Miroslav Singer (Hospodářské noviny 22.9.2009 strana 13, rubrika: Názory)
dvanáct měsíců, v nichž se svět probouzel z iluzí
Probíhající hospodářské těžkosti nemají v posledních desetiletích obdoby. Krize běžně představuje impulz a posouvá ekonomiku k vyšší kvalitě. Loňská naděje, že by ta současná mohla přinést zlepšení dohledu a regulace, ale vzala za své. Převažují tendence k přesouvání pravomocí do několika center, která za rozhodnutí nesou minimální fiskální odpovědnost. Začínáme si zahrávat se samotnou schopností finančního trhu zajišťovat nejlepší alokaci kapitálu. Při analýze příčin krize je užitečné si připomenout, že tendence k vytváření bublin na trzích aktiv je přítomna odjakživa. V posledních letech byla ještě podpořena uvolněnou měnovou politikou. Právě množství nadbytečné likvidity způsobilo hloubku krize.
Samozřejmě došlo i k selhání dohledů, většina z nich má ale kořeny na národní úrovni. Krachy AIG, Lehman Brothers či otřesy dánského a belgického bankovnictví byly způsobeny buď tím, že národní dohlížitelé nebyli kvůli roztříštěnosti schopni integrovat informace o pochybných aktivitách, nebo nechtěli podvazovat postavení dohlížených na globálním trhu. Pouze u problémů baltských a některých středoevropských zemí s půjčkami v cizích měnách či u Islandu lze hovořit o významné nadnárodní dimenzi.
Záchranný ohňostroj Z hlediska delších trendů regulace a dohledu připravil půdu pro krizi systém pobídek a zájmů finančních institucí zformovaný v 90. letech. I do regulovaných odvětví, jako je bankovnictví, byla tehdy vpuštěna neomezená konkurence. Výsledkem byl prudký nárůst služeb klientům, ale také eroze hodnoty bankovních licencí.
Akcionáři institucí, za jejichž závazky ve většině zemí už od 30. let ručí daňový poplatník, ztratili motivaci požadovat od manažerů nejen zisky, ale i odpovědné chování. Přímá či antimonopolně zdůvodněná regulace poplatků dále posílila motivaci finančních institucí investovat do nových výnosných aktiv bez ohledu na skutečná rizika. Spolu s tlakem, aby byly úvěry poskytovány „antidiskriminačně“ (tedy skoro všem), byl vytvořen nebezpečný mix pobídek k rizikovým investicím.
K tomu přibyl i zmíněný konflikt zájmů dohledů mnoha zemí, jenž vedl k nechuti omezovat zdánlivě ziskové aktivity „svých“ institucí. V neposlední řadě byl zaveden nový model regulace s procyklickými prvky, výhodný pro vykazování zisků za vrcholu. Tyto změny odrážely stoupající vliv nadnárodních finančních institucí schopných ve spojení s mnoha politickými aktéry prosazovat své zájmy.
Když praskla bublina cen rizikových finančních aktiv, reagovali hlavní političtí hráči několika způsoby. Až na výjimky podrželi i za cenu značných nákladů klíčové finanční instituce. Dále připravili „ohňostroj“ iniciativ ve třech oblastech:
Jednak relativně neškodných (jako je zakládání nových agentur, jež sice ničemu nepomohou, ale ani moc neuškodí). Pak mírně nebezpečných a nákladných (jako je posilování rozpočtů a rozšiřování agend mezinárodních institucí, které krizi ve vyspělých zemích neuměly či nechtěly předvídat). Ale i vysloveně škodlivých (jako je přenášení dohledových a regulačních pravomocí na nadnárodní instituce, jež nemají žádný skutečný příjem ani aktiva, takže nemohou nést finanční odpovědnost za svá chybná rozhodnutí). K těm posledním lze připočíst i tlak na ukvapené změny v účetních pravidlech.
Přitom pro prevenci další krize by bylo třeba učinit jiné věci. Například obnovit ziskovost tradičního bankovnictví v řadě vyspělých zemích, možná i za cenu omezení svobody vstupu do odvětví a zvýšit hodnotu licencí subjektů v regulovaných odvětvích tak, aby byl zajištěn větší zájem jejich vlastníků na jejich stabilitě. Jinou možností je integrovat rozptýlené dohledové instituce (například do centrální banky) a posílit jejich nezávislost. Výsledky by přineslo i mezinárodní sjednocení principů, podle nichž by se řešily krizové situace. A konečně nelze zapomenout ani na redukci počtu nadnárodních institucí, která by zajistila, že se nebudou překrývat jejich agendy.
Teď budete půjčovat všem Výsledek je ale opačný. Mimo jiné se mají na evropské úrovni budovat nové agentury, které mají shromažďovat informace a koordinovat činnost přibližně 80 stávajících unijních dohledových institucí (už relativně homogenní systém 27 centrálních bank přitom není zrovna akčním tělesem). Na evropské úrovni také zůstane zachováno odvětvové rozdělení těchto agentur, přestože převážná většina významnějších finančních skupin zahrnuje firmy ze všech finančních odvětví. Roste také politický tlak na určování účetních standardů tak, aby skrývaly rozsah problémů finančních skupin.
Naprostá nechuť politiků i občanů připustit si, že i vedení účtů, přijímání vkladů a poskytování úvěrů má svá rizika, a náklady, jež je třeba hradit, přinese zřejmě další posun bankovnictví k systému odvětví veřejné služby. Banky budou povinny poskytovat produkty za předem regulovaných podmínek – včetně klíčových poplatků a cen – každému, kdo o ně požádá. Spolu s regulací odměn managementů tak bude vytvořena živná půda pro úvěrové procesy určované zcela jinými motivy než kalkulací rizik a výnosů projektů.
Navzdory tomu, že chybné investiční politiky a rozhodnutí největších globálních finančních skupin byly primárním zdrojem finančních ztrát, jež nakonec hradí daňoví poplatníci mnoha evropských států, došlo k tomu, že se zájmy těchto skupin prosadily a stále prosazují ještě razantněji. Nemá cenu spekulovat, v jaké míře způsobuje tento vývoj snaha prosazovat dávno zamýšlené agendy (centralizační kroky na evropské úrovni), lobbování nadnárodních finančních institucí, ale i některých národních regulátorů či prostě potřeba politiků „vykázat“ voličům rázné akce.
Elity versus lid Výsledkem krize tedy není jen promarněná příležitost něco zlepšit, ale i vznik nových rizik. Již stávající krize byla projevem výrazného narušení schopnosti finančního systému alokovat kapitál, nově navrhovaná opatření tuto schopnost alokace dále zhorší, což podváže růstový potenciál evropských ekonomik včetně té naší.
V každém případě se – navzdory tomu, že jsou hlavními viníky krize – dále prosadily zájmy největších finančních skupin a rozhodujících elit několika hlavních finančněpolitických center. Očekávám tedy, že se kapitalismus v Evropě dále přiblíží kapitalismu konce 19. a počátku 20. století. V takovém systému byla hlavní rozhodnutí vytvářena na základě podobných zájmů finančními, politickými a hospodářskými elitami provázanými osobními vazbami vyplývajícími i z podobného vzdělání, sociálního zázemí i kariérních cest, na nichž se jejich aktéři mnohokrát setkali.
K občanům budou tyto elity přistupovat jen s malými ohledy. Mocenských center ale bude oproti přelomu 19. a 20. století méně, na našem kontinentu jich bude jen několik…