Luděk Niedermayer (Hospodářské noviny 24.4.2007 strana 18, rubrika: Z domova)
Být tvůrcem navrhovaných fiskálních změn, asi bych pár dní v zájmu zachování duševního zdraví nečetl noviny a nesledoval televizi.
Kritici totiž útočí ze všech stran. Reforma je pro jedny příliš radikální, zatímco druzí považují změny za málo ambiciózní.
Ač lze oba argumenty zdůvodnit, mám zato, že hodnotit návrh změn je třeba v širším kontextu. A ten pohled se mi jeví pro reformu příznivější.
Především - cílem reformy není rozdat občanům více peněz. Naopak - protože stát není sto dostatečně razantně snížit své potřeby a před volbami zatnuli poslanci sekeru do stolu o pár desítek miliard hlouběji, není jiného řešení než z peněženek lidí nějaké peníze navíc státu převést. Politická realita totiž asi neumožňuje ani návrat sociálních dávek do původního stavu, ani opravdu radikální snížení mandatorních výdajů. Zároveň však problém našich veřejných financí není takový, aby zdůvodňoval vyhlášení »stavu nouze«. Jen ten (jak vidíme z jiných zemí) umožňuje provést opravdu radikální změny.
Mnohé úpravy, zejména pak růst nižší sazby daně z přidané hodnoty, jsou objektivně žádoucí. Posun od komplikovaných a nákladných daní přímých k nepřímým je ekonomicky racionální směr. A často se zapomíná, že i tato daň zahrnuje kritiky reforem požadovanou daňovou progresi - lidé s vyššími příjmy nepochybně konzumují služeb i zboží více a zaplatí tedy více na daních.
Ačkoli se zavedení jedné sazby daně z příjmu fyzických osob může jevit zastáncům vyššího přerozdělení jako příliš radikální, je třeba mít na paměti, že existují meze, jak moc je možno zdaňovat osoby s vyšším příjmem ve prospěch chudších.
Tento koncept »trestu pro úspěšné« je diskutabilní z mnoha pohledů. Jisté však je, že vysoké zdanění těchto poplatníků (kteří jsou zahrnuti ve skupinách, na nichž by měla v budoucnu naše znalostně orientovaná ekonomika stát) vede k tomu, že oni - či jejich příjmy - se snaží domácí ekonomiku opustit.
A břemeno vysokých daní pak postupně sestupuje z vysokých na střední příjmové skupiny.
To, co tedy podle mého názoru rozhodne o dalším osudu našich veřejných financí a tudíž i našich daní, bude po tomto slibném prvním kroku schopnost vlády prosadit »drobné věci«: mezi ně patří třeba snížení počtu zaměstnanců ve státní správě, zefektivnění investic, rozšíření daňového základu a očištění zákonů od nákladných výjimek a distorzí.
Věřme, že se to povede. Od současného stavu je cesta ke zdravým státním financím velmi dlouhá. Při současném rychlém růstu naší ekonomiky by stát totiž měl hospodařit s přebytkem.