Mojmír Hampl (Reflex strana 7.2.2008 18, rubrika: Risk a zisk)
Že už jste dlouho neslyšeli nic zajímavého o německé ekonomice? Asi proto, že když věci fungují, není o čem referovat. I když právě Německo by mohlo být pro Čechy příkladem.
Začátek této dekády, těsně po zavedení eura, přitom vypadal v Německu věru jinak. Nejprve v roce 2001 prudké zpomalení růstu, pak recese. A spousta článků o konci sociálně tržního modelu, „navěky“ schodkových rozpočtech či o ztrátě německé konkurenceschopnosti. Teprve v letech 2004 a 2005 se začala karta obracet. Poslední dva roky pak Německo zažívá naopak v průměru nejlepší časy od sjednocení země. Se svou nikoli levnou produkcí překonalo na globálním trhu Čínu a stalo se opět největším světovým vývozcem. Nezaměstnanost postupně klesla a veřejné rozpočty by letos měly skončit v přebytku. Mimochodem, dobré ekonomické podnebí v Německu je jedním z důvodů, proč se nám doma nebývale daří.
Obrat ale nebyl zadarmo. Německo v posledních letech dramaticky bojovalo o svou konkurenceschopnost.
Tradičně dobře organizovaní odboráři se pod tlakem okolností mírnili ve mzdových požadavcích, růst průměrných mezd v mnoha odvětvích nekryl opakovaně ani infl aci. Tomu ve velkých bolestech přijímané čtyři vlny reforem trhu práce z časů Schröderovy vlády. Podle svého autora, bývalého šéfpersonalisty Volkswagenu, se do historie zapsaly jako Hartz I–IV. Peter Hartz mimo jiné umožnil jednodušší kolektivní výpovědi, rozšířil možnosti částečných pracovních úvazků, změkčil podmínky kolektivních smluv v nových firmách, zkrátil vyplácení dávek v nezaměstnanosti, umožnil pracovní smlouvy na dobu určitou u osob nad 52 let atd. Právě na takové reformy trhu práce zatím v Česku ještě čekáme.
A je otázka, zda je budeme schopni provést dřív, než přijde krize.
To křiklavě kontrastuje s vývojem v Itálii, která byla s Německem dlouhodobě srovnatelná třeba v míře nezaměstnanosti. Itálie naopak konkurenceschopnost ztrácí a k bolestivým reformám ani mzdové zdrženlivosti se nemá. Dnes je Německo ve světovém žebříčku konkurenceschopnosti na 5. místě, Itálie na 46., až za Portorikem.
Místo reforem se objevily hlasy, že by Itálie měla vystoupit z eurozóny a domácí problémy řešit znehodnocením měny, jak byla v minulosti zvyklá.
To je další důkaz toho, že společná měna zemi nespasí. Záleží především na její vlastní hospodářské politice. Kdyby Německo dnes platilo markou, byla by dnes vůči dolaru asi silnější než euro. A italská lira naopak slabší. Společná měna umožňuje „zprůměrování“ jednotlivých zemí, ale za cenu zaostávání těch slabších a brzdění těch rychlejších. Kdo nemá splněny domácí úkoly, trpí s lirou i s eurem. Jen když je v eurozóně, nemůže už ani tu liru devalvovat.