Bohumil Pečinka (Reflex 13.12.2012 strana 16, rubrika TOP zprávy - Osoby)
Evropská unie řeší další dilema: kdo bude kontrolovat šest tisíc bank
"Bankovní unie? To je sdílení finančních ztrát všech se všemi," tvrdí viceguvernér České národní banky MOJMÍR HAMPL. Právě vznik bankovní unie je největší politickou otázkou současnosti.
* V posledních měsících je v EU zásadní otázkou projekt bankovní unie. Co říkáte defi nici, že státy jižní osy chtějí bankovní unii, protože potřebují smazat dluhy. A státy severní osy zase říkají: Umazat dluhy ano, ale dejte nám za to kontrolu nad vaším bankovním sektorem. Propojením těchto dvou zájmů tak vzniká idea bankovní unie.
Sever až tak moc platit nechce, ale jinak ano, na tomto dělení lze ukázal, jak velký rozpor v očekávání u bankovní unie je zakopán přímo mezi zeměmi eurozóny samotné. Ale přidejte ještě třetí úhel pohledu. Pro panevropské instituce typu Evropské komise, Evropského parlamentu či Evropské centrální banky a pro integrační hlavní proud obecně je přece bankovní unie také vysněnou symbolickou metou na cestě k jednotnému evropskému státu.
* Je tedy, nebo není podstatou bankovní unie sdílení ztrát severu s jihem Evropy?
Ano, nyní zdráhavého severu s jihem, ale jde o víc. Podstatou je samozřejmě sdílení a převádění velkých objemů peněz a závazků - bez toho koneckonců nemá takováto unie smysl. Ale půjde o sdílení všech se všemi. Bankovní unie je fakticky rozpočtovou unií, do které ale takto vstupujeme zadním vchodem, protože vstup zepředu je příliš nepopulární a napřímo neprosaditelný i uvnitř tvrdého jádra eurozóny.
* Nedávno jste řekl, že bankovní unie vzniká salámovou metodou, a navíc ve špatném pořadí. Co jste tím myslel?
To je typická evropská metoda. Neříct vše hned na začátek, ukrajovat plátky kousek po kousku a ty nejhorší si schovat na konec. I v případě bankovní unie nejprve debatujeme otázku, komu svěřit společný dohled, a teprve pak se má řešit klíčová věc, tedy peníze. Kdo komu co bude ručit a taky platit. Tam už ale paradoxně často neexistuje jednomyslnost a země a její finanční sektor mohou být donuceny podílet se na nákladech, třebaže se ani bankovní unie neúčastní. Přece si nenecháte postavit nejdřív základy k domu, když neznáte dopředu ani projekt, ani rozpočet toho, co na základech vznikne. Zvlášť když pak už nemůžete stavebníky zastavit a odmítnout platit faktury.
* Jedním z důsledků bankovní unie má být omezení přísných pravidel národního dohledu, takže likvidita bude moci z dceřiných bank volněji odtékat do centrál v západní Evropě, což dosud volně nelze. Existuje něco jako zájmy zemí, jejichž banky jsou většinově v rukou zahraničního kapitálu a hrozí nekontrolovatelný odliv jejich likvidity?
Říká se tomu "vnitroskupinová podpora" a je to jeden z těch nepěkných plátků salámu, který má přijít v další fázi. V zásadě by dle něj bylo možné, aby třeba dceřiná společnost nuceně podporovala mateřskou banku svou finanční likviditou nebo cenným majetkem i za netržních podmínek, což dnes nelze dělat uvnitř finanční skupiny ani na národní úrovni. Vyjednávání zde ještě probíhá, takže nechci mluvit o detailech pozic jednotlivých zemí. Jen řeknu, že tomu věnujeme mimořádnou pozornost stejně jako právní formě podnikání bank na našem území.
* V čem je pro Českou republiku bankovní unie v tuto chvíli výhodná? Vzdáme se jako stát vlivu na český finanční sektor, ale co za to dostaneme?
Doteď nemůžu najít jediný dobrý důvod, proč by pro nás bankovní unie měla být v této podobě atraktivní. Výměnou za ztrátu zásadní kompetence by země získala jen defi ničně nerovné postavení v rámci Evropské centrální banky při rozhodování o dohledových věcech. No a na rozdíl od eurozóny také nulový přístup k onomu bájnému společnému balíku peněz pro pomoc bankám ve špatných časech. Navíc s rizikem, že by naopak do společného mohla prostřednictvím finančních institucí i peněz daňových poplatníků nechtěně přispívat. To není skvělý obchod, spíš to známé "delší, zato horší cesta". To říkám přesto, že chápu dobře i optiku jiných zemí, jež mohou nakonec to dilema řešit jinak, a přesto, že část původních návrhů se podařilo upravit příznivějším směrem.
* Copak na to měla nějaký vliv Česká republika?
Divil byste se, měla. I díky neformální "severní liberální koalici", kde se spolu s Británií, Polskem či Švédskem podařilo upravit lépe například hlasování v Evropské bankovní agentuře, aby nedocházelo k totálnímu válcování nečlenů bankovní unie při tvorbě bankovních pravidel pro celý společný trh EU. Dnes přijatý návrh, aby se v této instituci hlasovalo odděleně dvojí většinou členů a nečlenů, je původně český. A sklidili jsme za něj několik pochval na radě ministrů financí EU. Takže mě baví ti, kteří píšou do novin hraběcí rady, že by Česká republika měla hlavně vyjednávat a hledat partnery. Co, probůh, jiného poslední měsíce klíčové instituce v Česku asi na všech frontách dělaly?
* Je schopen efektivně fungovat bankovní dohled z jednoho místa v Evropské centrální bance, když jen v eurozóně je šest tisíc bank?
Z jednoho centra fungovat nemůže. Zvlášť když do této chvíle ECB nikdy neviděla zevnitř jedinou banku, nikdy sebemenší dohled nedělala. Bylo to také jádro jednoho z klíčových sporů zemí eurozóny: na které banky se bude dohlížet centrálně a které lokálně. Dnes je jasné, že původní stachanovské termíny jsou nereálné, vše půjde pomaleji. Navíc ECB bude muset do značné míry spoléhat na lidi a instituce, jež v jednotlivých zemích vykonávaly dohled doteď, jen se jim jaksi změní měděná deska na dveřích. Tolik k populárnímu bruselskému argumentu, že je potřeba zavrhnout staré dohledy, které "selhaly". Na nich to bude stát.
* Hodně politiků v Evropě se upíná k bankovní unii namísto toho, aby se na národní úrovni sami pokusili "vyčistit" svůj bankovní sektor. Česko to činilo koncem devadesátých let a stálo to přes 500 miliard korun. Dají se přes bankovní unii tyto věci zkratkou obejít?
Tohle je vážně problém. My bankovní systémy v Evropské unie vůbec nečistíme od shnilých jablek. Jen u nás odešlo v 90. letech z trhu nuceně 17 bank. A zkuste v možná největší krizi za poslední desetiletí napočítat alespoň 17 bank v celé EU, jež nuceně odešly. Prostě když neuklízíte, máte všude narůstající svinčík.
* Proč se neřeší podstata, ale všechno odsouvá stylem "posypávání" finančních problémů států dalšími a dalšími penězi?
Evropa je na to zvyklá, podle mě si pořád nepřipouští, že na tyhle modely minulosti už nemá. A používá integraci jako náhradu skutečného řešení. To já považuji jen za ideologii. Nic proti, ideologie jsou důležité, ale nesmějí destruovat i praktické myšlení. Tím, že dáte zdravé a nemocné do jednoho pokoje a nebudete je léčit, se většinou nemocní neuzdraví. Nemůže sečtením národních problémů vzniknout ještě větší problém panevropský?
* Není - čistě z českého pohledu - projekt bankovní unie vlastně bojem o vklady českých střadatelů v bankách? Přesněji řečeno, kdo o nich bude rozhodovat?
Česká republika v onom dělení sever jih patří samozřejmě bezpečně k severu. Díky spořivosti lidí a současné pevnosti finančního sektoru pak samozřejmě patří k těm, kteří potenciálně mohou mixováním dobrých a špatných finančně tratit než získat. Ale Češi ani všemi svými penězi eurozónu jistě nezachrání. Celé je to o Německu. Není divu, že právě tam probíhá o bankovní unii tak rozsáhlá veřejná i odborná debata. Nikoho by nemělo překvapit, že na začátku prosince zablokoval první možnou dohodu o bankovní unii právě německý ministr financí. Co bude dál, uvidíme už tento týden.