(Bankovnictví 25.1.2001 strana 28, rubrika: Světové finančnictví)
Tempo vývoje světového finančního systému nemůže udávat nikdo jiný než nejvýkonnější ekonomika
světa, to znamená USA. Vývoj na americkém finančním trhu určuje, jaké změny se uskuteční se
zpožděním několika let v jiných vyspělých zemích a poté případně také v rozvíjejících se zemích.
Nové finanční produkty a služby v USA postupně stírají tradiční hranice mezi bankami,
investičními podniky a pojišťovnami. Předchozí bankovní legislativa, založená na špatných
zkušenostech USA s ekonomickou recesí ve 30. letech, omezovala banky v upisování a obchodování s
cennými papíry a v provádění jiných nebankovních aktivit. Přestože zákonodárství zůstávalo
nezměněno, vzhledem k finančním inovacím tyto zákazy postupně mizely. Během minulých 20 let byly
činěny různé pokusy modernizovat legislativu finančního sektoru, aby držel krok s trhem. Veškeré
tyto snahy však selhávaly, neboť nebylo dosaženo dohody. Až v listopadu 1999 byl přijat
Gramm-LeachBlileyův zákon (GLB zákon) , který zrušil část 20 Glass-Steagalova zákona z roku 1933.
Ten omezoval vazby mezi bankami, investičními firmami a pojišťovacími společnostmi a jinými
poskytovateli finančních služeb. GLB zákon také modifikoval zákon o bankovních holdingových
společnostech z roku 1956 v tom směru, že umožnil společnostem vlastnícím obchodní banky, aby se
angažovaly v jakémkoli druhu finanční aktivity. Zákon má značný dopad na strukturu finančních
služeb v USA, které se deregulací otevírají zahraničním investorům. V tomto článku se nejprve
zaměříme na poslední vývoj na americkém finančním sektoru a poté budeme diskutovat dopady GLB
zákona.
Poslední trendy v americkém finančním sektoru
Od 70. let se úloha amerických bank v poskytování úvěrů podnikům postupně snižovala, neboť
potřebu financování podniků stále více zajišťují trhy s cennými papíry. Je to patrné zejména u
velkých podniků, které mají větší možnosti získat financování prostřednictvím trhu s cennými
papíry. V polovině 90. let objem dluhopisů u amerických společností byl čtyřikrát vyšší než činily
úvěry obchodních bank společnostem (obr. 1) . Naopak v jiných vyspělých zemích byly bankovní úvěry
podstatně důležitějším zdrojem financování. S dluhopisy se v USA nyní také více obchoduje, neboť
podíl podnikových dluhopisů emitovaných na veřejných trzích se zvýšil asi na 85 % v porovnání se 70
% v 60. letech. Kromě toho se od 70. let značně rozšířila sekuritizace, kdy se bankovní úvěry
transformují na obchodovatelné cenné papíry. Sekuritizace začala hypotékami a poté obsáhla
spotřební a dokonce i podnikové úvěry. Sekuritizace znamená, že úvěry bank se nakonec prodají
podílovým fondům, penzijním fondům a jiným investorům. Potom velký podíl finančních aktiv drží
nebankovní instituce. V USA podíl bank na celkových aktivech finančních institucí klesl na konci
90. let asi na 24 % v porovnání se 37 % na počátku 80. let. Americký bankovní průmysl doznal v
minulosti značných změn. Během 90. let počet amerických úvěrových institucí klesl přibližně o 30 %.
Výsledkem je, že podíl aktiv držených pěti největšími bankami se zvýšil o 9 % asi na 17 %, ikdyž
koncentrace v porovnání s většinou jiných vyspělých zemí je v USA nízká (obr. 2) . Příčinou jsou
značné strukturální změny v americkém bankovnictví. I když počet fúzí a akvizicí se od roku 1994
snižuje (tehdy bylo dosaženo maxima), stoupl počet "mega" fúzí a akvizicí, to znamená fúzí a
akvizicí mezi institucemi s aktivy převyšujícími u obou partnerů 1 mld. USD. Devět z deseti
největších fúzí a akvizicí se realizovalo v roce 1998 a čtyři z nich se týkaly bank. Naopak krachy
bank se v 90. letech značně zredukovaly. Protože se v polovině 90. let zvýšila ziskovost bank,
stoupl počet nově založených bank. Podobný trend existuje také u jiných finančních institucí, i
když v poněkud menším měřítku než v bankovnictví. Například pojištění majetku se koncentrovalo,
zatímco sektor životního pojištění a investičních podniků se rozšířil. Koncentraci finančních
institucí v USA během minulých dvou dekád podpořilo zrušení některých regulačních omezení.
Například od 80. let federální omezení na mezistátní bankovnictví postupně mizelo, neboť státy
uzákoňovaly legislativu umožňující vstup do bankovních holdingových společností založených mimo
daný stát prostřednictvím akvizice existující banky. Aby byla zachycena realita mezistátního
bankovnictví, Riegle-Nealův zákon z roku 1994 eliminoval většinu zbývajících překážek na mezistátní
bankovnictví a vytváření poboček. Zmizela také omezení, která oddělovala obchodní bankovnictví od
cenných papírů a od pojišťovacích aktivit. Na konci 80. let umožnil Fed v omezeném rozsahu
obchodním bankovním holdingovým společnostem účastnit se úpisů dluhových a akciových cenných
papírů, a to prostřednictvím nové interpretace části 20 Glass-Steagalova zákona. Výnosy z úpisu
dceřiných společností byly původně omezeny na 5 % celkových výnosů dceřiné společnosti. Tato částka
však byla ve dvou krocích zvýšena až na 25 % v roce 1996. V tomtéž roce Fed umožnil bankám fúze s
velkými investičními firmami. GLB zákon odstraňuje zbývající omezení na banky, investiční podniky a
pojišťovny. Co je však nejdůležitější, eliminuje právní nejistoty, potřebu zvláštního zákonodárství
a jiné bariéry, které bránily v poskytování nových finančních služeb různými společnostmi. GLB
zákon tak modernizuje regulatorní rámec, aby přesněji odrážel současný stav v poskytování
finančních služeb.
Klíčové části týkající se Gramm-Leach-Blileyova zákona
Základem GLB zákona je vznik nových "finančních holdingových společností" ( financial holding
companies, FHC ). Ty jsou tak prostředkem, jak nebankovní finanční společnost (například investiční
podnik či pojišťovna) může koupit banku. FHC se podobá předchozí bankovní holdingové společnosti v
tom, že podléhá některým novým regulacím, jako je kapitálová přiměřenost a dobré řízení
společnosti. Avšak na rozdíl od bankovních holdingových společností se na FHC nepožaduje, aby se
před schválením Fedem angažovaly v nebankovních finančních aktivitách. Zcela postačuje tuto
aktivitu oznámit Fedu, a to do 30 dnů po zahájení této činnosti. Předchozích souhlasů již není
třeba, čímž se podstatně snižuje regulační zátěž regulovaných subjektů. FHC se mohou angažovat v
širokém rozsahu finančních aktivit včetně jakéhokoli upisování a obchodování s cennými papíry,
jakýchkoli pojišťovacích služeb, bankovnictví a investování do akcií. Kromě toho FHC se mohou
angažovat v některých nefinančních aktivitách , jestliže jsou podle Fedu tyto aktivity doplňkové a
nepředstavují pro FHC značné riziko. Jedná se o obchodování s nemovitostmi, obchodování s
komoditami, leasing aúčetní a auditorské služby. Doplňkové nefinanční aktivity budou však moci
prakticky provádět pouze FHC. V současné době bankovní a nefinanční aktivity již provádějí tzv.
spořicí instituce ( thrift institutions ). Ty budou moci pokračovat v těchto činnostech a mohou
také získat nefinanční společnosti. Avšak v případě, že spořicí instituce bude prodána, potom s
touto praxí musí skončit. Nové spořicí instituce nebudou moci kombinovat bankovnictví s
nefinančními službami. Jiným důležitým znakem GLB zákona je, že bankám poskytuje alternativu místo
FHC struktur, aby se angažovaly v nových nefinančních aktivitách. Národní banky mohou tak vlastnit
či investovat do nových dceřiných společností nazývaných "finanční dceřiné společnosti" ( financial
subsidiary ). Finanční dceřiná společnost může provádět tytéž nové aktivity jako FHC sjednou
důležitou výjimkou, kterou je obchodování s nemovitostmi, investování a další pomocné aktivity.
Zahraniční banky fungující v USA se mohou také přeměnit na FHC, aby mohly provádět nové nefinanční
aktivity. Musí však splňovat stejná kritéria na kapitál a řízení jako domácí banky. Pokud jde o
bankovní dohled, GLB zákon zmocňuje Fed, aby byl vrchním dohledem ( umbrella supervisor ) nad
finančními holdingovými společnostmi. Současně zákon omezuje pravomoc Fedu nad FHC v tom smyslu, že
funkcionální regulátoři budou pokračovat v dohledu nad afilacemi FHC, které pod ně spadají.
Funkcionálními regulátory se rozumí jiné instituce než Fed, to znamená Úřad dohledu nad měnou (
Office of the Comptroller of the Currency, OCC ), Komise pro cenné papíry ( Securities and Exchange
Commission, SEC ), Komise pro obchodování skomoditními futures ( Commodity Futures Trading
Commission ) a regulátoři pojišťoven na státní úrovni. Protože GLB zákon stanoví obecná pravidla,
neurčuje, jak koncept vrchního dohledu Fedu afunkcionálních regulátorů bude realizován v praxi a
jak bude koordinována aktivita různých regulátorů.
Dopady GLB zákona
GLB zákon ruší právní bariéry mezi bankovnictvím, obchodováním s cennými papíry a
pojišťovnictvím. Nabízí firmám více možností pro expanzi na nové trhy, to znamená, že umožňuje
diverzifikaci a využívání ekonomiky rozsahu. Možnost finančních firem poskytovat široký rozsah
finančních služeb a produktů slibuje vyšší efektivnost a ziskovost firem. Vzhledem k větší právní
jistotě a vyšší ziskovosti se očekává další pokles počtu finančních institucí. Nezdá se však, že
půjde o pokles dramatický. GLB zákon ruší omezení na úpis cenných papírů, to znamená limit na 25 %
celkových výnosů dceřiné společnosti provádějící úpis. Investiční firmy mají poprvé možnost
nakupovat banky. V praxi se však tato možnost uplatní zřídka, a to jen u značně velkých
investičních firem. Pravděpodobnější je opak, to znamená, že banky budou spíše kupovat investiční
firmy. Tuto možnost banky měly již před GBL zákonem. Například největší fúze banky a investiční
firmy před GBL zákonem se realizovala mezi Citicorp a Salomon Smith Barney, a to bez jakýchkoli
regulačních překážek.
Dopad na zahraniční banky
I v minulosti americké banky mohly v omezeném rozsahu vytvářet dceřiné společnosti zabývající
se cennými papíry a pojišťovnictvím. Avšak zahraniční banky provádějící pojišťovnictví nesměly
kupovat americké banky. Podle GBL zákona jakákoli zahraniční finanční společnost může získat
americkou banku, což odstraní dosavadní bariéru pro zahraniční pojišťovny operující v USA.
Zahraniční finanční společnosti vyjádřily určité obavy, že realizace GBL zákona při zakládání
finančních holdingových společností může být diskriminující. Zvláště argumentují, že Fed požaduje
vysokou kapitálovou přiměřenost v porovnání s požadavky basilejské kapitálové dohody ( Basle
Capital Accord ) a národními standardy v jiných zemích. Vzhledem k možným kapitálovým potížím Fed
přijal flexibilní přístup k zahraničním bankám, aby zajistil stejné podmínky. Jestliže zahraniční
banka nebude splňovat americké standardy, potom Fed posoudí každou žádost individuálně. Vezme
přitom v úvahu rozdíly ve složení aktiv, úvěrovém hodnocení a další relevantní informace, které
prokáží srovnatelnou finanční sílu žádající banky.
Změny v dohledu
Důvodem, proč byl Fed určen jako vrchní dohled nad finančními holdingovými společnostmi je
fakt, že velké finanční společnosti řídí finanční rizika na konsolidovaném základě, a tudíž je
důležité stanovit riziko každé finanční holdingové společnosti. To bude úlohou Fedu. Rizika mohou
vznikat v různých subjektech podléhajících FHC. Fed se tak stává odpovědným za rizika celých FHC,
ikdyž dohled nad nebankovními subjekty v rámci skupiny bude i nadále předmětem dohledu
funkcionálních regulátorů. GLB zákon přesně nestanoví, jak vrchní dohled a funkcionální regulátoři
budou v praxi fungovat a spolupracovat. Očekává se, že Fed bude spoléhat na zprávy připravené
funkcionálními regulátory. Kromě toho Fed má zákaz aplikovat jakékoli další kapitálové požadavky na
jakýkoli subjekt v rámci FHC, pokud již podléhá kapitálovým požadavkům funkcionálních regulátorů.
Avšak na druhé straně Fed má možnost za určitých okolností dohlížet na subjekt pod FHC, který
podléhá funkcionálnímu regulátorovi. Je to možné pouze v těchto případech:
* existuje důvod, že subjekt provádí aktivity, které mohou být rizikové pro banku v rámci
FHC;
* je nezbytné informovat Radu guvernérů Fedu o řízení rizik v daném subjektu;
* Rada guvernérů Fedu má důvod domnívat se, že subjekt neplní zákony vztahující se k
bankovnictví.
V praxi to znamená, že vrchní regulátor a funkcionální regulátoři musí otevřeně komunikovat.
Nové schéma bude zřejmě v praxi otestováno až v případě, kdy se některý subjekt v rámci FHC dostane
do potíží, například při nesolventnosti pojišťovny, selhání dceřiné společnosti obchodující s
deriváty či při obecné tržní krizi, kdy bude ohroženo několik subjektů FHC. Za těchto okolností
musí mít Fed rychlý přístup k informacím. Na rozdíl od Fedu funkcionální regulátoři nemají
odpovědnost za zajištění celkové finanční stability. Například úlohou SEC je ochrana investorů a
zajištění integrity akciového trhu. Regulátoři pojišťoven se zaměřují na ochranu zájmů pojištěných
osob. Výsledkem je, že výkazy generované pro SEC a pojišťovací regulátory nemusí pro Fed poskytovat
adekvátní a dostatečné informace