Petra Davidová, Renata Opravilová (Bankovnictví 20.6.2008 strana 20, rubrika: Speciál - rating finančních institucí)
Loňská krize na americkém trhu subprime hypoték mimo jiné opětovně otevřela otázku vlivu a postavení externích ratingových agentur. Podívejme se proto na specifika ratingů bank a pojišťoven a hodnocení finančních institucí v České republice z pohledu ratingu.
V červnu byla zveřejněna již čtvrtá „Zpráva o finanční stabilitě 2007“, publikace České národní banky zaměřená na aktuální vývoj v domácí i zahraniční ekonomice s důrazem na stabilitu finančního sektoru v ČR a možné prvky jejího ohrožení. Zpráva analyzuje situaci ve finančních institucích v širších vazbách na zahraničí v oblastech, které mohou ovlivnit i ČR. Tímto fenoménem se loni stala krize na americkém trhu sub-prime hypoték, která opět otevřela otázku vlivu a postavení externích ratingových agentur. Jeden z článků ve druhé části „Zprávy“ se věnuje specifice ratingů bank a pojišťoven a provádí hodnocení finančních institucí v ČR z pohledu ratingu. V textu přibližujeme mimo jiné obsah článku „Role ratingu při hodnocení stability finančního sektoru“.
TRHY STOJÍ A PADAJÍ S DŮVĚROU
Dnes si fungování mezinárodních trhů bez ratingů lze představit už jen těžko. Ratingové agentury poskytují investorům jednoduchou, jasnou, veřejně dostupnou a do značné míry konzistentní informaci o pravděpodobnosti selhání určitých dlužníků. Pro tuto jednoduchost se rating stal všeobecně přijímaným nástrojem a rozvoj systému ratingů jde ruku v ruce s rozvojem mezinárodních trhů.
Paradoxně právě v této jednoduchosti je i nejslabší místo ratingu. Vyjádření výsledku sofistikovaných analýz prováděných experty ratingové agentury jediným symbolem může vést k nesprávnému pochopení a interpretaci ratingu. Přitom rozvoj stále složitějších úvěrových produktů spolu s globalizací finančních trhů zvyšuje závislost investorů na informaci, kterou jim rating dává.
Například v oblasti nyní tolik diskutovaných sekuritizovaných úvěrů je existence ratingu v podstatě nezbytnou podmínkou pro jejich fungovaní. Rating dává investorovi představu, do jaké míry může danému produktu důvěřovat, nakolik jeho cena odpovídá kvalitě – a tudíž i pravděpodobnému výnosu.
Agentury poskytují bankám, které tyto produkty vydávají obvykle prostřednictvím specializovaných společností, postupy pro hodnocení rizika defaultu a další charakteristiky, které musí tento strukturovaný produkt splňovat, aby mu byl přidělen co nejlepší rating. Ratingové agentury se tak během posledních dvou desetiletí staly v podstatě jakýmisi kvazi–regulátory sekuritizace, neboť jsou to ony, které v těchto případech stanovují standardy, kterým je nutno vyhovět. A v tom je právě problém, protože trhy stojí a padají s důvěrou.
DISKUSE O SPOLEHLIVOSTI RATINGU
Když se při hypoteční krizi ukázalo, že ratingové agentury ohodnotily příslušná rizika ne vždy zcela správně, důvěra investorů byla otřesena. Následoval řetězec událostí, jejichž konečné důsledky zatím nelze odhadnout. Problematika spolehlivosti ratingů se tak stala opět diskutovanou.
Hovoří se o nutnosti zprůhlednění praktik ratingových agentur, o rozlišení ratingových stupnic pro dluhopisy a strukturované produkty a dalších opatřeních, která by obnovila důvěru investorů. Na druhé straně, v oblasti regulatorní, se koncept ratingu posiluje. Kapitálový koncept Basel II roli ratingových agentur posouvá do jedné z nejcitlivějších oblastí – do hodnocení dostatečnosti kapitálového vybavení regulovaných subjektů.
DOMÁCÍ INVESTOŘI SE UČÍ RATING VYUŽÍVAT
V zemích s rozvinutým kapitálovým a finančním trhem se rating etabloval jako jeden z neodmyslitelných prvků systému. Můžeme zpochybňovat jeho spolehlivost, nezávislost agentur, vinit ho z přispění k hypoteční krizi, jedno však zůstává jisté. Ratingové agentury a jejich produkty hrají na světových trzích nezastupitelnou roli. A jak je tomu v České republice?
Rating v ČR zatím nemá takové postavení jako ve vyspělých zemích. Dostatečně známý je spíše v odborných kruzích. Agentura CRA, která se ratingem v ČR zabývá, je dceřinou společností agentury Moody‘s. Ta patří spolu se Standard & Poor‘s, Fitch a A. M. Best (pro sektor pojišťoven) k nejznámějším světovým agenturám.
Dále chceme ukázat, že i v českém finančním sektoru má rating své místo. V ČR, stejně jako v zemích střední Evropy, mají rozhodující slovo ve finančním sektoru banky a pojišťovny, proto se zaměříme na tyto dva segmenty finančního trhu.
DEFINICE RATINGU A KOMU JE URČEN
Jednu z definic ratingu předkládá IOSCO (International Organization of Securities Commissions), celosvětově působící asociace národních regulátorů kapitálových trhů. IOSCO definuje úvěrový rating jako názor na důvěryhodnost dané entity, úvěrového závazku, dluhu nebo jeho emitenta vyjádřený jednotnými symboly klasifikační stupnice.
Ratingové agentury mají vlastní definice ratingů, které se však s touto definicí víceméně shodují. Všechny agentury zdůrazňují, že rating není doporučením k nákupu nebo prodeji, je pouze expertním odhadem pravděpodobnosti, že dluh bude splacen. Agentury publikují také statistiky defaultů, které vyjadřují pravděpodobnost defaultu pro daný rating v daném časovém horizontu, obvykle v období tří až pěti let. Ratingové agentury však nemodelují defaultní riziko konkrétního emitenta, ratingy nejsou nikdy vyjádřením matematické pravděpodobnosti.
Výsledkem ratingu je přiřazení ratingového stupně, jehož význam je přesně definován podle specifik podnikání daného subjektu či emitenta a také podle konkrétního účelu, na který je rating zaměřen. Udělení ratingu bývá doprovázeno stručným slovním komentářem příslušné agentury. Ratingy mají ve finančním světě široké použití, slouží různým účastníkům trhu. U bank jde především o jiné banky, které s nimi uzavírají finanční transakce, tj. risk manažerům a analytikům, u pojišťoven také pojistným zprostředkovatelům a zájemcům o uzavření pojištění.
Rating je důležitou pomůckou rovněž pro investory. Institucionální investoři používají ratingy pro stanovení pravidel vytváření portfolií cenných papírů. Finanční i nefinanční společnosti usilují o vysoký rating, který sníží náklady na jejich externí financování, ať už se jedná o emise dluhopisů, nebo bankovní úvěry.
Ratingová hodnocení mohou sehrát významnou, často stabilizační roli při výkyvech cen na trzích aktiv. Případná negativní zpráva v médiích může nepříznivě ovlivnit cenu nesplacených dluhopisů daného emitenta, přestože taková zpráva nemusí být podložená nebo nemá žádný skutečný dopad na dlouhodobou úvěrovou bonitu daných dluhů. Opětovné ujištění o ratingovém hodnocení emitenta a doprovodné analýzy ze strany ratingové agentury mohou v takovém případě pomoci zmírnit obavy investorů a přispět ke stabilitě trhů.
DŮLEŽITÉ INFORMACE TZV SOVEREIGN RATINGU
Rating státu je syntetickým znakem kvality státu jako dlužníka a jeho schopnosti dodržet vlastní závazky k cizím subjektům a splatit včas a plně úroky i jistinu dlužné částky. Ovlivňuje přímo hlavně dluhopisy, konkrétně rozdíl mezi výnosy s velmi nízkým rizikem (rating AAA) a výnosy dluhopisů s nižším ratingem.
Rating kumuluje informace důležité pro dluhopisové investory, tj. parametry jako zadlužení státu a jeho vývoj, celkový stav a perspektiva vývoje ekonomiky. To se promítne také v tom, že stát musí za rozdíl mezi referenčním ratingovým oceněním a svým případným horším oceněním věřitelům platit tzv. kreditní přirážku, která horší kvalitu dlužníka vyrovnává.
Finanční instituce nebo podniky mohou rating získat teprve poté, kdy dojde k hodnocení kreditu země reprezentovaného centrální bankou, vládou nebo některou z jejích agentur, tj. k přidělení sovereign ratingu. Toto hodnocení tvoří zároveň strop, nad který se emitent z dané země nemůže dostat, a odráží schopnost a ochotu reprezentantů země splatit veřejně emitovaný dluh. To znamená důvěryhodnost emitenta nemůže být vyšší než důvěryhodnost země, z níž pochází.
Současné ocenění České republiky známkou A reflektuje pokročilou ekonomickou a finanční integraci naší země s EU, zlepšení fiskální politiky, relativně nízkou zadluženost a příliv přímých zahraničních investic, který pokrývá téměř celý deficit běžného účtu. Podle zveřejněných studií neexistuje žádný případ sovereign defaultu pro země s ratingem A nebo vyšším. Ratingy ČR jsou stejné jako ratingy Estonska a Slovenska, o dva stupně nižší než Slovinska a o stupeň vyšší, než mají Maďarsko, Polsko a Litva.
DOBRÝ RATING BANK V ČR
Vývoj externích ratingů největších bank v ČR vydaných mezinárodními ratingovými agenturami v letech 2000 až 2007 dokresluje pozitivní vývoj českého bankovního sektoru i dobrý makroekonomický vývoj. Hlavními důvody zvyšování ratingu jsou rostoucí ziskovost a efektivnost bank, zvýšená konkurence, výrazné zlepšení kvality poskytovaných služeb a zlepšení řízení kreditního rizika. V minulých letech došlo k posílení bank dokončením jejich restrukturalizace a vlivem rostoucího zájmu o úvěry. Tyto důvody, které uvádějí ratingové agentury, potvrzují i analýzy prováděnými pravidelně v ČNB a zveřejňované od roku 2005 ve Zprávách o finanční stabilitě.
Průměrný rating finanční síly Moody‘s českých bank je C s pozitivním výhledem na zvýšení a průměrný dlouhodobý rating v české měně je Aa3 se stabilním výhledem. V porovnání s bankovními sektory regionu zahrnujícího kromě ČR také Slovensko, Polsko, Maďarsko a Slovinsko je český systém hodnocen nejvýše z pohledu ratingu finanční síly (na stejné úrovni jako Rakousko) a jako druhý nejlepší v dlouhodobém ratingu po Slovinsku. Největší české banky mají nejvyšší možný rating podpory (ten zohledňuje možnost poskytnutí podpory ze strany vlastníka nebo státu), stejně jako jejich mateřské banky. Implikovaná ochota poskytnout podporu je v těchto případech 99 %.
Pro stabilitu českého finančního systému jsou vzhledem k jeho velké provázanosti se zahraničím důležité také ratingy mateřských a sesterských společností působící v jiných zemích. Ratingy největších českých bank se v průběhu posledních let nejen zlepšují, ale jasný je také trend jejich přibližování k ratingům vlastníků. Současně téměř srovnatelné ratingové hodnocení jejich sesterských společností nevyvolává obavy z možného vzniku problémů a jejich přenosu přes společné vlastníky do domácího finančního systému.
BASEL II VÝZNAM RATINGU POSILUJE
Úvěrové instituce mohou od loňského roku využít rating při stanovení kapitálového požadavku k úvěrovému riziku. Tento požadavek na kapitál představuje největší podíl na celkových kapitálových požadavcích – zhruba 90 % (pokud jde o bankovní sektor jako celek). Možnost využití ratingu nabízí jako jednu z novinek Vyhláška 123 o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry upravující na domácí podmínky kapitálovou koncepci Basel II (směrnice 2006/48/ES), jež byla v ČR implementována loni v květnu. V roce 2007 se novými pravidly začalo řídit šest bank, z pohledu celkové bilanční sumy zhruba polovina relevantního trhu. Počínaje lednem 2008 pak na nová pravidla přešly všechny subjekty, na něž se nový koncept vztahuje.
Při vytváření potřebného kapitálového krytí expozic mohou banky využít ratingy buď od externích agentur, nebo mít svůj vlastní interní ratingový systém (IRB přístup). Použití metody interních ratingů naráží na její značnou náročnost, což může být limitujícím prvkem především u menších a specializovaných bank, pokud nejsou členy významných finančních skupin. Tyto banky pak častěji volí využití ratingů externích. V dalším textu se budeme věnovat právě externím ratingům v konceptu Basel II.
VYUŽITÍ EXTERNÍHO RATINGU
Možnosti použití externího ratingu pro výpočet kapitálových požadavků rámcově upravuje § 12b Zákona č. 21/192 Sb., o bankách novelizovaný zákonem č. 120/2007 Sb. V současné době probíhá proces zápisu ratingových agentur. První z agentur, jejichž ratingy mohou instituce působící v ČR používat, byla zapsána v únoru 2008.
Vyhláška 123 definuje v návaznosti na znění příslušného zákona požadavky na externí ratingy a stanovuje pravidla jejich použití. Finanční instituce si může vybrat jednu nebo více zapsaných agentur, jejichž ratingy jsou používány pro stanovení rizikových vah expozic. Výběr ratingu by měl být konzistentní pro danou kategorii expozic i v čase. Vyhláška řeší i situace, kdy pro expozici existuje několik externích ratingů vedoucích k rozdílným rizikovým vahám. Umožňuje použití ratingu emitenta či jiné emise téhož emitenta, pokud neexistuje rating pro konkrétní emisi. Externí rating lze při splnění stanovených podmínek použít také při výpočtu hodnoty rizikově vážených sekuritizovaných expozic.
Na základě externího ratingu se expozici přiřazuje odpovídající stupeň úvěrové kvality. Jednotlivým stupňům jsou přiřazeny rizikové váhy. Vyhláška specifikuje váhy pro expozice bez ratingu a stanovuje pravidla pro přiřazení preferenčních vah. Výsledný kapitálový požadavek se rovná 8 % součtu hodnot rizikově vážených expozic.
Z toho je zřejmé, že přijetí Basel II vnáší do české ekonomiky výrazně větší zainteresovanost bank i emitentů dluhu na využívání ratingů. Pokud banka nezohledňuje konkrétní typ expozice v rámci svého přístupu IRB a v ČR neexistuje rating od zapsané a bankou akceptované ratingové agentury, řídí se stanovení kapitálových podefaultními hodnotami rizikových vah uvedenými ve vyhlášce 123. Ty mohou být u některých druhů expozic i hodně vysoké. Pro takové typy expozic pak musí banka vytvářet značný kapitálový polštář, což může být finančně velmi náročné.
CO NA ZÁVĚR?
Rating i přes diskuse o ne zcela správném ratingovém hodnocení sekuritizovaných dluhů zůstane podle našeho názoru významným a kvalitním ukazatelem úvěrového rizika. Pro zachování jeho stabilizační role ve finančním světě je klíčové jeho správné pochopení, tj. jasné vědomí toho, že rating nehodnotí tržní rizika ani riziko nedostatku či ztráty likvidity, zůstává pouze odhadem pravděpodobnosti defaultu. Dedukce míry rizik jiných typů z tohoto ukazatele může vést k jeho neadekvátnímu přeceňování.
V současném českém finančním sektoru se zdá, že role ratingu není zcela doceněna samotnými finančními institucemi ani jejich klienty. Zvláště v sektoru pojišťoven nacházíme rating jen v omezeném počtu. Analýzy předložené ve Zprávě o finanční stabilitě však potvrzují, že z pohledu ratingu (pokud je tato forma hodnocení promítnuta na sektory bank a pojišťoven jako celek) si dnes nestojíme nejhůře.
Ratingové agentury si z nedávné krize vzaly poučení a začaly revidovat své metodologie. Byl vydán i oficiální dokument upravující chování a postupy agentur, který vede k těsnější shodě mezi deklarovanou politikou a skutečnými praktikami. *