(Bankovnictví 17.4.2003 strana 16, rubrika: Měna a regulace)
Nejvýznamnější ratingové agentury hodnotí modely měření a řízení rizik používané společnostmi ve
všech třech sektorech. Ke každému je ale uplatňován jiný přístup a hodnocení se zaměřuje především
na hlavní riziko sektoru.
Ohodnocování rizika a přístupy k regulaci kapitálu
Potřeba mezisektorového srovnávání společností roste spolu se vznikem finančních konglomerátů
a snahou společností o diverzifikaci činnosti. Tržní analytici se zaměřují zejména na výnosy a jiné
informace, které mohou pomoci odhadnout budoucí výnosy, což je indikátor budoucí schopnosti
společnosti splácet závazky. Schopnost ohodnotit kvalitu řízení rizik ale může být ztížena
nedostatkem informací. Proto existuje snaha zvýšit tržní disciplínu.
Při srovnání přístupu k regulaci kapitálu pracovní skupina zmiňuje problémy způsobené zejména
rozdíly:
* v účetních metodách (především v oblasti oceňování) uplatňovaných v jednotlivých sektorech,
* v časovém horizontu,
* v úloze kapitálu,
* ve významu opravných položek,
* v poměru drženého kapitálu k minimálně požadovanému kapitálu.
* Účetní metody
Požadavky stanovené účetními konvencemi se pro jednotlivé sektory liší. Například finanční
aktiva vlastněná obchodníky s finančními nástroji, bankami či pojišťovnami musejí být oceňována
metodou marked-to-market. Většina aktiv bank a pojišťoven ale není oceňována podle tržní ceny (i
když v případě pojišťoven se situace v jednotlivých právních řádech liší). V některých případech je
možné v obou z těchto sektorů dokonce započítat část rozdílu mezi aktuální a účetní hodnotou do
kapitálu. Požadavky v jednotlivých sektorech do určité míry odrážejí také rozdíly v časovém
horizontu (viz dále). Srovnání sektorů ztěžují také rozdíly v definování některých pojmů -
například rezerv/opravných položek, prvků kapitálu, výnosů - nebo rozdílné daňové přístupy.
* Časový horizont
Vliv na přístupy jednotlivých regulátorů má také rozdílný časový rámec spojený s činností v
jednotlivých sektorech v důsledku různé splatnosti a likvidity rizikových expozic vyplývajících z
hlavní činnosti každého sektoru. To má vliv také na rozsah, v jakém se firmy a regulátoři spoléhají
na rezervy anebo na kapitál pro pokrytí ztrát a výplat. Nejkratší časový horizont je spojený s
činností obchodníků s finančními nástroji. Hodnota aktiv je určována tržní cenou, která se může
měnit i během dne. Proto je nezbytné neustálé přehodnocování. Aktiva jsou průběžně a řádně
přeceňována reálnými hodnotami (fair value). Jejich cena by tak měla odrážet co nejvíce
pravděpodobnost poklesu či vzestupu. V portfoliu obchodovaných aktiv, u kterého ceny odrážejí
aktuální tržní podmínky, by tak zpravidla neměly být očekávány ztráty. Obchodníci se proto
nespoléhají na rezervy nebo opravné položky, v některých právních řádech dokonce není povoleno
všeobecné rezervy vytvářet (například podle US GAAP). Ztráty se převážně odrazí okamžitě ve výkazu
zisků a ztrát. Finanční nástroje jsou ovlivňovány reakcemi účastníků trhu na řadu událostí, některé
se vztahují k emitentovi, jiné jsou všeobecné pro celé trhy (například změny úrokových měr).
Obchodníci používají statistické modely založené na historických datech a korelacích pro předpovědi
budoucích potenciálních změn cen cenných papírů nebo finančních nástrojů. Minulé změny ale nejsou
dostačující pro předpovědi budoucího vývoje. Proto se firmy snaží omezovat tržní riziko
diverzifikací portfolia a prováděním kompenzačních pozic nebo zajišťováním (hedging). Regulátoři se
zaměřují zejména na finanční podmínky obchodníků a zohledňují také vliv tržních fluktuací na
hodnotu firmy. V bankovnictví je časový horizont delší. Většina aktiv bank je tvořena úvěrovými
pohledávkami, které mají nižší likviditu. Neexistuje zde tržní cena těchto aktiv, proto se banky
musejí spoléhat na správné stanovování opravných položek. Časový horizont v pojišťovnictví se velmi
liší. Je závislý především na průměrné splatnosti závazků firem, která se odvíjí od typu pojistného
krytí. Některá pojištění jsou krátkodobá (zdravotní, bouře, požár) a odpovídající aktiva jsou
likvidnější. Řada typů má ale dlouhodobější povahu (například životní pojištění, dlouhodobá
neschopnost, pojištění motorových vozidel). Splatnost se tak může pohybovat od méně než jednoho
roku až po řadu dekád.
* Kapitál a opravné položky
Také relativní význam kapitálu a opravných položek a rezerv se mezi danými sektory velmi
liší. Technické rezervy jsou typicky mnohem vyšší než kapitál u pojišťoven. V bilanci bank má
naopak větší podíl kapitál než rezervy. Obchodníci s finančními nástroji nevytvářejí všeobecné
rezervy, neboť funkci polštáře proti ztrátám plní kapitál. Pojišťovny se snaží vyvíjet modely
pravděpodobnostního rozdělení budoucích požadavků. Technické rezervy odrážejí odhad
předpověditelných ztrát. Není neobvyklé, zvláště v případě neživotního pojištění, stanovování
odhadu technických rezerv pro jednotlivé případy (case-to-case basis). Pojistně-matematické odhady
zůstávají kriticky důležitými, i když názory na potřebnou výši rezerv se mohou lišit podle toho,
jak konzervativní přístup která pojišťovna zastává. Regulátoři například mohou vyžadovat použití
předpokladů při kalkulaci technických rezerv, které jsou bezvýhradně konzervativní. Kapitál
pojišťoven napomáhá vyřešit situace, kdy požadavky převyšují očekávanou výši. V případě životního
pojištění jsou požadavky lépe předpověditelné a kapitál proto bývá nižší než technické rezervy. U
neživotního pojištění, kde jsou ztráty hůře předpověditelné, tvoří kapitál větší část bilance než u
životních pojišťoven. Banky zohledňují očekávané ztráty tvorbou opravných položek. Jejich typy a
tvorba se liší podle různých právních řádů. Absorbovat neočekávané ztráty je účelem kapitálu.
Přístup regulátorů k selhání finančních institucí
Tradiční ochrana zákazníka bývá nově doplňována o snahu zabránit potenciálním dopadům na
finanční systém nebo ekonomiku. Nejdéle se tato snaha projevuje v bankovnictví. Existují důvody pro
i proti, regulátoři bank by ale měli při tvorbě regulačních zásad zvažovat širší implikace selhání
bank. Také selhání velkých pojišťoven a obchodníků může mít významné důsledky prostřednictvím vazeb
se zákazníky (například přes penzijní fondy), s účastníky trhu (například prostřednictvím
derivátových obchodů) a platebními a vypořádacími systémy. U větších institucí je tak nezbytné
věnovat větší pozornost těmto otázkám než u malých společností, bez ohledu na sektor. Co se týká
přístupu k finančním institucím v problémech, ve všech sektorech je upřednostňována snaha vyřešit
situaci pomocí rozhodnutí privátního sektoru (například rekapitalizace, fúze) před nucenou
likvidací či reorganizací firmy. Projevuje se snaha omezit negativní dopady na zákazníky a třetí
strany a omezit ztráty na hodnotě a administrativní náklady. Pokud ale firma musí být uzavřena,
další postup se významně liší jak podle sektorů, tak i podle různých právních řádů (v důsledku
rozdílného režimu bankrotu či likvidace). Regulátoři obchodníků se zaměřují na rychlou a řádnou
likvidaci, protože většina aktiv firmy je oceněna mark-to-market a proto všeobecně připravena k
realizaci na trhu. Dále se regulátoři snaží přesunout účty zákazníků co nejrychleji na zdravé
firmy. Požadavky na kapitál tak většinou odrážejí aspekty likvidity a volatility nástrojů.
Likvidace bank je časově náročnější. Regulátoři se snaží prodat určité obchodní linky nebo
portfolia jako celek. V některých právních řádech existuje přemostění ve formě "bridge bank", které
umožňuje samotným regulátorům dokončit operace uzavřené banky, aby se zabránilo nákladům a
potenciálnímu "runu", který by mohl být spojen se snahou rychle zlikvidovat banku s velkým
množstvím nelikvidních aktiv. U pojišťoven většinou nedochází k okamžitému vyzvednutí fondů.
Podmínky, za kterých byly smlouvy uzavřeny, se navíc často velmi mění v průběhu času (například
věk, zdraví) a změna smluv či odstoupení od nich mohou být pro pojištěného velmi nákladné (cenově
nevýhodné), a nebo vůbec nemožné. Pojišťovny proto nemohou být likvidovány tak rychle jako
obchodníci ani jako banky. Při omezení jejich činnosti regulátoři většinou pouze zastaví uzavírání
nových obchodů. Proces je ale třeba často dokončit během krátké doby, aby pojištění nezačali
využívat jiných možností výběru zdrojů (v případě životního pojištění), nebo neobnovovali smlouvy
(v případě neživotního pojištění).
Závěrem k řízení rizik a stanovování kapitálového požadavku
Při hodnocení sektorové regulace pracovní skupina došla k závěru, že je třeba zohlednit i
konvergenci mezi sektory (mezisektorový transfer rizik, mezisektorové investice, konglomeráty).
Existující rozdíly podporují sektorový přístup k regulaci umožňující reagovat na specifické potřeby
sektoru a lépe zvažovat a testovat nové inovace v přístupech. Pracovní skupina však zároveň
konstatovala, že s růstem konvergence bude třeba přehodnotit způsob regulace tvorby kapitálu a
opravných položek. V budoucnu se předpokládá větší spolupráce regulátorů. Evropská unie připravuje
regulaci kapitálu konglomerátů, změní se Basel Accord (v nové verzi se předpokládá využití
interního hodnocení rizika bankami). Cílem Joint Fora je proto zvýšit vzájemné porozumění a
spolupráci regulátorů. Protože se jednotlivé společnosti stávají účastníky nových trhů a podstupují
nové druhy rizik, je důležité vyvinout schopnost oceňovat tato rizika a uvědomovat si relevantní
inovace v praktikách řízení rizik. Měření a řízení rizik musí odpovídat rozsahu aktivit. Plně
konsolidované měření a řízení rizik je konečným cílem řady firem s aktivitami s hromadným rizikem.
Joint Forum podporuje vývoj takových metod bez ohledu na problémy, které jsou s tím spojeny. Důraz
na řízení rizik ve firmách by měl být doplněn důrazem na kvalitu tržních analytiků, ratingových
agentur a smluvních protistran. Tržní disciplína je klíčovým faktorem pro zajištění alokace
odpovídajících zdrojů na řízení rizik a včasnou identifikaci vznikajících rizik.
Závěr
Dvě studie připravené pracovními skupinami Joint Fora, o jejichž obsahu pojednávala volná
série článků (viz Bankovnictví č. 1-3), ukázaly, že přes fenomén globalizace a "propustnost" hranic
mezi jednotlivými subsektory finančního trhu existují a přetrvávají fundamentální rozdíly v
podstatě rizik, kterým jsou tyto subsektory (jmenovitě bankovnictví, pojišťovnictví a kapitálový
trh) vystaveny. Od toho se odvíjí odlišný přístup k regulaci těchto rizik. Domníváme se, že s
ohledem na výše uvedené, zní odpověď na otázku položenou v úvodní části tohoto článku (Je možná
jednotná regulace finančního trhu?) spíše NE, tzn. jednotná regulace finančního trhu není za daného
stavu možná. Rozdíly přetrvávají v zásadních aspektech dohlížené činnosti, nikoliv v detailech.
Zdůrazňujeme, že regulací rozumíme soubor pravidel, kterým jsou účastníci finančního trhu při
výkonu své činnosti podrobeni, a kontrolu jejich dodržování, nikoliv jednotného regulátora, jakožto
orgán dozoru nad finančním trhem a službami. Jeho ustanovení je z velké části otázkou
politicko-institucionální, tedy z pohledu finančního sektoru spíše vnějšího charakteru. Autoři
tohoto volného cyklu textů si nekladli za cíl podrobněji rozebírat důsledky případného sjednocení
regulace zmíněných subsektorů a nemají ani ambice dát konečnou jednoznačnou odpověď. Považovali
však za účelné přispět do diskuse na toto téma popisem obsahu regulace jednotlivých subsektorů a
jejich srovnáním.
Ing. Radka Litošová, Mgr. Tomáš Rýdl a Ing. Jitka Svobodová působí v sekci bankovní regulace
Česká národní banky.