Regulatorní a modelový přístup k úvěrovému riziku v bance

(Bankovnictví 21.3.2002 strana 16, rubrika: Měnová politika)

Úvěrové riziko je nejstarším typem rizika bankovního podnikání, avšak rostoucí různorodost a objem obchodování i počet bankovních produktů činí řízení úvěrového rizika složitějším. Proto se banky i regulátoři musí tímto rizikem neustále pečlivě zabývat a přemýšlet o způsobech, jak jej zmírňovat.

V tomto článku se proto chceme zaměřit na nové přístupy k úvěrovému riziku. V první části čtenáře uvedeme do problematiky, vysvětlíme nový basilejský regulatorní přístup a metodu Value at Risk, na níž jsou založeny modelové přístupy. V dalších dvou částech článku, které budou postupně uveřejněny v příštích číslech, budeme pokračovat modelovými přístupy, porovnáním přístupů a na závěr úvahami o potenciálních dopadech jejich použití v bankovním sektoru v České republice. Trend bankovní regulace ve světě udává do značné míry Basilejský výbor pro bankovní dohled. Jeho dokumenty mají formu doporučení, ale řídí se jimi regulační orgány mnoha zemí, vyspělý svět včetně Evropské unie. O nové basilejské koncepci vydané v konzultativní formě pod názvem "The New Basel Capital Accord" (NBCA) v lednu 2001 byl již v Bankovnictví publikován článek Petra Kříže (č. 9/2001). Mohlo by se zdát, že úvahy o nových přístupech a přípravy na ně mají ještě dostatek času. Koncepce NBCA by měla být uvedena do života v roce 2005, s modelovými přístupy se počítá pro regulatorní účely do budoucna v delším, zatím přesně neurčeném časovém horizontu. Avšak banky i jejich regulátoři si uvědomují, že příprava je náročná a komplexní, a proto je třeba ji zahájit již nyní. Vývoj regulace znamená posun směrem k flexibilnějším přístupům, které mohou způsobit, že se bude časem snižovat rozdíl mezi regulatorním a ekonomickým kapitálem. Ekonomický kapitál představuje odhad bankovních manažerů o výši kapitálu, který je nutno udržovat pro případ neočekávaných ztrát. Výše regulatorního kapitálu je určována příslušnými regulátory na takové úrovni, aby byla udržena stabilita bankovního sektoru jako celku. Potenciální konvergence regulatorního kapitálu směrem k ekonomickému je postavena na implicitním předpokladu, že odhady ekonomického kapitálu jsou dostatečně důvěryhodné a nevedou ve svých důsledcích ke snížení celkové stability bankovního systému. V posledním desetiletí byly zdokonalovány také konstrukce modelů, které by vhodně podchycovaly riziko spojené s úvěrovými aktivitami bank a poskytovaly dobré odhady výše ekonomického kapitálu. Své modely zveřejnily renomované finanční instituce, například JP Morgan: Credit Metrics/Credit Manager, Credit Suisse Financial Products: CreditRisk+, KMV Corporation: KMV model.

Regulatorní přístupy k úvěrovému riziku

Nové basilejské regulatorní přístupy podstatně revidují a doplňují přístupy dosavadní. Poměr kapitálové přiměřenosti zůstává zachován a musí být nadále větší nebo roven 8 %, navíc je do něj však zahrnut kapitálový požadavek na operační riziko. Pro úplnost podotýkáme, že dále uvedené požadavky na nové regulatorní přístupy vycházejí přímo z basilejských dokumentů a v tuto chvíli zdaleka nejde o konkrétní způsob jejich uplatňování v českých podmínkách. V některých případech jsou proto velmi obecné a mohou vyvolávat řadu otazníků. Tyto otazníky si však klade i basilejský výbor a na základě konzultací s bankovním sektorem nové přístupy postupně propracovává a zpřesňuje (vydání 3. verze NBCA se očekává v průběhu roku 2002).

NBCA navrhuje dvě hlavní metodologie pro určení regulatorního kapitálu v případě úvěrového rizika:

* standardní přístup,

* přístup založený na vnitřním ratingovém systému bank (Internal Ratings Based Approach, ve zkratce IRB).

Standardní přístup je zdokonalením v současné době používaného regulatorního přístupu. Novým prvkem je využití ratingu expozic, který provádějí externí ratingové agentury uznané regulátorem. Expozice jsou podle dosaženého ratingu zařazovány do pěti rizikových tříd a na základě toho jsou jim přiřazeny rizikové váhy. Zohlednění ratingu by mělo zmírnit také mechaničnost celého přístupu, například u expozic vůči podnikům lze tedy přiřadit váhu nikoliv pouze 100 %, jak tomu bylo dříve, ale podle dosaženého ratingu buď 20, 50, 100 nebo 150 %.

IRB přístup

IRB přístup je založen na systému ratingu, který si banka interně vypracuje podle zásad stanovených regulátorem. Expozice se v rámci IRB přístupu třídí do šesti kategorií: podniky, suverenity (státy, jejich centrální banky, veřejnoprávní instituce a multilaterální banky), banky a ostatní finanční instituce, drobná klientela, specializované úvěrové expozice, akcie a majetkové účasti.

Základními rizikovými prvky, s nimiž IRB přístup pracuje, jsou:

A. Pravděpodobnost selhání (Probability of Default, PD) - pravděpodobnost, že dlužník nedostojí svým závazkům během sledovaného období.

B. Expozice při selhání (Exposure at Default, EAD) - celkové množství aktiv, které jsou vystaveny riziku v případě, že dlužník nedostojí svým závazkům.

C. Míra ztráty při selhání (Loss Given Default, LGD) - podíl aktiv ztracených v případě, že nastane selhání, vyjadřuje se v %. To představuje (1 - výtěžnost). Výtěžnost (recovery rate) představuje podíl navrácené částky z celkové expozice v případě, že dlužník přestane plnit závazek.

D. Doba splatnosti (Maturity, M) - zpravidla nominální doba splatnosti, která se měří v letech. IRB přístup je (na rozdíl od standardního) dvoudimenzionální, bere v úvahu jak dlužníka, tak transakci. Zatímco pravděpodobnost selhání se vztahuje k dlužníkovi, ostatní rizikové prvky se vztahují k příslušné transakci.

IRB přístup je navržen ve dvou variantách:

* Základní přístup (foundation approach) - banky provádějí interní odhady pouze pro PD, odhady ostatních prvků jsou založeny na pravidlech stanovených regulačními orgány.

* Zdokonalený přístup (advanced approach) - banky mohou použít vnitřní odhady pro všechny prvky, ale zároveň musí splnit přísnější minimální regulatorní požadavky než u základního přístupu.

Podstata IRB přístupu spočívá v tom, že každé expozici je po jejím zařazení do příslušné kategorie a posouzení jejích charakteristik (dlužníka i transakce) přidělen interní stupeň ratingu. Pro tento stupeň je zároveň odhadnuta PD (respektive u zdokonalené varianty i další rizikové prvky). PD pak slouží jako důležitý vstup do funkce rizikové váhy, respektive kapitálového požadavku.

Předpoklady a požadavky IRB

Uvedeme nejdůležitější minimální požadavky (nejde tedy o jejich plný výčet), které banka musí splnit při zavedení IRB (pro přehlednost jsou roztříděny do šesti věcných okruhů a uvedeny v bodech). Banka, která bude chtít IRB přístup zavést, musí jejich splnění demonstrovat předem regulátorovi.

1. Proces řízení a organizace interního ratingu

* Představenstvo a vyšší management:

- schvaluje systém,

- dostává měsíčně hlášení o interním ratingu (například rizikový profil jednotlivých stupňů, migrace mezi stupni, kvantifikace odhadů ztrát pro stupně a porovnání skutečných poměrů selhání k očekávaným).

* Nezávislý útvar řízení úvěrového rizika se podílí na návrhu, zavedení a provozu systému.

2. Přidělování ratingových stupňů

* Minimální počet ratingových stupňů je 6-9 pro splácené úvěry a dva pro nesplácené.

* Nesmí docházet ke kumulaci dlužníků v určitém stupni (to znamená ne více než 30 % dlužníků).

* Rating musí být přidělen dlužníkovi jednotlivě, před poskytnutím úvěru.

* Aktualizace je periodická, zpravidla po 90 dnech, u slabých klientů do 30 dnů, respektive co nejdříve po získání významné informace.

* Přidělený rating musí být přezkoumán nezávislým útvarem.

* Banka musí používat jednotnou definici selhání, která (podle Basileje) zahrnuje nejen případy, kdy dlužník skutečně nesplácí, ale i případy, kdy je nepravděpodobné, že dlužník bude své závazky (jistinu, úrok nebo poplatky) splácet plně.

3. Data a jejich sběr

* Zdroje dat mohou mít trojí původ:

- interní, to znamená vlastní data dané instituce,

- externí, to znamená například data od externí ratingové agentury (externě použité škále jsou přiřazeny interní stupně a příslušné PD),

- sdružené mezi institucemi.

* Použité časové řady musí být minimálně pětileté.

* Každému ratingovému stupni je přiřazen odhad jednoleté PD.

* Data musí umožnit: zařazení dlužníků do stupňů, odhady ztrát spojené s každým stupněm, odhady migrace dlužníků mezi stupni v průběhu času, retrospektivní realokaci.

* Historie přidělených ratingových stupňů dlužníka se uchovává.

4. Testování a validace systému

* Stresové (zátěžové) testování vyhodnotí možný dopad větší migrace dlužníků do nižších ratingových stupňů, banka jej provádí minimálně každých šest měsíců.

* Minimálně jednou ročně banka provádí validaci používaného modelu, porovnává skutečné míry selhání s očekávanými PD.

5. Použití interního ratingu

* Jakmile je systém IR zaveden, je komplexní součástí řízení úvěrového rizika banky a využívá se pro:

- stanovení cen úvěrových produktů,

- přiřazení interních limitů úvěrové angažovanosti a úvěrové pravomoci,

- tvorbu rezerv a opravných položek,

- analýzu rentability banky, to znamená jako nástroj strategické alokace zdrojů.

6. Kolaterál

* Za způsobilý se považuje nejen finanční kolaterál jako u standardní metody, ale i vybraný fyzický kolaterál: komerční a rezidenční nemovitosti.

* Řízení kolaterálu v bance musí provádět samostatný útvar.

Používá-li banka zdokonalenou metodu, pak kromě PD stanovuje vlastními odhady i LGD, EAD a M a musí splnit doplňkové požadavky. Znamená to zejména, že:

* Banka musí mít (kromě PD ratingových stupňů) explicitní škálu LGD ratingových stupňů. Pro zařazení do LGD stupně se zvažují jak faktory vztahující se k dlužníkovi, tak i faktory vztahující se k transakci (včetně kolaterálu), případně další faktory.

* Minimální délka časových pozorování pro odhad LGD i EAD by měla pokrýt úplný ekonomický cyklus, nikdy nesmí být kratší než sedm let.

* Ručitelům jsou přidělovány dlužnické stupně splňující stejně přísné minimální požadavky. Na základě toho každá garantovaná expozice obdrží upravený dlužnický stupeň ratingu až do stanoveného stropu.

Uvedené požadavky vycházejí z podnikových expozic, požadavky na ostatní "nepodnikové" typy expozic se od nich odvíjejí s určitými - menšími či většími - odlišnostmi.

Výpočet kapitálového požadavku podle IRB

Ve verzi NBCA z ledna 2001 byl výpočet kapitálového požadavku pro úvěrové riziko odvozen z funkce rizikových vah a rizikově vážených aktiv. Modifikace NBCA z listopadu 2001 však navrhují funkci, která vede přímo k výpočtu kapitálového požadavku. Tyto změny zatím nebyly schváleny, avšak podstata způsobu výpočtu zůstává nezměněna: pro odvození kapitálového požadavku jsou použity jako vstupy výše uvedené prvky (proměnné) PD, LGD, EAD a M. Modifikované kapitálové požadavky jsou však celkově nižší. Porovnání původních (leden 2001) a modifikovaných (listopad 2001) kapitálových požadavků v závislosti na PD pro podnikovou expozici obsahuje následující ta-bulka (kalibrace je pro nepodřízenou, nezajištěnou pohledávku, která má LGD = 50 %):

Pravidla NBCA poskytují podporu pro odvození PD, LGD a EAD jak pro základní tak i pro zdokonalený IRB přístup. U základního přístupu se PD rovná PD spojené s příslušným stupněm interního ratingu, minimální PD však je (pro většinu expozic) 0,03. Hodnota LGD je stanovena na základě tzv. seniority (to znamená priority nebo naopak podřízenosti) pohledávek a může být ještě snížena na základě uznaného kolaterálu. U základního přístupu je LGD rovno 50 % pro nepodřízené (prioritní) pohledávky bez uznaného kolaterálu a 75 % pro podřízené pohledávky bez kolaterálu. EAD je u rozvahových položek dáno nominální hodnotou expozice, u podrozvahových položek se doposud (klientem) nevyčerpaný závazek násobí úvěrovým konverzním faktorem.

Modelový přístup a jeho budoucí využití pro regulaci

Odhad ekonomického kapitálu vychází v modelech zpravidla z přístupu "Value at Risk". Jde o metodologii, která se používá také pro měření tržního rizika. Metodologie "Value at Risk" určuje ekonomický kapitál tak, aby pravděpodobnost neočekávaných úvěrových ztrát přesahujících ekonomický kapitál nepřekročila zvolenou hodnotu (například 1 % nebo 5 %). Očekávané ztráty jsou kryty opravnými položkami a rezervami. V případě úvěrového rizika rozdělení ztráty spojené s úvěrovými operacemi není normální, ale naopak je asymetrické a s tzv. tlustým koncem (fat tail). Proto nemůžeme použít k měření rizika pouze směrodatnou odchylku rozdělení ztrát, jak je obvyklé u tržního rizika. V modelu je odhadováno buď rozdělení hodnoty portfolia anebo porfoliových ztrát na konci rizikového horizontu. Ekonomický kapitál je počítán jako rozdíl mezi střední hodnotou daného rozdělení a p-percentilem. Situaci vysvětlíme pro případ rozdělení ztrát, kdy p-percentil představuje takovou hodnotu, že ztráta z portfolia je vyšší než tato hodnota s pravděpodobností p (viz obrázek). V obrázku představuje plocha pod funkcí hustoty pravděpodobnosti "pdf" a napravo od L(p) pravděpodobnost extrémních ztrát, které se objeví v budoucnosti, přesněji pokud je jejich hodnota vyšší než L(p). Vyjdeme-li z úrovně požadované spolehlivosti, respektive spolehlivosti stanovené bankou, rovná se ekonomický kapitál nutný k pokrytí neočekávaných ztrát rozdílu mezi L(p) a E(L). Přístup IRB v podstatě vytváří předstupeň pro využití modelů řízení úvěrového rizika. Rizikové charakteristiky vycházející z ratingových stupňů mohou tvořit jedny z hlavních vstupů do tohoto modelu. Před přechodem k modelovým přístupům však bude nutné vyřešit mnoho problémů. Především je třeba si odpovědět, zda existuje důvod, aby finanční instituce dobrovolně udržovala ekonomický kapitál, který by sloužil pro krytí jejích potenciálních úvěrových ztrát. Pokud ano, mohou být modely úvěrového rizika trvale udržitelnou alternativou vůči regulatorním postupům. Kromě uvedené základní otázky je třeba řešit problémy praktické aplikovatelnosti teoretických základů modelů (některé předpoklady například platí pouze pro dokonalý trh). Dále jde o problémy týkající se omezení dostupnosti dat a verifikace modelu. Orgány dohledu nemají zatím vypracovány standardy pro posuzování modelů. Obdobné problémy jsou i v oblasti stresového testování. Než dojde k zavedení modelů úvěrového rizika pro stanovení regulatorního kapitálu, budou muset orgány bankovního dohledu umět tyto problémy prakticky vyřešit, ověřit, že modely produkují nezkreslené kapitálové požadavky. Trend směřující k vyšším metodám je však již nastolen, důkazem je samo plánované umožnění IRB přístupu, ke kterému by banky měly být stimulovány. Lze tedy očekávat, že otevření možnosti používat modely úvěrového rizika pro regulatorní účely je pouze otázkou času. To samozřejmě nebrání bankám využívat tyto modely pro řízení úvěrového rizika již nyní.

Ing. Helena Sůvová, CSc., působila jako odborná asistentka České zemědělské univerzity (podniková ekonomika, ekonometrie, zemědělská ekonomika). Od roku 1995 pracuje v bankovnictví, v současné době jako metodik - specialista bankovního dohledu České národní banky, kde se zaměřuje na oblast úvěrového rizika. Externě se věnuje lektorské a publikační činnosti.

Mgr. Narcisa Kadlčáková studovala postgraduální program ekonomie na CERGE, Univerzita Karlova. Následně pracovala jako vědecký pracovník v Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR. Od roku 2001 pracuje jako analytik v měnové sekci České národní banky.