(Bankovnictví 25.1.2001 strana 30, rubrika: Světové finančnictví)
V červnu roku 2000 se Slovenská republika stala 30. členem Organizace pro ekonomickou spolupráci
a rozvoj v Paříži (OECD). Přijetí do této prestižní organizace nejvyspělejších zemí světa bylo
vyjádřením podpory ekonomickému a politickému vývoji na Slovensku a oceněním úspěchů, které byly
dosaženy od nástupu vlády Mikuláše Dzurindy koncem roku 1998. Během několika málo měsíců byla
nastartována restrukturalizace národního hospodářství a jako jednu z priorit si nová vláda vytyčila
restrukturalizaci a poté dokončení privatizace bankovního sektoru.
V průběhu předvstupní procedury do OECD se Slovensku podařilo dosáhnout určitého stupně
liberalizace přílivu přímých zahraničních investic (PZI) a ostatních kapitálových toků. Zde je však
třeba zmínit skutečnost, že Slovensko, které bytostně potřebuje zvýšit příliv zahraničního
kapitálu, je vystaveno konkurenci ostatních středoevropských postkomunistických států, zejména
Polska, Maďarska a samozřejmě České republiky. Ve srovnání s těmito zeměmi je příliv PZI na
Slovensko, vykázaný poměrem k hrubému domácímu produktu, zhruba poloviční, i když v posledních dvou
letech byl zaznamenán určitý nárůst. V absolutních číslech činily PZI do slovenské ekonomiky k 31.
12. 1999 asi 2,04 mld. USD. Pro srovnání v České republice to bylo 14,4 mld. USD a v Maďarsku 18,3
mld. USD. Největší investoři přicházejí na Slovensko z Německa, Rakouska a Nizozemí. Česká
republika byla k 31. 12. 1999 na 6. místě s celkovým objemem investic mírně nad 180 mil. USD a s
podílem necelých 9 %.
Restrukturalizace a privatizace bankovního sektoru
Národní banka Slovenska pracovně dělí banky působící na trhu do pěti skupin:
* 1. skupina - tři velké státem vlastněné banky - Slovenská spořitelna, Všeobecná úvěrová
banka a Investiční a rozvojová banka.
* 2. skupina - 17 malých a středních bank, jejichž majoritními vlastníky jsou privátní osoby,
ať již tuzemské (to znamená slovenské), či zahraniční.
Do těchto dvou skupin se soustřeďuje naprostá většina všech operací na bankovním trhu (ke
konci roku 1999 to bylo 80 %, z toho 45 % v 1. skupině a35 % ve 2. skupině).
* 3. skupina - dvě speciální stavební spořitelny.
* 4. skupina - dvě státem plně vlastněné banky - Slovenská záruční a rozvojová banka a
Konsolidační banka
* 5. skupina - pobočky zahraničních bank - Československé obchodní banky a nizozemské ING
Bank.
K počátku roku 2000 tedy na slovenském trhu celkem působilo 26 finančních institucí. Nejvyšší
zahraniční podíl vykazovalo Rakousko (23,5 %) a poté Česká republika společně s Nizozemím po 20 %.
Svůj podíl do slovenských bank dále ještě vložily Spojené státy, Německo, Francie, Itálie, Ruská
federace a EBRD. Plán restrukturalizace byl připraven ve spolupráci se Světovou bankou, programem
PHARE Evropské unie a americkou agenturou USAID. Ústředním bodem programu bylo založení nové
restrukturalizační agentury - Slovenská konsolidační, která funguje vedle již existující
Konsolidační banky. Slovenská konsolidační je obdobou české Revitalizační agentury, která je však
spíše určena pro restrukturalizaci průmyslových podniků. Úkolem Slovenské konsolidační, která
zaměstnává minimum pracovníků odpovědných přímo vládě, je prodej klasifikovaných pohledávek, které
byly vyčleněny z portfolia státem vlastněných bank. Rozhodnutí kam budou směrovány klasifikované
pohledávky, zda do Slovenské konsolidační nebo do Konsolidační banky, závisí na participaci státu u
té které pohledávky. Veškeré úvěry, které byly poskytnuty s garancí státu, nebo půjčky dotované
státem (například půjčky na bytovou výstavbu) jsou převáděny na Konsolidační banku. To souvisí s
postavením obou institucí. Slovenská konsolidační je akciovou společností, kdežto Konsolidační
banka je státním peněžním ústavem a stát proto z pozice vlastníka může kontrolovat způsob
vypořádání pohledávek, případně směrování výnosů z jejich prodeje. Slovenská konsolidační dále, na
rozdíl od Konsolidační banky, nevlastní bankovní licenci a nepodléhá proto bankovnímu dohledu
Národní banky Slovenska. Vláda předpokládá, že činnost Slovenské konsolidační bude ukončena k roku
2003 její likvidací nebo prodejem, přičemž u Konsolidační banky se počítá s jejím setrváním ve
státních rukou po určitý čas po tomto datu. Již v současné době je však jasné, že případné výnosy z
likvidace klasifikovaných pohledávek alokovaných do Slovenské konsolidační i Konsolidační banky
budou nízké. Kolem 80 % dlužnických subjektů již totiž vyhlásilo bankrot. V souvislosti s
restrukturalizací byl připraven i plán privatizace tří státem vlastněných bank - Všeobecné úvěrové
banky, Slovenské spořitelny a Investiční a rozvojové banky. Součástí, či spíše přípravným krokem,
privatizace byla mohutná rekapitalizace tří uvedených bank. Proces byl zahájen v prosinci 1999
formou státem garantovaných půjček pro Investiční a rozvojovou banku. Půjčky poskytly Všeobecná
úvěrová banka a Slovenská spořitelna při kapitálové účasti státu. Tím byly vytvořeny podmínky pro
odvolání nucené správy vyhlášené Národní bankou Slovenska v prosinci 1997. Současně s tímto krokem
byly z portfolia zmíněných tří bank vyčleněny "špatné" úvěry v celkovém objemu 74 miliard SKK, což
činilo mírně nad 40 % všech klasifikovaných úvěrů. Z této částky bylo 63 miliard převedeno na
Slovenskou konsolidační a 11 miliard na Konsolidační banku. Zmiňovaným třem bankám se tak podařilo
dosáhnout minimální mezinárodně uznávané úrovně ukazatele kapitálové přiměřenosti. Ikdyž první
konsolidační kroky byly učiněny bez dodatečných zdrojů zvnějšku, bylo jasné, že předpokládané
náklady restrukturalizace sektoru, odhadované na 100 až 105 miliard SKK, nebude možné pokrýt bez
zahraničních zdrojů. Slovenská vláda proto v březnu 2000 rozhodla o emisi desetiletých dluhopisů v
objemu 500 milionů EUR. Dalším krokem učiněným v polovině roku 2000 bylo vyčlenění dalších
klasifikovaných pohledávek za zhruba 30 miliard SKK. Cílem tohoto opatření bylo snížit podíl
klasifikovaných pohledávek pod 20 %. Přes politické tlaky, které požadovaly prodej pouze
minoritních podílů v bankách, bylo rozhodnuto o prodeji majority s tím, že v první fázi se bude
jednat o prodeji Investiční a rozvojové banky, Slovenské spořitelny a menší Banky Slovakia a v
následném kroku o prodeji Všeobecné úvěrové banky. Mezinárodní tendr na privatizaci prvních tří
uvedených bank byl vyhlášen v červenci 2000. S dokončením procesu a výběrem strategického partnera
u Investiční a rozvojové banky a Banky Slovakia se počítá do konce roku 2000, u Slovenské
spořitelny v prvních měsících roku 2001. V případě Všeobecné úvěrové banky se počítá se dvěma
fázemi. První fáze - prodej minoritního podílu (do 20 %) by měla být ukončena do konce roku 2000.
Se zahájením druhé fáze se počítá ihned po výběru strategického partnera pro Slovenskou spořitelnu
vyhlášením tendru na prodej majoritního podílu akcií. Celý proces má skončit v polovině roku 2001
výběrem strategického partnera i pro Všeobecnou úvěrovou banku. Podle rozhodnutí slovenské vlády má
být strategický investor schopen vnést do privatizovaných bank know-how a moderní bankovní metody,
vložit do nich dodatečný kapitál amít zájem na dalším rozvoji bankovního sektoru. V této
souvislosti je třeba též poznamenat, že privatizace slovenských bank probíhá v období, kdy idalší
země střední a východní Evropy, především Česká republika, Polsko a Slovinsko, hledají pro své
banky strategické partnery.
Restrukturalizace podnikové sféry
Období posledních několika let je na Slovensku charakterizováno poklesem ziskovosti podniků a
stále více se jich dostává do ztráty. Ozdravení a restrukturalizaci je proto třeba úzce spojit s
procesem likvidace nekonkurenceschopných a ztrátových podniků. Další umělé udržování těchto podniků
"při životě" by bylo nutně spojeno s neefektivním vynakládáním státních prostředků. Rychlá a účelná
likvidace, popřípadě restrukturalizace podniku je však přímo závislá na bezchybně fungujícím zákonu
o bankrotu. To však zatím v plné míře neplatí o Slovensku. V současné době navrhované změny jsou
sice krokem správným směrem, ale určité časové období si bude vyžadovat vyškolení soudců a dalších
odborníků a především dostat do všeobecného povědomí chápání bankrotu ne jako nevratnou likvidaci
podniku, ale jako prostředek jeho oživení, prokázání oprávněnosti jeho postavení na trhu a v
neposlední řadě jako cestu záchrany jeho majetku. Proces restrukturalizace ztrátových podniků s
sebou ale zároveň nese nebezpečí dočasného nárůstu nezaměstnanosti, která je i tak na Slovensku
vysoká (v roce 2000 se pohybovala na úrovni 18 %). Všechny tyto skutečnosti vyžadují dosažení co
nejširšího politického konsensu k uskutečnění navrhovaných změn. Pozitivní roli v procesu
restrukturalizace a privatizace státních podniků by mohly sehrát přímé zahraniční investice podobně
jako tomu bylo a je v ostatních tranzitních ekonomikách. V případě Slovenska byla situace trochu
odlišná, protože zahraniční kapitál dával přednost investicím "na zelené louce" před pracnou
přestavbou stávajících kapacit. Tento vývoj byl do jisté míry způsoben i předcházející
administrativou, která nedostatečně stimulovala přiliv zdrojů do stávajících podniků. Současná
vláda připravila ambiciózní plán právních a regulatorních opatření, která by měla přilákat
dodatečné zdroje do upadajících podniků. Tyto pobídky spočívají zejména ve volném převodu kapitálu.
Z dosavadního vývoje je též zřejmé, že malé a střední podniky jsou daleko efektivnější než
průmyslové kolosy přežívající z dob minulých. Zelená je proto dávána investicím do firem tohoto
druhu i využití areálů velkých podniků pro průmyslové zóny. Z uvedeného je zřejmá snaha
administrativy Mikuláše Dzurindy po co nejrychlejší a nejefektivnější restrukturalizaci a
privatizaci bankovní i podnikové sféry, což by mělo vést k ozdravění vztahů podniková sféra - banka
i mezi podniky navzájem. Úkol je to dlouhodobý a nelehký, ale je třeba věřit, že se s ním Slovenská
republika vypořádá s úspěchem