(HN 31.3.2004 strana 10, rubrika názory Česká národní banka
Zdeněk Tůma, guvernér České národní banky:
Vstup do Evropské unie je ve středu pozornosti nejen vlád přistupujících zemí, ale také jejich
centrálních bank. Po rozšíření se stanou členy Evropské centrální banky (ECB), což znamená, že se
od nich očekávají aktivní kroky ke splnění podmínek nutných pro přijetí do eurozóny.
Přestože skutečné rozšíření eurozóny je stále ještě v poměrně vzdálené budoucnosti -
nejbližším možným datem je leden 2007 -, noví členové musí vypracovat své vstupní strategie v
předstihu. Právě proto loni centrální banky a vlády ve většině přistupujících zemí posílily
spolupráci při definování společných postojů k přijetí eura.
Intenzívní debaty se vedly také v unii. Ty kulminovaly, když ECB přijímala stanovisko k
problematice směnných kursů v přistupujících zemích. Stanovisko vyjadřuje postoj Rady guvernérů ECB
ke členství v kursovém mechanismu (ERM II), klíčové podmínky pro budoucí vstup do eurozóny.
Debata byla vzrušená. Přistupující země se musely rozhodnout pro optimální načasování
rozšíření eurozóny - což je těžký úkol, protože ekonomická teorie v tomto ohledu nenabízí jasnou
odpověď a několik z nich zápasí s fiskální nerovnováhou výrazně překračující strop stanovený na tři
procenta hrubého domácího produktu.
Unie se za sebe musela vypořádat s potřebou nalézt rovnováhu mezi spravedlivým přístupem ke
starým a novým členům eurozóny a zajištěním bezproblémového rozšíření. Mezi těmito dvěma aspekty je
třeba nalézt kompromis, neboť evropská kritéria přistoupení byla stanovena v době, kdy eurozóna
ještě neexistovala a tehdejší zásady kursového a měnověpolitického režimu se od dnešních lišily.
V mnoha záležitostech bylo nicméně dosaženo konsensu. Zjistilo se, že neexistuje optimální
univerzální řešení pro všechny přistupující státy. V každé zemi jsou specifické podmínky, například
aktuální hospodářská výkonnost, režim měnové politiky a fiskální přístup.
V tomto ohledu je možné přistupující země rozdělit do dvou skupin. Na jedné straně jsou
například pobaltské státy, které využívají prostředků, jako jsou měnové výbory, k zavěšení své měny
na euro. Ty prokázaly, že umějí žít bez vlastní měnové politiky, aniž by vznikala závažná pnutí.
Není tedy důvod je nabádat k ostražitosti před rychlým přistoupením k eurozóně, ani je před vstupem
nutit ke změně kursového režimu.
Evropské instituce tedy právem měnovým výborům přiznávají shodu s režimem ERM II, ačkoliv si
vyhradily právo posoudit každou zemi jednotlivě. Na druhou stranu je jasné, že u větších
přistupujících zemí, jež mají plovoucí měnové kursy a využívají cílování inflace, se plán cesty do
eurozóny může lišit.
Shoda vyplynula i z debat o možném rozporu mezi nominální a reálnou hospodářskou konvergencí
u zemí vstupujících do EU na jedné straně a současných členů na straně druhé. Většina
přistupujících států však už pokročila ve snižování inflace i nominálních úrokových sazeb. Navíc
mnohé empirické analýzy prokazují, že reálná konvergence by neměla představovat vážnou překážku
rozšíření.
Hlavní důraz se proto klade na strukturální, finanční a cyklickou konvergenci, v souladu s
ekonomickou teorií o takzvaných optimálních měnových oblastech. Obvykle se ukazuje, že míra
konvergence je vysoká v oblasti zahraničního obchodu, kapitálových toků a integrace bankovního
sektoru, zatímco u cyklické konvergence a mobility pracovních sil je dosud nízká. I v tomto ohledu
však existují významné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi.
Ačkoliv původně středoevropské země oznámily různé termíny pro vstup do eurozóny, jejich
plány se nyní sbližují a většinou se pohybují v rozmezí 2008 až 2010. Největší praktická omezení,
jimž čelí, tkví ve veřejných rozpočtech. Mnohé země - mimo jiné Česká republika, Maďarsko a Polsko
- mají velký rozpočtový schodek a musí zavést reformy, které zajistí udržitelnost penzijních
systémů, a přepracovat příliš štědré systémy sociálního zabezpečení. Vzhledem k politické
citlivosti těchto záležitostí bude fiskální konsolidace náročná.
Je také zapotřebí, aby evropské instituce otevřeněji hovořily o konvergenčních kritériích.
Nejpodstatnější je, že Evropská centrální banka zmírnila dřívější důraz na fluktuační pásmo v
rozmezí 2,25 procenta, stanovené jako kritérium posuzování kursové stability. To odpovídá názoru
mnoha přistupujících zemí, že takto úzké pásmo by zvyšovalo rizika řízení příprav na přijetí eura.
Místo toho se kursová stabilita bude posuzovat podle kombinace základních ekonomických faktorů a
hospodářské politiky země.
Konečně, ECB předložila návrh reformy hlasovacího mechanismu Rady guvernérů, stanovující
maximální počet hlasujících členů. Přestože to mnozí, včetně mne, nepovažují za ideální definitivní
řešení, jde o důležitý kompromis, jenž umožní rozšiřování eurozóny.
Práce vykonaná v průběhu roku 2003 rozšíření eurozóny výrazně přiblížila. Některé země mohou
pokračovat rychleji, zejména ty, jejichž měna je pevně zavěšena k euru, zatímco pro ostatní se jako
realističtější cíl jeví roky 2008 až 2010. Vstupní strategie, které slouží jako významné
stabilizátory finančních trhů a hospodářských subjektů, však byly ve většině otázek stanoveny.
(c) Project Syndicate
Ačkoliv původně středoevropské země oznámily různé termíny pro vstup do eurozóny, jejich
plány se nyní sbližují. Největší omezení, jimž čelí, tkví ve velkých deficitech veřejných rozpočtů.