Řízení rizik a kapitálové požadavky ve finančních sektorech

(Bankovnictví 27.3.2003 strana 18, rubrika: Měna a regulace)

Z porovnání činností jednotlivých sektorů a rizik s nimi spojených vyplývá, jaká jsou hlavní rizika jednotlivých sektorů (rizika jsou seřazena z hlediska významnosti).

Přístupy k řízení rizik

Analýzou postupů používaných v bankovnictví, pojišťovnictví a v oblasti obchodování s finančními nástroji a na základě srovnání základních charakteristik přístupů k řízení rizik a regulaci kapitálu pracovní skupina došla k závěru, že všechny tři sektory kladou důraz na řízení a kvantifikaci rizik včetně rizik obtížně měřitelných, jako je operační riziko. Největší investice směřují právě do řízení nejvýznamnějších rizik. Začínají také vyvíjet lepší metodologii pro kvantifikaci vztahů mezi riziky. K významné transformaci dochází v oblasti řízení bankovních rizik, kde roste důraz na systematické hodnocení kvality úvěrů a detailní kvantifikaci úvěrového rizika. Studie klade důraz také na tvorbu kapitálu na podporu nových aktivit. Upozorňuje, že expanzi do nových rizikových oblastí by však měl schvalovat senior management. Banky musí být schopné zdůvodnit výši kapitálu dostatečným ohodnocením relevantních rizik. Nezbytným předpokladem pro řízení rizik je disciplína trhu, která se projevuje náležitým zveřejňováním informací.

Pracovní skupina konstatuje nárůst mezisektorového rizika. Úkolem dohledu by mělo být především pochopení, jak oceňovat rizika méně běžná v daném sektoru ve srovnání s ostatními a jaké metodologie použít pro konsolidovaný pohled na riziko. Proto je klíčová mezisektorová spolupráce a sdílení informací. Politika řízení rizik podle pracovní skupiny zahrnuje tři hlavní složky:

• přístup k identifikaci a měření rizik,
• detailní strukturu limitů a směrnic řídících podstupování rizik,
• interní kontrolu a manažerský informační systém pro kontrolu, sledování a reportování rizik.

Identifikace musí probíhat na individuální i na konsolidované bázi. Když jsou rizika identifikována a kvantifikována, stanoví management zásady a postupy na jejich omezení či kontrolu. K zajišťovacím technikám patří diverzifikace, sdílení rizika a transfer. Přístup k omezování rizik v jednotlivých sektorech není úplně totožný, což ukazuje i následující porovnání.

* Formy omezování rizika
Pracovní skupina ve zprávě shrnuje jednotlivá rizika, porovnává, jaké činnosti bank, pojišťoven a obchodníků s finančními nástrojů způsobují vystavení se jednotlivým rizikům.

Banky
* přijímání kolaterálu
* netting expozic
* transfer rizika
* sekuritizace úvěrů
* zajišťování prostřednictvím derivátů

Pojišťovny
* spoluúčast (deductibles) +
* transfer rizika
* zajišťování prostřednictvím derivátů (v menším rozsahu)
Obchodníci s finančními nástroji
* přijímání kolaterálu
* netting expozic
* transfer rizika
* zajišťování prostřednictvím derivátů
+ Částka, kterou musí pojištěný zaplatit ze svých zdrojů, než mu pojišťovna začne vyplácet náhradu. Obvykle se stanovuje jako fixní, někdy jako procento z placeného pojistného nebo jiným způsobem. Většinou čím vyšší je spoluúčast, tím nižší je pojistné.

* Úvěrové riziko
Pracovní skupina úvěrové riziko charakterizuje jako riziko, že protistrana nedostojí plně svému finančnímu závazku. Zahrnuje riziko selhání, riziko ručitele nebo protistrany z derivátu. Toto riziko se vyskytuje ve všech sektorech, ale nejvýznamnější je v bankách, zejména z úvěrové činnosti a podrozvahových aktivit spojených například se zárukami. Obchodníci s finančními nástroji se vystavují úvěrovému riziku například poskytováním úvěrů na marže, vstupováním do derivátových obchodů, půjčováním cenných papírů, sjednáváním repo obchodů. Riziko omezují držením vysoce likvidního zajištění při transakcích s klienty s horším ratingem. Podstupují také nezajištěné úvěrové riziko v souvislosti s derivátovými transakcemi s určitými protistranami. Stejně jako banky i obchodníci provádějí analýzu bonity protistran a sledují její změny. Riziko snižují každodenním přizpůsobováním požadavků na zajištění. U částečně či plně nezajištěných pohledávek omezují riziko zvyšováním či stanovováním požadavků na zajištění v případě zhoršování bonity protistrany. Dále používají netting, vyvíjejí systém interního ratingu na hodnocení bonity, stanovují limity, pravidelně prověřují bonitu klienta. Pojišťovny se úvěrovému riziku vystavují především extenzivním portfoliem dluhových cenných papírů a zajišťovacími smlouvami. Životní pojišťovny mohou dále poskytovat hypotéky. Riziko plynoucí z investičního portfolia je omezováno stanovováním limitů, odpovědností, kontrolou a oddělením front- a back-office.

* Tržní riziko a riziko likvidity

Tržním rizikem pracovní skupina rozumí potenciální ztrátu v důsledku změn hodnoty či ceny aktiv způsobených fluktuací úrokových měr, změnou devizových kurzů, cen akcií či komodit. Riziko likvidity je pracovní skupinou definováno jako riziko, že subjekt nebude schopen uzavřít pozici určitého finančního nástroje za tržní hodnotu nebo v její blízkosti pro přílišnou mělkost trhu nebo rozvrat na trhu daného nástroje. Tržní a likvidní rizika jsou nejvýznamnějším rizikem pro obchodníky s finančními nástroji, neboť tyto subjekty operují na tržní bázi. Banky podstupují tržní riziko držením významných pozic, které jsou ovlivňovány tržním přeceňováním. Pojišťovny označují tržní riziko jako riziko aktiv, neboli riziko investiční. Jejich investiční přirážky musejí vytvořit dostatečný příjem a být realizovatelné tak, aby postačovaly na pokrytí závazků. Splnění tohoto cíle může být právě narušeno změnami cen na trhu. Většina obchodníků s finančními nástroji, bank i pojišťoven, které mají významné obchodní portfolio, užívá statistické modely ke kalkulaci potenciálního vlivu různých faktorů tržního rizika na ceny a hodnotu aktiv. Tyto modely generují "value-at-risk" (VAR), neboli odhad nejvyšší potenciální ztráty z daného portfolia finančních nástrojů. Obchodníci s finančními nástroji zohledňují obtížnost likvidace některých aktiv za tržní hodnotu nebo hodnotu blízkou tržní hodnotě diskontováním těchto tržních hodnot. Banky používají stejné požadavky a zásady pro své tržní operace. I pojišťovny věnují pozornost riziku likvidity aktiv, zejména těch, jež slouží k pokrytí technických rezerv.

* Úrokové riziko

Úrokové riziko je ve zprávě pracovní skupiny vymezeno jako expozice vůči nepříznivému vývoji úrokových měr. Vyplývá z produktů s fixní úrokovou mírou nebo všeobecně ze struktury bilance. Banky a pojišťovny jsou mu vystaveny z obou důvodů. Banky čelí úrokovému riziku pomocí vytváření poolů, sekuritizací aktiv, používáním proměnlivých úrokových měr u dlouhodobých úvěrů. Pojišťovny jsou také významně vystaveny tomuto riziku (tzv. technické riziko), a to poskytováním dlouhodobých produktů s garantovanou úrokovou mírou. Banky i pojišťovny omezují úrokové riziko používáním technik řízení aktiv a pasiv na pokrytí rozdílu mezi úrokovou citlivostí aktiv a pasiv.

* Technické riziko

Technické riziko neboli riziko uzavírání pojistek je specifické pro pojišťovnictví, kde patří k nejvýznamnějším. Zahrnuje oceňování produktů (pojistné), stanovování adekvátních technických rezerv. Na ochranu proti technickému riziku, které by mohlo ovlivnit schopnost splnit závazky z pojistných smluv, byla stanovena regulační pravidla. Pojišťovny vyplácejí pojistné plnění z pojistného a z výnosů z investic. Pojistné se ale liší od bankovních vkladů, kde je garance limitována určitou částkou vkladu a úroku. V pojišťovnictví jsou garance specifické, vázané na událost, a často hromadné. Řízení takového rizika záleží na kalkulaci použité pro ocenění rizik, stanovení nezbytných technických rezerv a omezení rizika sjednáním zajištění u zajišťoven. Rizikový profil pojišťovacích aktivit se liší podle durace záruk. Pro neživotní pojištění (pojištění majetku a nehod) je kratší, protože požadavky a výplaty se uskutečňují v kratším časovém rámci, zatímco u životního pojištění je delší, protože platby se uskutečňují v delším časovém horizontu s větší volatilitou částek. U životního pojištění se za technické rezervy považuje část pojistného a část rozděleného zisku z výnosů z finančního umístění (plus další částky považované za nezbytné) a dále pojistné obdržené v budoucnosti. Také mohou být definovány jako součet odhadu uplatněných a nevyplacených nároků a s tím spojených nákladů a nezískané části pojistného, plus odhad jakéhokoli nedostatku v platbách pojistného. Pracovní skupina shrnula výhody a účel technických rezerv a došla k závěru, že rozložení dopadu těchto částek do výkazu zisku a ztrát na více účetních období zabraňuje předčasnému započítání výnosů do zisku. Zisk se tak započte až tehdy, když zdroje pro budoucí náklady či výplatu nároků již nejsou potřeba. Dále tyto rezervy v bilanci reprezentují závazky společnosti poskytnout výplatu. Kapitál představuje dodatečný polštář pro výplatu potenciálních nároků pro případ, že by technické rezervy byly nedostačující. Existují různé druhy technických rezerv a přístupy k jejich stanovování. Mezi hlavní nástroje řízení rizika u pojišťoven patří zajištění. Pojistně-matematické měření technického rizika hraje také důležitou roli v jeho řízení. Zahrnuje například testování adekvátnosti technických rezerv, stanovení pojistných produktů a navržení politiky rezerv, stanovování ceny produktů, vývoj pojistných a administrativních směrnic, pomoc se stanovováním investiční strategie a přípravu studií slaďování aktiv a pasiv, navrhování programů na zajišťování. V důsledku většího rozsahu a komplexnosti pojistných operací je identifikace a měření rizika komplikovanější. Regulátoři kladou větší zodpovědnost na jednotlivé pracovníky ohledně znalostí a informovanosti o riziku společnosti. Externí auditoři posuzují, zda jsou naplňovány regulatorní požadavky a zda jsou technické rezervy dostatečné. Zpráva auditora musí obsahovat toto prohlášení a zasílá se regulátorovi. Konečnou zodpovědnost za zajištění a řádné řízení technického rizika má však senior management a představenstvo.

* Operační riziko

Operačním rizikem se podle Basel Committee rozumí riziko ztráty v důsledku nedostatečnosti nebo selhání interních procesů, osob, systému nebo kvůli externím událostem. Existuje ale řada definic; uvedená definice nezahrnuje například strategické riziko spojené s obchodním rozhodováním. Zahrnuje však riziko ztráty dobrého jména, riziko právní a rizika spojená se souladem s právními předpisy. Dalším typem operačního rizika je chybování zaměstnanců, selhání automatizovaných systémů, komunikačních sítí. Ve všech třech sektorech roste závislost na technologiích a automatizovaných systémech, proto se řízení tohoto rizika přikládá stále větší význam. Také využívání outsourcingu spojeného s technologickými službami přispívá k nutnosti zabývat se vážně tímto rizikem. Banky, pojišťovny i obchodníci s finančními nástroji jsou vystaveni operačnímu riziku při vedení účetnictví, vypořádání operací, depotních obchodech, a to ve všech fázích transakce od počátečního kontaktu s klientem až po zapsání transakce v účetních knihách. Proto jsou značně závislé na schopnostech zaměstnanců, automatizovaných systémech, komunikačních sítích a vnitřní kontrole. Jako zajištění před tímto rizikem se zvažuje kromě tradičních technik omezování rizika (například transfer rizika) také použití nových pojišťovacích produktů. Tyto snahy jsou ale zatím v počátcích vývoje a potýkají se s řadou problémů. Regulátoři ve všech sektorech stanovují proto požadavky na kapitál, depotní obchody, vedení účetnictví a reportování ve snaze přimět subjekty k aplikaci kvalitní kontroly provádění a dokončování transakcí a udržování dostatečné péče o aktiva klientů a jejich oddělování od aktiv vlastních.

Konsolidace rizik

Ve všech sektorech pracovní skupina zaznamenala snahu přistupovat k riziku a jeho řízení na konsolidované bázi. Motivací je snaha zvýšit rizikově upravenou ROE, globalizace, mezisektorová expanze a rostoucí objem produktů se smíšenými riziky. Potřeba konsolidace může být na obchodní linii, na úrovni různých aktivit či pozic. Snaha o konsolidaci rizik však naráží na problémy jako je například rozdílný časový horizont měření jednotlivých rizik. Řada firem používá tzv. ekonomický kapitál pro souhrnné vyjádření rizika všech typů a všech obchodních jednotek. Kvůli problémům s rozdílným časovým horizontem a nesnadnosti či nemožnosti přesného měření korelací se často kalkuluje částka ekonomického kapitálu pro jednotlivé typy rizik odděleně. Vysoká korelace je zejména mezi úvěrovým a tržním rizikem, zatímco technická rizika a operační jsou méně korelovaná s ostatními. Kromě ekonomického kapitálu existují další techniky na zkoumání rizik, například dynamická finanční analýza (DFA), která se používá v pojišťovnictví (někdy se označuje jako dynamická analýza finančních podmínek). Je to technika, kdy je vyvinut model všech operací společnosti podle aktuálního nebo alternativního obchodního plánu. Model je pak využit s řadou scénářů budoucích podmínek pro projektování budoucího vývoje. Scénář zahrnuje základní předpoklady o hypotetické budoucnosti, které pak model používá pro projektování budoucích finančních výsledků na základě obchodního plánu a výchozí situace. Jedná se o dynamický proces, protože model musí dynamicky reagovat na probíhající změny. Hlavním cílem dynamické finanční analýzy je kvantifikace efektu určitých rizik a měření schopnosti zisku adekvátně pokrýt budoucí operace podle obchodního plánu reprezentovaného daným modelem. Úplná analýza společnosti s řadou produktů by měla zahrnovat několik stovek scénářů, v případě počítačového zpracování i mnohem více. Pracovní skupina shrnula závěry a problémy při použití DFA následovně.

* Scénáře by měly být interně konzistentní (tzn. vyvarovat se protikladných předpokladů ohledně budoucího vývoje) a měly by zkoumat všechny oblasti, které by mohly mít vliv na zkoumané riziko. Výběr scénářů proto musí být limitován přijatelností a zahrnovat dostatečné množství a dostatek variant všech podstatných parametrů, aby poskytoval dostatečnou informaci pro řádné rozhodnutí.

* Projekce výsledků je do značné míry závislá na předpokladech.

* Výsledky mohou zahrnovat značné množství údajů o budoucím finančním vývoji. Je proto nezbytná analýza a interpretace výsledků, aby byly použitelné pro konečné rozhodování.

* Tento přístup se nevyhne korelaci rizik. Model musí dynamicky reagovat na změny, korelace mezi riziky musí být jasně definována.

Hlavním úkolem této analýzy je zvýšit pochopení rizikové expozice společnosti, finančních podmínek, dostatečnosti zdrojů a pomoci při hledání optimální strategie řízení rizik. Z výše uvedených důvodů jsou snahy vyvinout praktický jednotný přístup, který by pokryl všechny typy rizik ve všech liniích obchodování, teprve v počátcích.

Ing. Radka Litošová, Mgr. Tomáš Rýdl a Ing. Jitka Svobodová působí v sekci bankovní regulace České národní banky.