Karel Šimka (Bulletin Komory daňových poradců ČR č. 3/2016, strana 3 – 7)
Co je vlastně Česká národní banka? Banka? Správce státního monopolu na vydávání a nucený oběh peněz? Správní úřad? Sektorový ekonomický regulátor? Nebo vše dohromady? Pro nás, ústavní a správní právníky, je ústavním orgánem a nezávislým správním úřadem, kterých je – s různou mírou oddělení od vládní exekutivy – v českém ústavním a správním systému řada (NKÚ, ČSÚ, ÚOOÚ, NBÚ, ERÚ, RRTV, ČTÚ, VOP...). Ale přece jen, ČNB ve mně i v této vážené společnosti vždy vyvolávala dojem jakési výjimečnosti, exkluzivity, aristokratické instituce povznesené nad běžný politický provoz... Pletu se?
V domácím prostředí hraje všechny role, které zmiňujete. A dokonce i řadu dalších. Je třeba orgánem, který je zodpovědný za sestavování a zveřejňování řady národních statistických dat (třeba platební bilance země) či za ochranu spotřebitele na finančním trhu. Ale zkusím se na to podívat jinak: Bez kterých rolí by centrální banka nemohla být nazývána centrální bankou? A pak mi vychází jen jediná, měnová nebo chcete-li peněžní politika. Když vše ostatní z centrální banky odřežete, pořád jí bude. Nemusí být správním úřadem, nemusí mít na starosti dohled nad finančním trhem, dokonce ani ten nad bankami či přesněji úvěrovými institucemi. Vždyť v řadě evropských zemí dohled vykonávají či spoluvykonávají vládní, ministerské agentury mimo centrální banku (vezměte si Švédsko, Dánsko či Německo). Dokonce nemusí být ani nezávislá na politickém cyklu, ani to ji nedefinuje. Vezměte si, že nejstarší centrální banka světa, švédská Riksbank, byla založena již v roce 1668 a koncept nezávislosti pochází až z pozdního 20. století. Mimochodem, často mi mnozí na přednáškách nevěří, že proslulá „stará dáma“, tedy britská Bank of England, druhá nejstarší centrální banka světa, získala nezávislost až v roce 1997, tedy později než ČNB! Definičním znakem je ale měnová politika. Ať už centrální banky vznikaly jako banky komerčních bank či banky státu, vždy je nakonec definovala péče o měnu. Na rozdíl od jiných nezávislých institucí v našem ústavním systému je pak ČNB „jiná“ i tím, že její hospodaření je odděleno od veřejných rozpočtů a od daňového poplatníka. Ve státním rozpočtu nemá svou „kolonku“, žije z vlastních příjmů a politická elita její rozpočet neurčuje. Tento evropský standard dává jí a jejím kolegyním v normálních zemích světa klíčovou záruku oné nezávislosti. Ale mohu s klidem prohlásit, že rozsah činností domácí centrální banky je v kontextu Evropy spíše výjimečný. A dál se rozhodováním politické elity rozšiřuje – nově budeme dohlížet i na nebankovní poskytovatele půjček, jak známo. Když budu optimista, budu věřit, že kus tohoto rostoucího záběru je snad dán tím, co říkáte. Že centrální banka měla a má ve veřejném prostoru výjimečnou reputaci a má respekt. Ať už tím, že ji nikdo historicky tzv. neuměl a neumí, anebo tím, že její podstatě málokdo věcně rozumí. Když budu pesimista, řekl bych, že zájem o služby ČNB je dán právě tím, že na řadu jejích činností nemusí politici hledat peníze ve státním rozpočtu, jak by to bylo u každé jiné instituce. Ale jinak díky za to, co říkáte. Centrální banka má být ta, která svým delším horizontem uvažování jde za běžný politický cyklus a tím je nadčasovější a nad řadu věcí povznesenější. Pozor, tím ale nemyslím arogantní.
Hlavním cílem ČNB podle čl. 98 Ústavy je „péče o cenovou stabilitu“. Do roku 2001 to ovšem byla „péče o stabilitu měny“. Co se touto zdánlivě drobnou novelizací Ústavy, provedenou ústavním zákonem č. 448/2001 Sb. vlastně změnilo? A souvisí tato změna s cílováním inflace, jež je od roku 1997 či spíš 1998 základní metodou měnové politiky ČNB?
U diskusí o téhle změně Ústavy jsem nebyl, ale asi mi vždy přirozeně připadalo, že ta změna textace je naprosto logická. „Stabilita měny“ mohla a jistě řadou lidí i byla pojímána úzce jako stabilita kurzu koruny k jiným měnám. To mohlo mít logiku v kontextu začátku transformace, kdy jsme zavedli fixní kurz ke koši zahraničních měn a fakticky plnou autonomii měnové politiky obětovali. Jen připomenu, že mít fixní kurz k měně větší země znamená fakticky akceptovat, „kupovat“ její měnovou politiku zvenčí, ať už je tou měnou marka nebo dolar nebo euro. Extrémní verzí ztráty autonomie je pak měnová unie, kdy kurz fixujete neodvolatelně (tedy do okamžiku možného zániku takové unie). Díky liberalizaci kapitálových toků jsme v ČR o autonomii měnové politiky postupně téměř zcela přišli – ekonomové dobře znají trilema – nedosažitelnou trojjedinost – pevný kurz, volný pohyb kapitálu a autonomní měnová politika. My se snažili toto učebnicové trilema porazit, a ono logicky porazilo nás. Skončilo to obrovskými nerovnováhami a zhroucením režimu fixního kurzu v roce 1997. Teprve pak, přechodem k cílování inflace jsme získali plnou autonomii domácí měnové politiky. V kontextu autonomní měnové politiky má pak větší smysl mluvit o cenové stabilitě – protože to je jediný pevný bod ve vesmíru našich tzv. elastických, nekrytých peněz (které vytváří nejen centrální banka, ale i banky komerční!), v nichž se všechno průběžně mění, úrokové sazby, množství peněz v ekonomice i kurz. A to vše se i měnit musí a musí být s ohledem na vývoj hospodářství pružné, aby mohla být dosahována právě ona kýžená cenová stabilita. Fakt je, že cenové stability jsme záhy dosáhli, první v regionu jsme měli srovnatelnou inflaci se západními zeměmi a první jsme se dostali do situace, že naše základní úroková sazba byla dokonce pod úrovní eurozóny. Z tohoto pohledu jsme autonomní měnovou politikou dosáhli toho, čeho řada zemí v Evropě chtěla dosáhnout spojením s německou markou. My k tomu marku ani euro nepotřebovali. A myslím, že tímto úsilím byla centrální banka vždy ve své politice v hlubokém, téměř spirituálním, byť explicitně neartikulovaném souladu s preferencí domácí, silně finančně a inflačně konzervativní populace. A na rozdíl od Maďarska či Polska tady měnovou politiku dlouho nikdo neřešil, nevnímal ji či si její existenci ani neuvědomoval, což je základní znak její kvality.
Ono se to nezdá, ale s cílováním inflace je spojen asi nejvýznamnější průnik ČNB do myslí běžných občanů – na stránkách Blesku jste se objevili myslím poprvé v historii, když ČNB na podzim 2013 vyhlásila závazek udržovat kurz koruny poblíž hodnoty 27 Kč za 1 euro za účelem dosažení inflačního cíle...
Ano, překvapivě se to vše zlomilo nikoli v roce 2012, kdy jsme historicky poprvé snížili základní sazbu na nulu (tehdy jsem já čekal vřavu a nenastalo skoro nic), ale až v roce 2013 se zavedením kurzového závazku a oslabením kurzu o necelých 5 %. To se skutečně měnová politika na čas vrátila do hospod, což bylo pro nás nemilé. Myslím, že od té doby stále narážíme na naši neschopnost vysvětlit a neochotu části veřejnosti pochopit, že onu cenovou stabilitu jako všichni na světě pojímáme symetricky. Vadí nám samozřejmě hrozící vyšší inflace, ale vadí nám i hrozící vyšší deflace, tedy systematický pokles cenové hladiny, pokles cen aktiv, pokles mezd atd. Obojí je v rozporu s tím pevným bodem ve vesmíru, o němž jsem mluvil, a odvrácení obojího vyžaduje práci centrální banky. Pořád jsme naráželi na to, že se lidé implicitně ptali: „Co je špatného na tom, že ceny budou klesat?“ V extrémně cenově citlivé populaci je prostě obtížné vysvětlit, že deflace je chudnutím všech s často ještě závažnějšími ekonomickými důsledky, než má inflace. Často opakuji myšlenku dánského ekonoma Larse Christensena, že nacismus a fašismus v Evropě získaly rozhodující podporu nikoli v časech inflace po první světové válce, ale až v časech deflace hospodářské krize.
V této souvislosti mě napadá – klíčový údaj pro měnovou politiku ČNB je údaj o inflaci. Tu v ČR ovšem měří primárně Český statistický úřad, který vychází z mezinárodně koordinovaných metodik. A ty jsou už více let kritizovány, že nepodávají skutečný obraz o vývoji inflace, protože pokud měří index růstu spotřebitelských cen, nedostatečně zohledňují růst cen určitých ekonomických statků, které lidé ve skutečnosti spotřebovávají, avšak uvedené metodiky je mají za statky investiční. Konkrétně jde o nemovitosti k bydlení, jejichž pořízení se ve spotřebitelském koši pro účely sledování vývoje spotřebitelských cen projevuje jen částečně, v konstrukci zvané imputované nájemné. Jak to tedy s měřením inflace je? A pokud bychom ji v určitých ohledech opravdu měřili špatně, co s tím dělat a jak se to může projevit v měnové, zejména kurzové politice?
To otevíráte velkou teoretickou i praktickou otázku. Měření změny cen nějakého spotřebitelského koše statků a služeb, tedy inflace, jistě řada lidí bere jako jasný a exaktní proces, kde musí být vše evidentní. Řada lidí tak pojímá třeba též účetnictví, někteří dokonce i právo: někde je něco napsáno v zákoně či předpisu, tak to musí být přece zcela jasné, evidentní a musí to přece vyžadovat jen mechanickou aplikaci s minimálním intelektuálním úsilím. A když ne, tak máte „děravé zákony“ a „nepochopitelnou právní a soudní zvůli“. Znáte to, že? Přitom definování inflace a její měření je též často otázkou definice, volby, rozhodnutí a uvážení, jako řada běžných lidských aktivit. Inu a tímto procesem lidského rozhodování se ustavila praxe, že koupi nemovitosti určené pro bydlení bereme statisticky spíše jako investici, a nikoli jako spotřebu, zatímco koupi auta bereme jako spotřebu, nikoli jako investici. A nákup nového vozu tak v inflaci zachycen je, a přímo, zatímco nákup nemovitosti ne, nebo ne zcela a plně. Přitom když v nemovitosti bydlíte, je to dle mého čistá spotřeba. Čili nejde o „dobré či špatné“ měření, ale o rozhodnutí. Měnová politika samozřejmě ovlivňuje všechny ceny v ekonomice, i ceny čistě investičních statků, jako jsou třeba akcie či dluhopisy, ty bych do koše neřadil, ale u nemovitostí na bydlení bych šel dál a do inflace dle mého patří, či patří s větší váhou než dnes. Můžu prozradit, že jisté experimentální propočty si v tomto ohledu děláme, nicméně zásadní stejně bude, jak budou tento index konstruovat statistici u nás i v Evropě. Já si pamatuji, že když jsem na podobné téma psal článek do Wall Street Journal v roce 2011, dostal jsem snad nejvíc ohlasů, co pamatuji. Je to totiž celosvětové téma pro diskusi i kontroverze. Za těch pět let jsme, pravda, příliš nepostoupili, protože zase druhá strana disputace tvrdí, že zahrnutí těchto cen do koše by zbytečně destabilizovalo vývoj jiných cen v něm – od potravin až třeba po oděvy. Já mám za to, že naopak zahrnutí těchto cen do koše by mohlo být bonusem pro celkovou finanční stabilitu, omezení některých úvěrových mánií a následných panik. Ale je-li centrální bankovnictví bráno jako „centrální plánování“ cen, tak by ho pak vlastně muselo být v mém přístupu ještě trochu víc.
Čím vším vlastně může ČNB ovlivnit stav ekonomiky? Do jaké míry vůbec někdo v ČR, a zejména pak nějaká veřejná instituce, může ovlivnit to, jak se česká ekonomika bude vyvíjet? Nejsme jako malá otevřená ekonomika spíše objektem než subjektem evropského a v širším měřítku světového ekonomického vývoje? A do jaké míry je naše bohatství svázáno s existencí a fungováním Evropské unie?
Tu myšlenku, že vše u nás závisí na vývoji v zahraničí, samozřejmě nemůžu přijmout. Nejen, že nahrává takovému tomu známému českému fatalistickému přístupu černého pasažéra, že vše se rozhoduje někde mimo nás a my jsme jen malou součástí soukolí dějin, která nic nemůže ovlivnit a útrpně přijímá rány zvenčí. Navíc to samozřejmě není ani věcně pravda. Ano, tato ekonomika je malá a otevřená a je závislá na exportu. Ale také na domácí poptávce a domácím sentimentu a náladě. Vždyť dobrou půlku HDP tvoří právě výdaje domácností. Jinými slovy, samozřejmě že můžeme zažívat recesi, zatímco ti okolo rostou, a samozřejmě můžeme růst a bohatnout, když se ostatním okolo daří méně. Poslední naše recese v letech 2012–2013 byla přece čistě domácí, naše. Prostě jsme začali opatrněji hodnotit budoucnost a všichni jsme šlápli na brzdu: podniky, domácnosti i vláda. A může to být i opačně. Role měnové politiky je klíčová: nemůže zajišťovat skvělé časy, ale může vyhlazovat cyklus, činit ho mírnějším, a tím snesitelnějším. V zásadě je celé kouzlo měnové politiky postaveno na úvaze, že změnou reálné úrokové sazby lze povzbudit či utlumit domácí poptávku, tedy ochotu lidí utrácet a firem investovat. A změnou kurzu lze měnit zahraniční poptávku po domácím zboží a službách. Věřte, i po roce 2008 se ukázalo, že tahle úvaha zatraceně funguje. I proto jsem fundamentálním stoupencem autonomní měnové politiky a odpůrcem eura. Myslím, že měnová politika v zásadě funguje a země našeho typu, kde lidé nemají rádi velké šoky a zlomy, ji potřebuje ještě víc než země jiné.
Britové si v nedávném hlasování těsnou většinou řekli, že se – přes obavy vyslovované celou řadou ekonomů – odváží existence mimo Evropskou unii; plyne z jejich názoru něco i pro nás, zde, ve středu Evropy?
Pro mě osobně z toho plyne, že integrační projekt ve stávající podobě dostal stopku. Pokud jej opouští nejstarší a nejstabilnější demokracie v Evropě, která 200 let stojí systematicky v Evropě na správné straně, pak nemá problém ona, ale ten projekt. Je mi líto, že bude Británie pryč, nicméně se obávám, že bude nakonec chybět víc ona kontinentu než my ostatní jí.
Kdysi jste se v jednom svém rozsáhlejším textu zabýval udržitelností rozvoje a alarmisty, kteří prognózovali v různých dobách různé typy sociálních, ekologických či ekonomických katastrof kvůli tu přelidnění, tu vyčerpání těch či oněch zdrojů, tu kvůli neúnosné ekologické zátěži. Zatím nicméně lidská civilizace v globálním měřítku dosti vzkvétá, nyní dokonce více než kdy v minulosti – jakkoli existuje spousta krizových regionů a zemí, kde tomu tak není, obecně se ve světě snižuje podíl chudých lidí, ať už je počítáme jakkoli, a zlepšují takové ukazatele jako dostupnost a kvalita lékařské péče a přístup lidí k základním zdrojům typu voda či potraviny. Opravdu se není čeho bát? Opravdu lidstvo v dohledné budoucnosti všechny problémy spojené s vlastní existencí zvládne a bude v zásadě jen bohatnout a žít komfortněji?
V tomto ohledu mám skutečně dobré spaní. Žádných limitů růstu se neobávám a jednou provždy jsem přesvědčen, že pokud existuje nevyčerpatelný zdroj v podobě lidského důvtipu, poznání a přizpůsobivosti, není se do budoucna vůbec čeho bát. Hranicí růstu, blahobytu, bohatství a rozumných životních podmínek pro lidský druh není planeta, její zdroje, její velikost či množství jejích obyvatel, ale jen člověk sám a jeho často zničující volby a rozhodnutí. Evropa v minulosti žila s řádově menší populací než dnes, a žila v naprosté bídě, marnosti a destrukci – vzpomeňte na všechny věrné popisy dekád po třicetileté válce, která byla z hlediska devastace životní úrovně a snížení velikosti populace relativně ještě větším zásahem do života kontinentu než 2. světová válka – a žije dnes s řádově větší populací a v nikdy nepoznaném blahobytu. Opravdu, v počtu lidí a zdrojích to není. Tím neříkám, že bohatnutí je zaručeno. Ale bohatnout se musí chtít, mám spíš strach z toho, že přestaneme či přestáváme chtít.
Když už jsme u toho bohatství – skoro půlka produkce dnešních západních ekonomik, řekněme kolem 40–45 % HDP, je odevzdána veřejné moci na daních a nějak přerozdělena. A vedle toho existují regulace, které ovlivňují alokaci zdrojů nepřímo – tím, že něco zakazují či přikazují dělat. Jsme ještě vůbec tržními ekonomikami v pravém slova smyslu? Nejsou veřejné rozpočty a regulace natolik významnou složkou fungování ekonomiky, že ve skutečnosti podstatnou část bohatství vytváří (anebo možná ničí) namísto neviditelné ruky trhu viditelné ruce politiků a úředníků? „Vyplatí se“ takové veřejné zásahy? Chtějí je lidé opravdu, anebo jsou produktem jakéhosi politického samoběhu, setrvačnosti dané volebními cykly a povahou politického provozu (peripetie spojené s veřejnou volbou, vliv zájmových skupin přisátých na veřejné zdroje, vztahy principál–agent aj.)? A poskytují veřejné zásahy do ekonomiky opravdu to, co od nich voliči – snad – očekávají? Tedy vyšší míru „sociální spravedlnosti“, jistoty, společenské koheze?
Všude ve světě dochází dlouhá desetiletí k nárůstu podílu veřejných výdajů na HDP a jen se mírně liší sklon křivky toho nárůstu mezi zeměmi. A i konzervativní revoluce – jako v případě Margaret Thatcherové – na tom trendu nedělají nic víc než dočasnou vlnku. Proč to tak je, a to ve všech bohatnoucích ekonomikách, je určitě na Nobelovu cenu. Americký liberální ekonom Bryan Caplan říká, že s růstem bohatství lidí roste poptávka i po veřejných statcích, ne jen po těch soukromých. Náš bravurní intelektuál profesor Stanislav Komárek zase ukazuje, jak se měnila společnost na Západě tak zhruba od osvícení dodnes. Takže to zkusím neumně propojit: kdysi byla základní sociální jednotkou velké části společnosti venkovská rodina a následně církev. Ty byly vaší porodnicí, školou, pracovním úřadem, finančním úřadem, zaměstnavatelem, nemocnicí, místem zábavy i společenských kontaktů atd. Bez těchto jednotek jste nebyl nic, žádná síť mimo nebyla, jen chudobinec. Bohatnutí Západu je ale postaveno na dělbě práce a její specializaci, s tím spojené individualizaci života, stěhování za prací a přetrhání těch starých vazeb na ony elementární jednotky. S tím roste poptávka populace po tom, aby řadu těch někdejších „veřejných statků“ rodiny a církve skutečně poskytoval veřejný sektor. A když dnes ve světě cestujete do zemí, které jsou chudé, vidíte tu chudobu nejen v osobní spotřebě lidí, ale často právě na neexistenci veřejných statků a služeb, které ve vyspělém světě všichni berou jako zcela samozřejmé a ani o nich nepřemýšlejí – počínaje chodníky, přes kanalizaci a systém sběru odpadu, po dálnice a fungující systém záchranné služby či hasičů. Bohatnutí v tržní části generuje zlepšování veřejných služeb, ale neumím vysvětlit, proč to znamená ne procentuálně stejný, ale procentuálně se navyšující podíl veřejných výdajů a též zdanění. Ještě na konci 19. století i u nás byla mezní sazba daně z příjmů tuším někde na úrovni 10 % a to řada lidí daň z příjmů vůbec neplatila. Je možné, že s bohatnutím lidé racionálně ignorují některé jevy, jako je třeba růst veřejného sektoru, protože si tuto ignoranci mohou dovolit. A neuvěřitelná efektivita trhu umožňuje udržet při životě i stále rostoucí stát. Nevím. V každém případě bych ale tak zle nemluvil o dnešních tržních ekonomikách ve srovnání s těmi před 19. stoletím. To byla hospodářství sice zřejmě s nižším nominálním zdaněním, ale zase cechovně a kastovně totálně regulovaná ohledně vstupu do odvětví, kvót a teritoriálních omezení na produkci, tvorby cen a i vlastnictví výrobních faktorů. Takže srovnání v čase může být obtížné. Srovnání v prostoru je snazší. Index ekonomické svobody produkovaný Heritage Foundation vám každý rok ukáže, jak si na tom stojí jednotlivé země.
Na závěr bych se Vás jako zkušeného centrálního bankéře a zároveň stále mladíka krátce po čtyřicítce chtěl zeptat, jak vidíte vývoj centrálního bankovnictví a vůbec měnového systému v Evropě v příštích letech a desetiletích. Euro ve valutové podobě máme od roku 2002, nicméně jako právní konstrukce závazná až na výjimky pro všechny členy EU už má za sebou skoro čtvrt století od účinnosti Maastrichtské smlouvy. Euro je dnes samozřejmostí, a přes vážnou krizi v souvislosti s nedávným vývojem v Řecku a zčásti i v dalších státech tzv. jižního křídla EU o jeho zániku dnes určitě většina obyvatel eurozóny nepřemýšlí. Nicméně na jaře si také jen málokdo, a určitě ne většina politických a úřednických elit, myslel, že Velká Británie odhlasuje vystoupení z EU... A ejhle! Bude v roce 2050 v Evropě ještě euro?
Upřímně, skoro víc mě trápí, jestli v roce 2050 bude existovat česká koruna – ta neuvěřitelná měna, jejíž název držíme od roku 1892, tedy od časů císaře Františka Josefa. A jako poslední ze zemí teritoria bývalého Rakouska-Uherska ji držíme dodnes a jako jediní zcela bez přerušení. U eurozóny nevím, je to velice mladá měnová unie. A kus měnového historika ve mně mi připomíná, že měnové unie mají tendenci i vznikat, i zanikat. Měna bez státu je prostě definičně křehká konstrukce.