(HN 24.8.2000, strana 10, rubrika: diskuse)
Postup emisní banky je v souladu s chováním podobných institucí ve slabších zemích Evropy
Srovnávací analýza systémů klasifikace aktiv a tvorby opravných položek potvrdila oprávněnost českého systému.
Regulace bankovního sektoru a její dopady na chování bank, opatření ČNB, kterým se stanoví zásady klasifikace pohledávek z úvěrů a tvorby opravných položek k těmto pohledávkám, jsou často předmětem kritiky. Srovnávací analýza systémů klasifikace aktiv a tvorby opravných položek ve vybraných zemích (v ČR, Maďarsku, Polsku, SR, Belgii, SRN, Řecku a Španělsku) ji však nepotvrdila. Obecně lze konstatovat, že bankovní dohledy uplatňují dva přístupy ke klasifikaci a tvorbě opravných položek: regulatorní a liberální. Regulatorní přístup lze charakterizovat relativně podrobným závazným předpisem pro klasifikaci aktiv a tvorbu opravných položek. Tento přístup je např. uplatňován ve všech zemích střední a východní Evropy, ve Španělsku, Řecku a Portugalsku. Kategorizace aktiv (rozčlenění pohledávek, příp. vybraných podrozvahových položek do kategorií, např. standardní, sledované, nestandardní, pochybné a ztrátové pohledávky) je výchozím krokem v systému klasifikace a tvorby oprávek. Kategorizace dává srovnatelnou představu o kvalitě aktiv jednotlivých bank. Liberální přístup je systém klasifikace aktiv a tvorby opravných položek, který není centrálně upraven předpisem. Výše opravných položek a kategorizace aktiv je ponechána na bankách a jejich auditorech (např. SRN, Belgie, Švýcarsko). Centrálně daná kategorizace aktiv, pokud existuje, je rámcová a slouží spíše pro informační (statistické) účely. Zvolený přístup souvisí s ekonomickou úrovní země, s řízením bank a vymahatelností práva.
Principy jsou shodné
Analýza regulací náležících k tzv. regulatornímu přístupu ke klasifikaci aktiv a tvorbě opravných položek ukázala, že česká regulace se nevymyká z pravidel uplatňovaných v jiných srovnatelných zemích. Bankovní dohledy v Maďarsku, Polsku, SR, Španělsku a Řecku vydaly podobně jako ČNB zvláštní normu zabývající se kategorizací pohledávek a vybraných podrozvahových položek, jakož i tvorbou opravných položek k nim. Tyto regulace se podobají. Pokud jde o rozsah kategorizace aktiv, všechny uvedené země vyjma Polska kategorizují nejen pohledávky z úvěrů, ale i další pohledávky. Např. maďarský regulátor požaduje kategorizaci všech pohledávek souvisejících s bankovní činností včetně pohledávek z dluhových cenných papírů. Národní banka Španělska zahrnuje do kategorizace vedle pohledávek z úvěrů rovněž pohledávky vzniklé z titulu finančního leasingu. Všechny sledované regulace (včetně polské) dále požadují kategorizaci vybraných podrozvahových položek, které mají charakter úvěrových substitutů. ČNB požaduje kategorizaci užšího spektra pohledávek (primárně pohledávek z úvěrů a pohledávek, které vznikly z titulu postoupení klasifikovaných pohledávek), než je obvyklé. Jednotlivé regulace obvykle požadují klasifikovat celou pohledávku bez ohledu na to, zda je splácena ve splátkách, a i když po splatnosti jsou jen některé splátky. Pokud má banka více separátních pohledávek za dlužníkem, klasifikují se všechny pohledávky podle nejhůře klasifikované pohledávky. Předpis ČNB k tomuto problému přistupuje stejně jako většina zemí.
Členění pohledávek
Všechny postupy kategorizace použité ve sledovaných regulacích jsou založeny jak na objektivním (délka doby po splatnosti pohledávky), tak na subjektivním kritériu (posouzení finanční a důchodové situace klienta). Výjimku představuje řecký předpis (který je založen pouze na délce doby po splatnosti). Dále jsou v českém a slovenském předpisu stanovena ještě další kritéria pro zařazení do kategorií, především včasné předávání informací klientem bance o své důchodové a finanční situaci. V ostatních regulacích je požadavek na předkládání informací klientem zahrnut pouze implicitně. Na základě tohoto lze říci, že v tomto aspektu ČNB uplatňuje přísnější kritéria než jiné sledované země. Předpisy používají tři až pět kategorií. Obvykle se aplikuje následující členění na standardní, sledované (standardní s výhradou), nestandardní, pohybové (pochybné a sporné) a ztrátové. Zatímco definice kategorie standardních pohledávek je poměrně konzistentní ve všech předpisech, čtyři zbývající vykazují odlišnosti. Platí však, že standardní přestává být obvykle pohledávka, která je nesplácena déle než 30/31 dnů (Maďarsko 15 dnů, Řecko a Španělsko po 90 dnech) a nejpozději po 360/361 dnech se nesplacená pohledávka stává ztrátovou, pokud příp. není zajištěna vysoce bonitním zajištěním. Za ztrátové jsou rovněž požadovány pohledávky za dlužníky, kteří jsou v konkursu či nucené likvidaci. Předpis ČNB stanoví 5 kategorií pohledávek: standardní, sledované, nestandardní, pochybné a ztrátové. Standardní přestává být pohledávka z úvěru po 30 dnech, ztrátovou se stává po 361 dnech. Za ztrátovou je rovněž považována pohledávka, kdy je dlužník v konkursu, nebo kdy banka nemá k dispozici požadované informace o finanční situaci déle než 361 dnů. Důležitým aspektem kategorizace je zohlednění zajištění při stanovení příslušné kategorie. Maďarský předpis umožňuje, pokud je pohledávka zajištěna vysoce kvalitním zajištěním, přeřadit pohledávku do vyšší kategorie, k tomuto kroku však potřebuje souhlas externího auditora (podobně SR). Polská, řecká a španělská regulace neumožňují zohlednit zajištění při kategorizaci pohledávek. Předpis ČNB nezohledňuje při kategorizaci pohledávek existenci zajištění. V tomto ohledu patří předpis ČNB k přísnějším. Všechny analyzované regulace stanoví i pravidla pro tvorbu opravných položek k pohledávkám. Polský, řecký a slovenský regulátor stanoví opravnou položku k jednotlivým kategoriím jako jedno číslo. Maďarská regulace udává k jednotlivým kategoriím intervaly, v nichž se opravná položka musí pohybovat. Všechny uvedené regulace se shodují v tom, že ztrátové úvěry, tj. úvěry po splatnosti více než 360/361 dnů, příp. 180 dnů v případě Polska, musí být plně pokryty opravnými položkami (po zohlednění zajištění). Pouze španělská regulace uplatňuje zvláštní přístup. Předpis ČNB rovněž stanoví požadavek na výši tvorby opravných položek ke každé kategorii vždy ve formě jednoho čísla. Platí rovněž, že ztrátové pohledávky musí být plně kryty opravnými položkami po zohlednění zajištění (vyjma nemovitostí).
Tvorba opravných položek
Důležitým aspektem stanovení výše opravných položek je možnost snížení jejich tvorby o hodnotu
zajištění. Regulátoři k této záležitosti přistupují různě. Např. maďarský předpis stanoví rozpětí
povinné tvorby oprávek ke každé kategorii pohledávek. Pokud je pohledávka kvalitně zajištěna, banka
může použít nižší oprávky v rámci daného intervalu než k nezajištěné pohledávce, příp. po dohodě s
externím auditorem zařadit pohledávku do vyšší kategorie. Ohodnocení kvality zajištění je ponecháno
na bankách a jejich externích auditorech. Polská regulace explicitně stanoví, které typy zajištění
jsou uznatelné pro sníženou tvorbu opravných položek. Španělská regulace přesně stanoví, že opravné
položky se nemusí tvořit k pohledávkám za státy, veřejnými institucemi a bankami ve Španělsku a
zemích EU nebo pohledávkám, které jsou těmito subjekty zaručeny apod. Určité zvýhodněné zacházení,
byť časově omezené, mají rovněž hypoteční úvěry na rezidenční nemovitosti. Pokud jde o specifický
problém uznávání formy zajištění nemovitostmi polský a maďarský regulátor umožňují, aby tyto
nemovitosti byly zohledněny při tvorbě opravných položek (nemovitosti musí být prodejné). Řecká a
španělská regulace do jisté míry pouze zvýhodňují požadavky na tvorbu oprávek k hypotečním úvěrům
na rezidenční nemovitosti. Předpis ČNB nestanoví obecné parametry kvalitního zajištění, příp.
nekonkretizuje uznávané zajištění. To je ponecháno na bankách a jejich externích auditorech.
Výjimku tvoří nemovitosti u ztrátových úvěrů, které pro účely tvorby opravných položek uznávány
nejsou. Zde je předpis ČNB mírnější než většina analyzovaných regulací.