(Jiří Vavroň, Právo 9.3.2001 strana 21, rubrika: Trhy & ekonomika)
GUVERNÉR ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY ZDENĚK TŮMA ŘEKL PRÁVU:
* O České národní bance koluje řada pověstí a fám. Údajně v této bance, která jako jediná v
České republice nemůže zkrachovat, má svůj účet prezident Václav Havel a řada dalších prominentních
osob.
Prezident v ČNB účet nemá, ani účty prominentů nevedeme. Účet prezidenta zde však existoval v
minulosti, protože přes ČNB se tehdy vyplácela prezidentská mzda. V současnosti zde má účet
prezidentská kancelář, protože ta patří mezi rozpočtové organizace. Centrální banka vede zhruba asi
dvacet tisíc účtů, ale jen pro dva až tři tisíce klientů. ČNB totiž poskytuje ze zákona primárně
bankovní služby pro státní a rozpočtové organizace, jako jsou vojáci či školské úřady. Přes ČNB se
zajišťují i výplaty důchodů.
* Ovšem o centrální bance se také říká, že její pracovníci mají značně vysoké platy, navíc
automaticky třináctý a čtrnáctý plat, zajištěnu jeho pravidelnou valorizaci podle inflace. Mají mít
i zachován plný průměrný plat během delší nemoci. To nemají ani zaměstnanci ostatních, komerčních
bank.
Průměrný plat v bance, kde je 1450 pracovníků, je pod 25 tisíci korunami. Jinak v ČNB platí
zákoník práce, a tak například konkrétně nemocenská je stejná jako kdekoli jinde. Máme třináctý a
čtrnáctý plat, ovšem jako ostatní pracovníci státní správy, jen poloviční. V porovnatelných
činnostech se nepohybujeme v nějakých astronomických platových rozdílech, spíše jsme někdy pod
platy na ministerstvech. Mimochodem, podrobnosti o vnitřních poměrech v centrální bance může každý
zájemce získat na našich internetových stránkách.
* Hodně se také mluví o tom, že pracovníci ČNB mají ve své bance vedeny i své soukromé
účty...
Zaměstnanci zde opravdu mají vedeny svoje účty. Umím si představit, že bychom já či ostatní
pracovnici centrální banky měli peníze v některé z komerčních bank. Jsme ale ze zákona regulátorem
bankovního trhu. Umíte si představit ten konflikt, když by se některá z bank ocitla v problémech a
někdo by tam z vedení ČNB či jeho pracovníci měli své peníze? Nesměl by to nikomu říci, nesměl by
peníze vyvést. To, že máme své účty zde, konflikt zájmů snižuje. Tyto účty jsou vedeny ze zákona za
obvyklých podmínek.
* Vyplatí se dnes občanovi, aby běžel se svými úsporami do banky, když reálný výnos z úspor
je při současné výši úroků v komerčních bankách, které svými sazbami ovlivňuje právě ČNB, prakticky
nulový?
Centrální banka má v tomto ohledu složitou úlohu. Na jedné straně chceme, aby sazby byly
nízké, a tedy aby byly levné a dostupné úvěry pro firmy. Na druhé straně je třeba současně mít
takové sazby, aby mělo smysl spořit. Prostě sazby by měly být takové, aby se dosáhlo oboustranné
spokojenosti. Úrokové sazby musí být ale nastaveny především tak, aby odpovídaly stavu ekonomiky.
Ta naše se teprve dostává z recese, proto jak měnová, tak fiskální politika jsou nastaveny
uvolněně. Tomu odpovídají i úrokové sazby. Například v okamžiku, kdy se ekonomika rozběhne příliš
rychle a budeme ji muset brzdit, budou komerční banky dávat vyšší úroky. Nynější rozdíly mezi
reálnými úroky (výše úroků minus výše inflace) u nás a v okolních zemích přitom nejsou nijak
drastické. V období konjunktury bude ve vyspělých ekonomikách reálný výnos úspor okolo dvou tří
procent. U nás je nyní zhruba nula až jedno procento. My jsme ale v jiné fázi hospodářského cyklu.
* Neměli by tedy občané spíše investovat do jiných měn?
Pokud mají zájem a odvahu investovat do jedné z nejrizikovějších a nejspekulativnějších
oblastí, pak ano. Měnové kursy se totiž pohybují v poměrně velkých a obtížně predikovaných
výkyvech. Tomu je pak úměrné podstupované riziko. Při nižších ukládaných částkách nejsou
zanedbatelné ani poměrně vysoké transakční náklady.
* Když ale nebudou lidé spořit, nebudou ani domácí úspory! A bez těch ekonomika nebude mít
domácí kapitál. Měl by tedy být zájem na tom, aby občané šetřili. Z výše úroků to není skutečně moc
vidět.
Odlišme, proč lidé spoří. Buď chcete vydělávat, s penězi tedy musíte začít podnikat. Berete
na sebe určité riziko, například investicí do rizikových cenných papírů. Škála možností, jak své
zbytné peníze investovat, je zde dnes už hodně široká. Nebo spoříte proto, že odkládáte momentální
spotřebu. Motiv není vydělat, ale uchovat si hodnotu, aby se peníze neznehodnocovaly. Někdy je
výnos vyšší, někdy menší. Nabídka možností spořit v různých formách s různými výnosy, od
depozitních listů po podílové fondy, penzijní a stavební spoření, je zde rovněž široká. Smyslem
úspor ve formě bankovních vkladů je odložit spotřebu, a přitom současně uchovat hodnotu peněz.
Úrokové sazby nejsou pravda nejvyšší, ale pořád mají smysl. Reálná kupní síla peněz je zachována.
* Zůstaňme u sazeb centrální banky. V listopadu jste prohlásil, že je zde možnost zvýšení
sazeb centrální banky. Výrok vzbudil mezi politiky velmi tvrdou odsuzující reakci. Po stu dnech,
které uplynuly od tohoto výroku, jste sazby snížili. Co se za tu dobu stalo, že to vedlo k tak
zásadnímu obratu?
V závěru loňského roku jsme na bankovní radě hovořili především o rizicích, které v ekonomice
existují a upozorňovali jsme na ně. V té době například vážné riziko představovala možnost příliš
vysokých mzdových požadavků, vyjednávalo se tehdy o vývoji mezd v letošním roce. Rizikový se nám
zdál také vývoj veřejných rozpočtů, dopady cen ropy. Prostě jsme viděli, že rizika, která by mohla
vyvolávat růst sazeb, se zvyšují. Já jsem tehdy pouze říkal, že pokud by došlo k situaci, kdy by to
bylo potřebné, tak bychom sazby zvýšili. Bylo to ale v období, kdy se diskutovalo o obsazení postu
guvernéra ČNB, a tak se můj výrok stal politickou záležitostí.
* Co vedlo k obratu?
Situace se změnila dosti podstatně. To není nic výjimečného. Podívejte se na Spojené státy.
Ještě na podzim se spekulovalo o tom, kdy se zvýší sazby tamní centrální banky, aby se ekonomika
příliš nepřehřívala, nyní po třech měsících je situace zcela opačná. Uvažuje se o tom, jak sazbami
ekonomiku povzbudit k růstu. V našem případě se rizika, na něž jsme v bankovní radě upozorňovali,
nenaplnila. Zejména nevidíme riziko nepřiměřeného mzdového růstu. Dopady cen ropy rovněž neohrožují
cenovou stabilitu.To byly významné signály. Rizika i pozitiva dalšího ekonomického vývoje jsou v
rovnováze, což umožnilo snížit sazby. Základním úkolem a cílem centrální banky přece je, aby při
zachování cenové stability byly finanční náklady, které za to nese ekonomika, co nejnižší.
* Takže nás čekají lepší časy?
Rizika ve středně dlouhém období hospodářského vývoje, zejména ve veřejných financích,
zůstávají. I vláda uznává, že v oblasti veřejných financí je třeba sáhnout k reformám. Vláda ovšem
na druhé straně - a to my rovněž vidíme, zdědila řadu dluhů, které musí z veřejných financí hradit.
Například sanuje bankovní sektor, aby poslední české banky byly privatizovatelné. Postoj centrální
banky ke schodku veřejných financí i k tomu, zda ohrožuje sazby, proto záleží na tom, jak
analyzujeme příčiny tohoto schodku. Tedy v rozboru toho, co může ohrozit makroekonomickou stabilitu
a co je jen nutným splácením dluhů minulosti.
* V České republice se dostaly do potíží téměř všechny české banky. Stálo to zatím na čtyři
sta miliard. Jedním z důvodů bylo, že bankéři špatně umisťovali peníze. Jak český bankovní sektor
funguje dnes? Už se naučil alokovat zdroje, tedy půjčovat a poskytovat úvěry efektivně?
Banky se dostávají do problémů všude ve světě. V transformujících se ekonomikách se však
tento problém stal systémovým. Nelze to bagatelizovat, ale není to ani tragické a osudové. Vznikl
bankovní sektor, který odrážel českou cestu transformace. Banky zasanovaly transformující se českou
ekonomiku. Pomáhaly - a to se málokdy otevřeně říká - udržovat nízkou míru nezaměstnanosti. To je
něco, co se negativně odrazilo v jejich bilancích. Tvrdý sociální a transformační náraz, který by
dostala ekonomika, vstřebaly do sebe banky. Teď se za to vystavuje účet. Je to otázka, kdy a v
kterém okamžiku tu daň za transformaci platíme.
* Neznásobilo transformační náklady to, že se u nás, na rozdíl od některých okolních zemí,
tak dlouho otálelo s privatizací bank?
Hodně se poukazuje na příklad Maďarska. To začalo nejdříve privatizovat banky. V Maďarsku se
proto kapitál umisťoval od počátku efektivněji. Ale reálná ekonomika dostala velmi silný náraz. U
nás nikdy nedošlo k výraznému poklesu reálných mezd, jen se snižovalo tempo růstu. Počet bankrotů i
míra nezaměstnanosti byly podstatně větší v Polsku či Maďarsku než u nás. Došlo tam k dosti
výraznému poklesu životní úrovně. My jsme si prožili pokles ekonomiky později, ale bez výrazného
propadu životní úrovně a mezd. Ekonomika pouze tak rychle nerostla. Docházelo k restrukturalizaci,
ale - a to považuji za důležité - ta byla sociálně přátelská. Všechny země řešily stejný problém -
jak vybudovat tržní ekonomiku bez kapitálu, finančního a lidského. Všude to něco stálo. U nás se to
nejvýrazněji projevilo v bankách. Maďaři a Poláci zaplatili za sanaci bankovního sektoru méně než
my, ale ekonomika dostala větší ránu.
* Jak si stojí náš bankovní sektor dnes?
Je v lepším stavu než kdykoli předtím. Banky mají dostatek kapitálu, lepší vedení. Neznamená
to, že se nikdy žádná banka nepoloží, ale nemůže již dojít k takové systémové chybě, jakou jsme si
prožili a přežili.
* Jenže je znakem rostoucí ekonomiky a fungujícího bankovního sektoru to, že klesá počet
poskytovaných úvěrů?
Množství peněžní zásoby, tedy množství peněz v ekonomice, které by mělo být klíčové, odpovídá
stavu ekonomiky. Trochu se zpomalilo, ale i v období recese bylo vysoké - okolo 7 procent, v
současné době je nepatrně nižší. To je zdánlivě rozpor. Na jedné straně jakoby úvěry nerostly, a na
druhé straně roste objem peněz v ekonomice .Je to dáno jednak pohybem státních aktiv a za druhé
přílivem zahraničních investic. Úvěr už prostě není jediný zdroj přílivu peněz do ekonomiky. Pokles
počtu úvěrů vyrovnaly zahraniční investice, peněžní zásoba je stále vysoká a odpovídá stavu i
potřebám ekonomiky. V tržních ekonomikách je to burza, kde by se měl získávat nový kapitál. U nás
tomu tak ještě není, příliv zahraničních investic v důsledku pokračující privatizace i státních
pobídek to ale nahrazuje.
* Jednoho dne už nebude co privatizovat. Co bude pak, až proud zahraničních investic vyschne?
Současný stav poměrně masivního přílivu zahraničních investic je pro ekonomiku pozitivní. A
to i navzdory vyvolaným tlakům na posilování koruny, která je bezpochyby silná. V okamžiku, kdy
doběhnou privatizace, může skutečně nárazově dojít k poklesu zahraničních investic. Tento možný
náraz je předmětem analýz. Ale já bych byl optimistou. Nové investice budou podle mne pokračovat
dál. Jak se budeme přibližovat datu vstupu do EU, budou otevřenější hranice, staneme se
atraktivnějšími pro nové investory. Proto nevidím již moc velký přínos v tom, abychom stále
diskutovali o tom, co bylo lepší udělat v roce 1997 či jindy. Teď bychom se měli soustředit na to,
co bude. Co bude znamenat vstup do EU pro veřejné finance, pro toky kapitálu, zda "rána" po
vyschnutí privatizace opravdu nastane atd.
* Klienti bank zažili v minulosti řadu jejich krachů. Nyní vstupují do očistěných českých
bank zahraniční investoři, renomované banky. S nimi jaksi automaticky i důvěra, že žádná banka se
zahraniční účastí se již nemůže dostat do problémů. Dohlíží se na zahraniční finanční renomované
ústavy stejně jako na naše?
Ve všech bankách se uplatňují naprosto stejná pravidla bankovního dohledu. Jestliže se jedná
o nadnárodní instituce, napojené na zahraniční banky, tam je důležitá spolupráce s ostatními
regulátory (orgány bankovních dohledů).Tato komunikace probíhá. Zlepšují se i pravidla pro
samostatné provádění dohledu. Banka pro mezinárodní platby se snaží vytvořit mezinárodní standardy
dohledu.
* Co až vstoupíme do Evropské unie?
V Unii se vydávají univerzální bankovní licence. Poskytovat bankovní služby bude tedy možné
na základě získání licence v jedné zemi, bez toho, aby bylo nutné se o licenci ucházet ve zbytku
ostatních. Národní regulátoři ale zůstávají na národní úrovni, jejich role bude stále klíčová.
Základem je, aby dobře fungovali národní regulátoři a aby byla mezi nimi velmi úzká spolupráce a
koordinace. Diskutuje se i o oddělení bankovního dohledu od centrální banky. Podle některých názorů
však zejména v transformujících se ekonomikách jeho zařazení do rámce centrálních bank dodává
bankovního dohledu odpovídající autoritu. Navíc něco co funguje a zlepšilo svoje fungování, nemá
smysl násilně a bez větších příčin měnit.
* Vnímá centrální banka, jak je hodnocena politiky a veřejností?
Když se nedávno v Basileji loučil odstupující guvernér kanadské centrální banky, prohlásil,
že centrální banka je v každé zemi jen jedna. Když si chtějí centrální bankéři popovídat, musí do
zahraničí. To reflektuje, že problémy centrálních bank jsou všude stejné. Na jedné straně je jim
dána relativně velká nezávislost, na druhé straně je tam permanentní pnutí mezi centrální bankou a
exekutivou o to, jak má vypadat měnová politika, bankovní dohled. Místní poměry tomu dodávají jenom
určitý kolorit. Postavení a hodnocení ČNB nelze odvozovat pouze od výroků politiků. Jejich názory
jsou navíc podstatně odlišné.