Michal Skořepa (Hospodářské noviny 13. 7. 2015 strana 4, rubrika Řecká krize)
Komentář
Nynější řecká tragikomedie je jistě velmi nepříjemnou zkušeností jak pro mnohé Řeky, tak i pro zástupce věřitelských států a institucí. Z vnějšího pohledu a z vcelku bezpečné vzdálenosti můžeme sledovat, jak nepříjemně vyplouvají nad hladinu některé jinak skryté finanční základy fungování eurozóny.
Eur v oběhu je v porovnání s potřebami ekonomiky eurozóny málo, takže banky v eurozóně si eura musejí od Evropské centrální banky (ECB) půjčovat, a to výměnou za zajištění v podobě dostatečně kvalitních dluhopisů, jež si předem nakoupily. V praxi si eura od ECB nejdříve půjčí národní centrální banka a ta pak takto získaná eura půjčuje domácím bankám.
Z hlediska ekonomiky a finančního sektoru je v současnosti hlavním problémem Řecka to, že řecké banky jako zajištění pro tyto úvěry nabízejí především dluhopisy řecké vlády. Pokud by Řecko nedostalo nový záchranný program, pak neschopnost řecké vlády splácet své závazky může dojít tak daleko, že ratingové agentury sníží hodnocení řeckých státních dluhopisů do nejhorší kategorie – defaultní. Takové dluhopisy by ECB pravděpodobně označila za nepřijatelné a odmítla by řecké centrální bance nadále poskytovat eura, jež by bylo možné půjčovat řeckým privátním bankám. Ty by ztratily přísun prostředků, kterými doposud nahrazovaly ve svých bilancích peníze vydávané na splácení předchozích půjček od národní banky a na masivní výběry veřejnosti z bankovních vkladů.
Řeckým bankám tak hrozí, že budou muset výběry vkladů začít financovat z výprodeje svých aktiv. Zde však nastane problém nelikvidnosti: aktiva bank mají splatnost zpravidla až v budoucnosti, takže bude nutné je teď prodat s určitou ztrátou, asi jako když potřebujeme peníze z termínovaného účtu a jsme nuceni zaplatit pokutu za předčasný výběr. Jako každá pokuta i tato sníží zisk bank. Pokud budou svá aktiva prodávat všechny banky najednou, může to vést k tak výraznému poklesu prodejních cen a k tak výrazným ztrátám, že přinejmenším některým bankám klesne kapitál pod minimální limit požadovaný bankovní regulací, nebo dokonce pod nulu. A v tu chvíli začne jít bankám skutečně o život: problém nelikvidnosti se změní na problém nesolventnosti.
ECB v roli regulátora všech velkých řeckých bank se může rozhodnout banky s nedostatečným kapitálem uzavřít. Přinejmenším u velkých řeckých bank lze ale v takovém případě spíš než prosté skončení činnosti a rozprodej zbylých aktiv očekávat snahu zachovat aspoň jejich kritické činnosti tím, že budou prodány do rukou jiných, přežívajících bank. Pokud by šlo o více velkých bank zároveň, pak se bude nejspíš jednat o prodej – nebo spíš darování – do rukou zahraničních bank. Tedy za předpokladu, že se vůbec najdou zájemci. Vzhledem ke stavu řeckého bankovního sektoru to nemusí být samozřejmé.
Pokud zájem bude, za pár měsíců může být řecké bankovnictví v zahraničních rukou. Zajímavé bude sledovat také zacházení se stávajícími vlastníky a věřiteli ohrožených řeckých bank. Na evropské úrovni sice už byla přijata direktiva známá jako BRRD, jež žádá krytí ztrát bank v první řadě právě od jejich vlastníků a věřitelů, ale v Řecku příslušný zákon ještě přijat nebyl. Navíc pokrytí aspoň části ztrát bude v praxi stejně možné jen kapitálem, tedy z kapes vlastníků, protože ostatních závazků, jež by řecké banky směly smazat bez náhrady příslušným investorům, je velmi málo. Většina velkých vkladů, které by bylo možné „ořezat“, už nejspíš dávno odplynula do bezpečí v zahraničí.
Odhadovat, jaký konkrétní vývoj a osud nakonec řecké bankovnictví potká, je vzhledem ke spoustě existujících nejistot a otazníků nemožné. I když nakonec možná dojde k dohodě o novém záchranném programu, z pohledu autorů budoucích učebnic bankovnictví a ekonomie je i současné dění velmi poučným procesem.