Robert Čásenský (Reportér 13. 3. 2016)
Jak se bude dařit české ekonomice? Nemáme se už raději chystat na další propad? Guvernér České národní banky Miroslav Singer pro to neshledává důvod. „Trošku jsme si odvykli, jaké to je, když se daří, tak máme hned strach, že se to zase pokazí,“ říká v rozhovoru o stavu ekonomiky, měnových intervencích, negativních úrokových sazbách a o svém působení v bankovní radě ČNB. Vedení centrální banky přitom Miroslav Singer v červnu, kdy mu vyprší mandát, opustí.
V bankovní radě jste již jedenáct let, první tři roky – před začátkem krize – musely být ze zpětného pohledu selanka.
Kupodivu ne. My jsme tehdy měli ještě spoustu práce kolem „zombie“ těch zesnulých bank z devadesátých let, které bylo nutné dořešit, položit do rakví a umožnit jim důstojné spočinutí na pohřebišti. Nebyla to taková selanka, ale neřešila se makroekonomika.
S některými lidmi, kterých se tenhle proces kolem bank týkal, jsem v uplynulých letech mluvil a oni oceňovali váš osobní věcný přístup.
Bylo nutné najít nějaká řešení, která by byla kompromisem zájmů všech zúčastněných stran. Svým způsobem jsem k tomu měl i vzhledem k předchozímu působení v restrukturalizacích u PricewaterhouseCoopers (PwC) i ve skupině Expandia dobrou průpravu.
Šlo tedy zpočátku spíše o úkoly, které jsou z pohledu veřejnosti méně viditelné?
Ano, patřil sem i personální audit, snižování počtu zaměstnanců – v tom ČNB nekopíruje řadu jiných bobtnajících institucí – a také začlenění dohledu nad pojišťovnami, burzou a kampeličkami. Tedy spousta důležitých věcí, ale ne takových, které by poutaly širší pozornost.
Od dob propuknutí finanční a následně ekonomické krize se ovšem úloha ČNB velmi zvýraznila.
Na počátku, po pádu Lehman Brothers, jsme ještě s guvernérem Zdeňkem Tůmou museli ujišťovat veřejnost o stabilitě našeho bankovního systému. Přestože si to lidé možná úplně neuvědomují, jsme jedna z mála zemí, která nemusela sanovat svůj finanční systém.
Měli jste v některé chvíli obavu, že to bude nutné?
Obavy o celý systém jsme neměli, jen dílčí. My jsme se tehdy snažili uhájit zásadu – a já dodnes myslím, že správnou – že vklady nemusí být stoprocentně pojištěné. (V roce 2009 se v reakci na krizi přijalo celoevropské rozhodnutí o pojištění vkladů do výše 100 000 eur – pozn. red.). Tu bitvu jsme na evropské úrovni slavně prohráli. Ale ještě než k tomu pojištění došlo, byla tu koncem roku 2008 přeci jen obava, že by mohla část vkladů začít odtékat. S tehdejším ministrem financí Kalouskem jsme měli dohodu, že kdyby nějaký významnější odliv začal, mohu mu zavolat klidně o půlnoci a on by pak vystoupil s ujištěním, že i náš stát se za vklady zaručí. Tato obava se ale nenaplnila.
Chápu správně, že důvěra k bankám je u nás asi relativně vysoká?
Je vysoká, ale nebyla absolutní. Po propuknutí krize se objevila ve větším poptávka po bankovkách vyšší hodnoty.
Aby lidé mohli ukládat „do štrozoku“?
Ano. A překvapivě se to týkalo těch velikých bank, které by stát nikdy padnout nenechal. Ale takhle začaly mizet bankovky v celé střední Evropě, v Rakousku byl hlad po dvouseteurovkách. Zjevně máme díky společné historii i některé podobné vzorce chování.
Po bitvě je každý generálem, ale když dnes přesvědčeně říkáte, že oslabení měny české ekonomice jasně pomohlo, nemělo tedy přijít dříve?
Mělo, já to říkal mnohokrát. Také jsme o něm několikrát hlasovali.
Měly by měnové intervence takový dopad, kdyby přišly ještě za předchozí – šetřivé – vládní politiky? Intervence se vlastně kryly až s nástupem nové vlády, která už od voleb říkala, že tak na brzdu šlapat nebude.
Těžko říci. Z krize pomohly podle nás tři věci. Nepatrně pomohl vzestup poptávky v eurozóně. Pomohlo uvolnění fiskální politiky státu a pomohlo oslabení kurzu koruny. To by pomohlo i tak, ale nárůst by byl bez toho fiskálu menší. A asi by tam chyběla i změna nálady obyvatelstva, i když ta se myslím zlepšila až ve druhé polovině roku 2014, na začátku nijak dobrá nebyla.
Jsme skeptičtější a spořiví
Do poloviny roku 2008 jela česká ekonomika na vlně vstupu do EU. Lidé i firmy utráceli, hypotéky rostly, byl tu nebývalý stavební a investiční boom. Byla i v téhle době v ekonomice ukrytá nějaká rizika?
Myslím, že nebyla. I jestli byla lehounká bublina na trhu realit, tak to systém pohodlně vstřebal. Ekonomika žádné známky přehřívání nevykazovala. My jsme tu krizi skutečně dostali z dovozu. A pak jsme si ji, pravda, trošku sami prohloubili.
Pak následovala vlastně celá „krizová pětiletka“. Dnes se často říká, že jsme si krizi sami prodloužili přílišným šetřením předchozí vlády. Souhlasil byste s takovým výkladem?
Ono je to složitější. Na začátku krize bylo mnohem významnější, aby země měla nějakou rozumnou fiskální politiku. Nikdo si neuměl představit, že úrok na českém státním dluhopisu bude menší než úrok na dluhopisech těch starých západních zemí. Pořád jsme ještě byli rozvojová Evropa, která musí předvádět, jak se chová dobře a jak má srovnanou rozpočtovou politiku, aby měla důvěru.
Pak se to změnilo?
Během krize jsme začali tisknout grafy, kde už jsme se nesrovnávali např. s Maďarskem, ale s Belgií, Rakouskem, a ukazovalo se, že jsme na tom v mnoha poměrových ukazatelích lépe. Ale na začátku byla rozpočtová politika důležitá. Jiná věc je, že nemusela být tak ostrá a tak dlouho. Však za to také příslušní politici zaplatili svou politickou cenu.
Neprodloužilo krizi i mentální nastavení obyvatelstva, že „je to blbé“, což se pak projevuje v neochotě utrácet a tím pádem v potvrzení toho, že to „blbé“ opravdu je?
Řekl bych, že jsme obecně takový skeptičtější národ. To jsou ale kulturní věci, s tím se nedá nic dělat a musí se s tím počítat. Ale je tu ještě jedna věc – kterou také máme společnou s Rakouskem – a sice přesvědčení, že spoření je pozitivní etickou kategorií. Pro ekonomiku by ale v recesi bylo lepší investovat.
Takže v krizi jsme zvolili cestu úspor?
Ano, to byl také jeden z důvodů pro to, přijmout v roce 2013 nějaké opatření. Do té doby, při zhruba stejné úrovni příjmů, stouply vklady v bankách o třetinu. Jenže krizí se nemůžete prospořit, dostanete se z toho tím, že budete vydělávat.
Individuálně se ale spoření ve zlých časech dá více než pochopit.
To jistě ano. Jenže i když se z pohledu jednotlivce chováte rozumně, neznamená to, že součet tohoto chování vcelku je také pozitivní. Kdyby to tak bylo, nemusely by tu být centrální banky, aby vývoj korigovaly. Už „velká deprese“ ve třicátých letech ukázala, že spořením to zvládnout nejde. Proti tomu byla nynější „velká recese“, jak nejspíš vejde do dějin, relativně dobře zvládnutá.
Proč vejde do dějin jako „velká recese“?
Protože v té „velké depresi“ to bylo něco daleko horšího. Třetina lidí bez práce, propady mezd o třetinu až polovinu v různých zemích. Proces byl mnohem zhoubnější. Také politicky na to reagovaly země mnohem výrazněji než jen tak, že se v rámci demokracie dostaly ke slovu takové exotičtější typy. Tehdy to byly regulérní převraty a demokracie v řadě zemí skončila.
Aby to mohla být „velká recese“, neměla by se jí v dohledné době vyrovnat žádná podobná. Máte pocit, že něco takového nehrozí?
Myslím, že ne. První věc, tehdy to zasáhlo všechny oblasti. Dnes vidíme, že třeba Amerika a Evropa nejsou ve stejné fázi ekonomického cyklu. V Americe se už nedebatuje o tom, jaká nestandardní opatření ještě učinit, aby se ekonomika „nakopnula“, ale spíše o tom, kdy už se vrátit ke standardní měnové politice. V Evropě ještě ty nestandardní kroky řešíme. Synchronizace je pryč, takže pravděpodobnost, že světová ekonomika spadne celá naráz, je výrazně nižší.
Evropě prospívá kurz eura k dolaru
Loni se situace v Česku začala obracet, růst byl 4,3 procenta. Ekonom David Marek ale spočítal, že podstatná část šla na vrub dotacím z EU, poklesu cen surovin a tabákovým daním. A že na „normální“ růst připadá jen něco přes dvě procenta. To zase není tak ohromující, zvláště po dlouhé stagnaci, ne?
Není. Proto také není důvod si myslet, že by měla přitvrzovat měnová politika. My už jsme trošku zapomněli, jaké to je, když je skutečně dobře. Takže když je teď jen trochu lépe, už máme tendenci se děsit, jestli není dobře moc a moc dlouho.
Stále platí, že pro letošek předpovídáte růst ekonomiky o 2 až 3 procenta? To by vzhledem k výše uvedenému znamenalo vlastně stabilní vývoj.
Ano, tenhle odhad mám pořád. Možná se nám trochu v předvolebním cyklu začne uvolňovat rozpočtová politika. To je takový standardní – a řekl bych i zcela předvídatelný – jev ve většině demokracií.
Objevují se ovšem i úvahy, že „se to zase brzy přibrzdí“. Vidíte něco takového na obzoru pro rok 2017?
Já jsem spíše optimistický. Nevidím důvod, proč by měla ekonomika brzdit. Navíc celé evropské ekonomice prospívá, že se kurz mezi dolarem a eurem obrátil ve prospěch slabého eura. Což je obzvlášť důležité pro země, které nemají vysoký podíl zboží s takovou přidanou hodnotou.
To zní celkem logicky.
Ale ne každý si to uvědomuje. Přitom je zřejmé, že pokud třeba vyrábíte iPhone s marží řekněme 70 procent, zase tak vás netrápí, jestli bude kvůli kurzu 77, nebo 63 procent. Když děláte něco s marží deset procent, tak je pro vás rozdíl mezi třemi a sedmnácti procenty sakra veliký.
Nejsme fanoušci negativních sazeb
V devadesátých letech jste absolvoval doktorandské studium na University of Pittsburgh. V jeho rámci jste také přednášel hráčům amerického fotbalu. A říkal jste, že těžší publikum už mít těžko budete.
Ano, ti chudáci trpěli, protože kvůli tomu, aby se učili teorii mezních hodnot, na univerzitě rozhodně nejsou. Zároveň to ale musí absolvovat, a taky skutečně poctivě chodí na přednášky a konzultace. Je to pro ně těžké, oni trpí a vy trpíte s nimi. Byl to v každém případě silný zážitek.
Dobře, že si to pamatujete, já jsem totiž v tomhle směru taky takový pittsburský ocelář a rád bych položil pár laických otázek. Pořád se mluví o negativních úrokových sazbách. K čemu jsou vlastně dobré?
Obecně je snižování úroků dobré k tomu, aby se peníze investovaly a neležely v bance. A když se snižuje i pod nulu, funguje to pořád stejně, alespoň tedy podle názoru řady mých kolegů. Mně se to hůř vysvětluje, protože my v ČNB rozhodně nejsme žádní velcí fanoušci negativních úrokových sazeb.
Proč?
Myslíme si, že je to už příliš neobvyklá situace. O investování nerozhoduje jen výše úrokových sazeb, ale i řada jiných věcí – a tohle je tak nenormální věc, že může, minimálně krátkodobě, investory znejistit. Jsem přesvědčen, že jsou i jiné způsoby, jak dostat peníze do ekonomiky. Na straně druhé, už dnes jsou někde negativní sazby – a investoři platí za tu jistotu, že mají někde zaparkované peníze ve státním dluhopisu.
Takže negativní sazba je takový poplatek za parkování?
Je to tak. A není to nic nepoznaného. Celý středověk se platilo bankám parkovné a templářům cestovné. Vyšší reálný úrok byl tehdy často výjimečný. A banky ve středověku vybíraly poplatek za to, že tam měli šlechtici a další své peníze bezpečně uložené.
Ale dnes to obvyklé není. Navíc je tu ještě riziko, že ti menší investoři si mohou říci, že za „zaparkování peněz“ platit nechtějí, a mohou si přijít vybrat peníze do toho štrozoku, což také není pro systém žádná výhra.
Můžeme se dočkat hlasování o negativních sazbách už na zasedání rady 31. března?
Nevím. Uvidíme, co udělá ECB a co udělají trhy, a pak se nějak rozhodneme. Rozhodně to není tak, že bychom byli ve vleku Evropské centrální banky. Mnohokrát jsme se rozhodli zcela jinak – a na některá taková rozhodnutí, třeba z období počátku krize, jsme i dost pyšní.
Podobně laická otázka. Při hodnocení intervencí, oslabení koruny říkáte, jak se rychle zvýšily zisky podniků, investice, spotřeba lidí. Neměl by tedy po jejich konci přijít opačný pohyb?
To je těžká otázka. Ale je jasné, že konec intervencí může přijít ve chvíli, kdy si příští bankovní rada bude jistá, že nehrozí, že by se ekonomika zase rychle ochladila.
Často říkáte, že se ani po konci intervencí nemusí kurz koruny k euru zhoupnout, a není jisté, že euro bude za 25 nebo 26 místo dnešních sedmadvaceti. Proč si to myslíte?
Zatím vidíme, že si korunu dost kupují normální exportéři. Nějací finanční investoři jsou tam také, ale zatím ne moc. Pokud by jich ale bylo hodně, kdyby byla koruna tzv. překoupená, dostane se to do stavu, kdy nakoupené koruny nebude možné reálně za eura vyměnit. Naše ekonomika tolik eur zkrátka nevyprodukuje. A nebude možné realizovat výnos v nějakém rozumném čase. Takže pokud nebude těch korun nakoupených moc, nejspíše bude mírně posilovat, když bude koruna „překoupená“, může to být přesně naopak.
Nevyplatí se jim na lepší kurz počkat?
Intervence budou končit v době, kdy se už nejspíš na mnoha místech vrátí normální úrokové sazby. A pak nemusí být žádné štěstí mít uložené peníze za minus půl procenta v českých dluhopisech a čekat na změnu kurzu. Možná bude daleko lepší mít je uložené za dvě procenta v dolaru.
Roli bank nejde nahradit
V poslední době se docela často mluví o tom, zda roli bank neohrožují velcí technologičtí giganti a nemohou je nahrazovat?
Oni by strašně rádi. Prostředí se proměňuje, ale zatím se mi nezdá, že by zmizela role bank jako místa, kde se krátké úložky mění v dlouhé půjčky na investice do budoucích zisků. A těžko půjde nahradit roli celého bankovního systému, kde centrální banky mohou tisknout peníze ve chvíli, kdy by se všichni rozhodli, že chtějí své peníze vybrat.
Takže ty moderní systémy „peer to peer“, kde si vzájemně půjčují jednotlivci prostřednictvím různých webových služeb, budou podle vás spíše doplňkem systému?
Myslím, že technologie mohou dobře sloužit jako transakční systémy, systémy na agregaci nabídky a poptávky, ale bankovní systém jako takový nenahradí. Ostatně systémy, kdy si lidé půjčují navzájem, existují dlouho. Třeba kampeličky, které se, mimochodem, jmenují podle doktora Kampelíka.
Vážně?
Ano, to byl lékař, vlastenec a statečný člověk, v roce 1848 se účastnil povstání, dokonce přivedl dobrovolníky z Příbrami do Prahy, ale do bojů nestihli zasáhnout. Pak musel na nějakou dobu emigrovat. A tato zajímavá osobnost je duchovním otcem kampeliček, které se pak podle něj jmenovaly. To je přeci také systém „vzájemného nebankovního půjčování“, byť samozřejmě ne tak moderní.
Do Paříže, nebo na prázdniny?
Říkal jste, že nechcete do politiky a že v půlroční karanténě od letošního léta zvážíte nabídky z privátního sektoru. Nyní se ale objevila zpráva, že kandidujete na post viceguvernéra Rozvojové banky Rady Evropy (zkráceně CEB). Proč ta změna?
Věc, která mě na této mé práci baví, není ani tak cestování do Bruselu, ale právě na Balkán či na Kavkaz. Myslím, že tam máme co předat, přeci jen jsme měli transformaci ekonomiky úspěšnější. A uvědomil jsem si, že tohle je možnost pokračovat v těchto regionech v rámci nějaké jiné instituce. Proto jsem si řekl, že by to bylo zajímavé zkusit. Druhou věcí je, že jsem přesvědčen, že se máme do takových institucí hlásit, protože když se nepřihlásíme, nemůžeme si pak stěžovat, že tam nemáme zastoupení. A zatřetí jsem si řekl, že jestli chci ještě někdy někam vyjet, je to vzhledem k věku skoro poslední možnost, přeci jen mi bude brzy padesát.
Kde by se ta práce odehrávala?
Ponejvíce na cestách, ale banka sídlí v Paříži.
Znamenalo by to přestěhovat se do Paříže i s rodinou?
V případě, že bych uspěl, tak ano. Ale hlásí se – pokud vím – celkem sedm kandidátů, což je přesně o šest více, než může uspět.
V případě úspěchu byste však přišel o půlroční volno, které byste jinak nuceně musel mít mezi angažmá v ČNB a v privátním sektoru.
Ano, přišel bych minimálně o větší část toho půlroku, na který jsem se těšil. A to byl upřímně řečeno také jeden z argumentů proti tomu, abych se hlásil. Protože prázdniny mezi pracemi – což jsem zažil, už když jsem šel z Expandie do PwC – jsou velmi příjemné a užitečné.
Kdy by mělo být o výsledku jasno?
Ukáže se v červnu.
Jak pozoruji vaši dosavadní kariéru i veřejné vystupování, nějak se mi nechce věřit tomu, že byste se po zbytek produktivního života smířil s dobře placeným poradcováním a „okopáváním vína“…
Ale já jsem byl v privátním sektoru deset let a byl jsem tam velmi spokojený, a myslím, že i úspěšný. Takže by mi návrat rozhodně nevadil, naopak. Asi se tomu špatně věří, ale mně pro mé drobné sklony k exhibicím úplně stačí si jednou za čas něco odpřednášet. Já nemám žádnou vnitřní touhu být pořád někde vidět. Mě to naopak nijak zvlášť netěšilo, když mne někdo někde poznal.
To se vám asi v Praze stávat bude.
Není to tak hrozné. Mě si lidé hodně spojují s oblekem a kravatou, a když mne někde potkají jinak, tak jsem jenom taková „něčím povědomá tvář“. Občas se mě ptají, jestli jsem nehrál v něčem v televizi.
Pokud by na ty „pracovní prázdniny“ nakonec došlo, je nějaká odborná nebo i krásná literatura, na kterou teď nemáte čas a kterou byste si chtěl dočíst?
Mám koupenou knihu od Mervyna Kinga, bývalého šéfa Bank of England, o finanční krizi. Ale jinak obecně rád čtu historii. Moc se mi líbila kniha Danubia, tak doufám, že dostanu do ruky Germanii. A vždycky se těším, co vydá Antony Beevor, to je pro mne asi nejlepší autor, který píše o válce. Teď jsem dočetl jeho Ardeny, a to je výtečná věc.
V paměti veřejnosti budete zřejmě zapsán jako „intervencionista“, tedy ten, co držel oslabenou korunu. Považujete to za spravedlivou vizitku?
Především myslím, že se na žádného guvernéra nijak dlouho nevzpomíná. Z hlediska ČNB by bylo asi fér říci, že po dobrodružství devadesátých let pomohla tahle instituce vytvořit docela robustní finanční systém. Jistě se občas něco malého zavřelo a asi i v budoucnu zavře. Ale máme systém, který nám v Evropě docela závidí. To je podle mého důležitější než jedna dílčí operace. Takové méně standardní měnové operace navíc dělala řada centrálních bank, takže v tomto směru to není unikátní. Ale robustnost finančního systému v naší zemi, to je docela unikát. Není to samozřejmě moje dílo, ale jsem rád, že jsem k tomu mohl také trochu přispět.