Adam Geršl (Bankovnictví 20.8.2010 strana 20)
Finanční krize a následná recese, která se projevila v poklesu ekonomického výkonu i v Čr, zvýšila zájem analytiků, investorů i odborné veřejnosti o dopady nepříznivého ekonomického vývoje na úvěrová portfolia českých bank. kromě standardních ukazatelů úvěrového rizika jako nárůst úvěrů v selhání se pozornost obrací i k otázce koncentrace úvěrových portfoliích, zejména podnikových.
Pokročilé systémy řízení úvěrových rizik, které banky využívají, totiž vyžadují co největší „granularitu“ portfolií, to znamená ideálně co nejmenší koncentraci úvěrového portfolia. Té je však obtížné dosáhnout, zejména v menších ekonomikách, kde je relativní velikost bank ve srovnání s velkými podniky malá.
podmíněné limity pro koncentraci
Platný regulatorní koncept omezuje koncentraci portfolií prostřednictvím některých limitů. Úvěry a pohledávky vůči klientovi nebo ekonomicky spjaté skupině zpravidla nesmí přesáhnout 20 % kapitálu, ale existují i další podmíněné limity pro celkovou angažovanost dané bankovní instituce.
Přesto nelze vyloučit nelineární nárůst defaultů u koncentrovanějších portfolií, zejména pokud by se ekonomický vývoj ubíral horším než očekávaným směrem. Česká národní banka věnuje ve své nedávno vydané „Zprávě o finanční stabilitě“ velký prostor otázkám spojeným s mírou koncentrace úvěrových portfolií. Analýzy založené na datech z úvěrového registru ČNB naznačují, že koncentrace portfolií podnikových úvěrů se v posledních letech v bankách spíše snižovala.
Průměrný (vážený) podíl pěti největších klientů (právnických osob) na celkovém úvěrovém portfoliu podnikům se na konci roku 2009 pohyboval kolem 17 %, přičemž v roce 2005 to bylo 21 %. Vzhledem k tomu, že expozice vůči velkým (tj. zpravidla kredibilním) dlužníkům jsou nejen relativně velké, ale i méně zajištěné či zcela nezajištěné, v případě defaultu několika největších klientů by banky mohly utrpět vysoké ztráty.
významná rizika
Koncentrace podnikového portfolia může být větším problémem pro banky, kde podnikové portfolio zaujímá významný podíl na celkových aktivech. Přestože průměrná koncentrace v českém bankovním sektoru klesá, existují banky, jejichž podniková portfolia by významně ovlivnil pád velkých podnikových dlužníků. Jde zejména o některé menší banky či pobočky zahraničních bank, zaměřující se v úvěrové činnosti na korporátní klientelu.
Graf 1 však ukazuje, že v „kritickém kvadrantu“ vysokého podílu podnikových portfolií na aktivech a vysoké koncentrace těchto portfolií se nevyskytují téměř žádné banky. Problém koncentrace tak může zasáhnout jednotlivé instituce, neměl by však přinést systémové problémy.
Jedním z významnějších rizik je situace, kdy by se do problémů se splácením úvěrů dostali největší dlužníci jednotlivých bankovních domů, to znamená největší korporace. K tomu by mohlo dojít třeba na vrcholu nepříznivé fáze kreditního cyklu, pokud by se ekonomika vyvíjela horším než očekávaným směrem.
Pro zhodnocení odolnosti bankovních institucí vůči tomuto riziku byl proveden makrozátěžový test, který předpokládal velmi nepříznivý ekonomický vývoj, spojený s poklesem HDP, depreciací kurzu a růstem krátkodobých i dlouhodobých úrokových sazeb. Tento alternativní scénář (ve zprávě České národní banky nazvaný „Ztráta důvěry“) by vedl k razantnímu růstu míry defaultu podniků až k 10 % ke konci roku 2010 a způsobil by tak poměrně vysoké úvěrové ztráty.
Zároveň byl přijat předpoklad, že v posledním čtvrtletí 2010 by navíc došlo k pádu tří největších dlužníků každé banky. Podíl těchto dlužníků se v průměru pohyboval kolem 13 % ke konci roku 2009, takže téměř čtvrtina podnikového portfolia by se dostala do stavu v selhání.
dopady případného Adhoc šoku
Dopad takto nastaveného ad hoc šoku pádu tří největších dlužníků by kriticky závisel na hodnotě LGD, to znamená na míře ztrátovosti při selhání. Největší firmy jsou v bankách zpravidla hodnoceny jako dlužníci s vysokou bonitou, takže úvěry jim poskytnuté jsou obvykle nezajištěné a implikují tak hodnotu LGD ve výši 100 %.
Na druhou stranu disponuje řada větších firem majetkem, který by v případě konkurzu mohl alespoň do určité míry snížit úvěrové ztráty bank. Test byl nakonec proveden alternativně pro LGD = 100 % a LGD = 45 % (standardní regulatorní hodnota pro podniková portfolia) s tím, že obě hodnoty lze považovat za mezní.
Dopady takového testu by byly výrazné zejména v případě 100% LGD (viz graf 2). Kapitálová přiměřenost sektoru pak klesá ke konci roku 2010 k regulatorní hranici 8 % a kapitálové injekce, nutné pro udržení každé banky alespoň na úrovni 8 %, by v roce 2010 činily 47 mld. Kč, to znamená zhruba 18 % současného objemu regulatorního kapitálu a řádově 1,5 % HDP.
Při interpretaci výsledků je rovněž nutné vzít v úvahu, že pád tří největších dlužníků každého bankovního domu je extrémně nepravděpodobným scénářem, který má i proti krizi ze druhé poloviny 90. let 20. století v ČR řádově nižší pravděpodobnost. Jeho pravděpodobnost je velmi nízká i ve srovnání se standardně využívanými, velmi nepravděpodobnými a nepříznivými zátěžovými scénáři v rámci agregátních zátěžových testů ČNB. *