijmout. Přesně to se děje a bude dít i v případě dalších zemí eurozóny, kterým se tímto způsobem „pomáhá“. Permanentní záchranné mechanismy typu EFSF a ESM vznikají právě z této logiky.
Restrukturalizace dluhu
Bylo tedy vlastně jen otázkou času, kdy dojde ke změkčení podmínek oné obří půjčky Řecku. Stalo se letos. Jejich splatnost byla prodloužena ze 3 na 7,5 roku a úrok snížen na 4,2 %. Tím vlastně došlo k „restrukturalizaci“ dluhu, kterou jinak všichni zainteresovaní odmítali či dokonce stále vehementně odmítají. Je to pokrytecké, protože tímto manévrem už reálně nastala. Věřitelé nedostanou zpět dluh v tom čase a s tím úrokem, s jakým počítali. Byla to ale pohříchu restrukturalizace jen směrem k nedobrovolným věřitelům, tedy daňovým poplatníkům zemí, které tyto půjčky poskytují. Zároveň to též znamená přímý fiskální transfer Řecku v řádu miliard eur minimálně v podobě ušlých úroků z dané půjčky a ztráty z obětované příležitosti financujících zemí. Osobně pochybuji, že je to úprava poslední, pokud se budeme dále držet nastoupené cesty záchrany „za každou cenu“.
Uvědomme si navíc, co se s řeckým dluhem nyní děje. Jak správně upozorňuje bývalý ekonom MMF Alessandro Leipold (2011), dochází nyní k masivnímu vytlačování pohledávek soukromých dobrovolných věřitelů pohledávkami států a Mezinárodního měnového fondu. Už v letech 2012-13 by se měly státy eurozóny a MMF podílet na celkovém financování řeckého dluhu téměř 30 %. Pokud by se vzaly v úvahu i závazky Řecka vůči Evropské centrální bance, pak to může být dle Leipolda i více než 50 % řeckého dluhu, který bude financován v té či oné podobě daňovými poplatníky z jiných zemí.
Co tedy očekávat v budoucnu, pokud se budeme dál držet výše naznačené logiky? Dokud ještě nějaké „zdroje budou“, bude se dále zachraňovat. Protože ale zmíněný věčný bail-out zřejmě není udržitelný ani ekonomicky, ani politicky (postupně vzbuzuje rostoucí odpor ve státech věřitelských i dlužnických), dříve či později přijde den zúčtování.
Pokud však dojde k nějaké formě bankrotu, tak dle mého soudu až v případě, kdy bude možné odepsat právě v první řadě pohledávky států, centrálních bank či nadnárodních institucí. Je to kruté poznání, ale tyto pohledávky nebohých daňových poplatníků jako nedobrovolných vazalů svých vlád se v logice dnešní Evropy vlastně „restrukturalizují“ nejsnáze. Bohužel.