Václav Klaus(HN 28.8.2002 strana 9, rubrika:názory a komentáře)
Od poloviny devadesátých let vedeme v naší zemi téměř nepřetržitou debatu o specifikách velmi zvláštního, z minulosti neznámého a navíc neopakovatelného období přechodu od komunismu k tržní ekonomice. A v rámci toho i o tom, zda, respektive nakolik má být naše ekonomika předčasně tlačena do parametrů vyspělé, stabilizované, mnoho desetiletí či staletí fungující tržní ekonomiky, zda ji toto "tlačení" prospívá a zda to její transformaci urychluje (či jí naopak škodí a její cíl proto oddaluje). To jsou velmi legitimní otázky, které jsou diskutovány nejen v České republice. U nás však "normální" diskuse bohužel fakticky neexistuje. Jsou nadměrně ideologizovány a politizovány a každý, kdo je nastoluje, je považován za člověka málo liberálního a za nedůsledného reformátora. To je samozřejmě velmi svévolná interpretace věcí. Připomeňme si, jak se tento spor vyvíjel. Jeho první fází u nás byla kolem roku 1995 debata o pravé chvíli k plné liberalizaci kapitálového účtu platební bilance, čili debata o míře liberalizace finančních transakcí. Jestli jsme to tehdy udělali dobře, si ani dnes nejsem jist. Druhou fází byl (a je) spor o výši inflace. V obou případech stála naše centrální banka (a spolu s ní údajně liberální ekonomové a komentátoři) na straně, která chtěla co nejrychleji plnou liberalizaci kapitálového účtu a nízkou inflaci, ať to stojí, co to stojí. A ono to také nemálo stálo. Měříme-li to například výpadkem hrubého domácího produktu v letech 1997 až 1999 - oproti střízlivému odhadu možného ekonomického růstu ve výši tří procent ročně - pak jsme u ztráty někde kolem 15 procent HDP (souhrnně, sečteno za tato léta dohromady). A to je něco jako nám dnes velmi chybějících zhruba 300 miliard korun (vynechávám-li další následné negativní důsledky například v deficitech státního rozpočtu, při obsluze státního dluhu a tak dále). Tento problém se nám bohužel vrací. V roce 2002 jsme opět svědky mimořádné špatné kombinace fiskální a měnové politiky české vlády a České národní banky. Jsme svědky obrovského rozpočtového deficitu (s ještě horšími vyhlídkami do budoucna, protože nám hrozí další špidlovsko-sobotkovské rozpočty), jsme svědky crowding-out (vytěsňování) soukromých investic, "jen" privatizačního přílivu kapitálu, velmi nepříznivé struktury alokace nových peněz v ekonomice, opožděných reakcí ČNB, posilování koruny a mimořádně nízké inflace. Inflace je u nás dnes nižší než v Evropské unii, ač je "přirozená" (obvyklá, normální) míra inflace každé tranzitivní ekonomiky - kromě při recesi - výrazně vyšší než v ekonomice standardní. Například i P. C. Rother z Evropské centrální banky nedávno řekl, že velmi nízké míry inflace v tranzitivních zemích jsou suboptimální (Journal of Post-Communist Economies, č. 1, 2002). Nízká inflace a ještě více rychlá dezinflace tlačí output směrem dolů, protože stejně rychle neklesají mzdy (a různé individuální ceny), a tím vzniká strukturální nerovnováha a nákladová deflace (jako protipól nákladové inflace). U nás je navíc téměř pravidlem, že již řadu let je skutečná inflace výrazně nižší než inflace "cílená" centrální bankou. Přitom je učebnicovým návodem (viz například konference o cílování inflace v americkém St. Louis loni v říjnu), že má být inflační cíl nižší nejen než očekávaná, ale i než reálná inflace, protože jinak nemá smysl. U nás je tomu od počátku zavedení inflačního chování opačně. Dnešní výrazný pokles inflace je varovným předstupněm zpomalující se ekonomiky. Současně s tím ale přichází druhý varovný signál, kterým je klesající pasívum obchodní bilance. Je samozřejmě triviální, že pokles tohoto pasíva je - sám o sobě - příznivým a politicky zklidňujícím jevem. Ale pro každého, kdo je přesvědčen o existujícím strukturálním defektu naší ekonomiky, kterým je sklon k růstu pasíva při rychlejším ekonomickém růstu (a naopak), je to signál varovný, říkající, že se ekonomika zastavuje. Optimisté sice budou hovořit o dočasně příznivém vývoji cen v zahraničním obchodě a o zlepšující se výkonnosti ekonomiky, realisté ale musejí trvat na tom, že je tento strukturální defekt krátkodobě nezměnitelný, a proto musí pokles pasíva obchodní bilance hodnotit jinak. Považuji za nezbytné, abychom si těchto nebezpečí byli vědomi a aby politici, odpovědní za fiskální a měnovou politiku, jednali dříve, než bude pozdě.