(Bankovnictví 20.5.2004 strana 26 - Legislativa)
S naším vstupem do Evropské unie dnem 1. května 2004 nabyla účinnosti ustanovení zákona o
platebním styku týkající se přeshraničních převodů. Právě jim věnuje autorka podstatnou část svého
článku.
V roce 2002 byl přijat zákon o platebním styku č. 124/2002 Sb., v ČR nová a v mnoha ohledech
progresivní právní norma. Část druhá tohoto zákona upravuje převody peněžních prostředků tuzemské
korunové i převody přeshraniční. Ustanovení vztahující se na tuzemské převody nabyla účinnosti dnem
1. ledna 2003. ČNB, banky i nebankovní subjekty podléhající regulaci zákona, stejně jako jejich
klienti, mají více než roční zkušenosti s jeho působením. Stručné shrnutí a zhodnocení těchto
zkušeností v oblasti převodů je předmětem jedné části mého příspěvku. Tytéž paragrafy regulující
přeshraniční převody nabyly účinnosti dnem 1. května 2004. Právě tato ustanovení jsou nejvíce
aktuální a věnuji jim druhou část svého příspěvku.
ZKUŠENOSTI S TUZEMSKÝMI PŘEVODY
Převody jsou nejužívanější službou v tuzemském i zahraničním platebním styku. Podle zákona o
platebním styku je převodem pouze úhrada, to je převod z podnětu příkazce (plátce). Může být
uskutečněn bezhotovostně mezi účty, složením či výběrem hotovosti i kombinací obou forem.
Zákon klade důraz na informační povinnosti převádějící instituce ve vztahu ke klientovi. Ten
má právo obdržet předem jasné a srozumitelné informace o podmínkách převodů a následně informaci o
provedení převodu po jeho uskutečnění. Zákon stanoví lhůty převodů a zajišťuje klientovi úrok z
prodlení při jejich nedodržení. Konečně stanoví povinnost převádějící instituce vrátit částku
převodu v případě tzv. neúspěšného převodu (převod nebyl vůbec uskutečněn).
Jak se tedy banky jako nejvýznamnější skupina převádějících institucí vypořádaly v tuzemském
korunovém platebním styku s novým zákonem? Pravděpodobně velmi dobře - centrální bance nejsou známé
závažnější stížnosti, pochybení nebo spory v této oblasti. Přitom téměř všechna ustanovení, která
byla do zákona implementována ze směrnice o přeshraničních převodech (97/05/ES), byla vztažena i na
tuzemský platební styk. Ne vždy jsou to však ustanovení pro tuzemsko typická.
Pravděpodobně nejvíce dotazů vyvolávala zpočátku úprava informační povinnosti. Nejasnosti
jsme odstranili výkladem a částečně i vydáním vyhlášky č. 62/2004 Sb., kterou se stanoví způsob
provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy bank při
opravném zúčtování. Tato norma, ač se zákonem o platebním styku jinak nesouvisí, obsahuje mimo jiné
zásady identifikace platby na výpisu z bankovního účtu. Zákon nezachází do takových podrobností,
proto může být citovaná vyhláška vodítkem pro identifikaci převodu i v případech nebankovní
převádějící instituce či hotovostního převodu.
Rovněž jsme nezaznamenali nárůst případů nedodržení lhůt převodů ani vážnější stížnosti.
Před přijetím zákona banky vznášely pochybnosti, zda přísná úprava lhůt tuzemských převodů nebude
ztěžovat bankovní obchody. Ukázalo se, že banky tyto přísné normy dodržují a běžně zvládají. Ke
kvalitě a včasnosti bankovních tuzemských převodů přispívá i skutečnost, že mezibankovní platební
styk je zprostředkován spolehlivě fungujícím platebním systémem ČNB.
V zákoně jsou zakotveny dvě základní odchylky od úpravy přeshraničního platebního styku.
Tuzemský převod není limitován žádnou částkou. Lhůty jsou kogentní a velmi krátké, prakticky
neumožňují bance žádný prostor pro využívání peněžních prostředků klienta. Tuzemský platební styk
tak funguje dobře na ověřených domácích standardech. Proto ani nebývá klientům často poskytován
úrok z prodlení, který je další povinností ze zákona o platebním styku (§ 9).
Snad nejvýraznější rysy ustanovení "typicky šitého" na přeshraniční převody nese povinnost
banky vrátit částku převodu u tzv. neúspěšného převodu, kdy převod nebyl uskutečněn (platba se
ztratila). V tuzemském platebním styku by se platba měla vždy dohledat a ustanovení § 11 by nemělo
přicházet v úvahu. V bankovním styku jsou užívány léty prověřené mechanismy, jež převzala citovaná
vyhláška. Nejčastěji jde o neexistující bankovní spojení, kdy banka příjemce vždy bez odkladu vrací
platbu bance příkazce. Kladné zkušenosti z tuzemského platebního styku potvrzuje i praxe finančního
arbitra, jehož institut vznikl na základě zákona č. 229/2002 Sb., a který v ČR působí od 1. ledna
2003. Základem pro vytvoření tohoto institutu byla právě směrnice o přeshraničních převodech.
Podstatné je, že finanční arbitr za více než rok svého působení neřešil ani jeden případ opožděného
nebo neuskutečněného tuzemského převodu podle části druhé zákona o platebním styku.
PŘESHRANIČNÍ PŘEVODY PO 1. KVĚTNU 2004
Proti tuzemskému je přeshraniční převod podstatně složitější. Může být prováděn
prostřednictvím dalších (zprostředkujících) institucí. Partnerská banka je vždy v jiném státě.
Banka příkazce nemůže spoléhat jen na sebe a popřípadě na dobře fungující platební systém ČNB s
pevně danými pravidly a nízkými cenami. Do hry se dostávají okolnosti, které se nedají vždy snadno
odhadnout a předvídat.
Zákon o platebním styku pojem přeshraniční převod nejen zavádí, ale i přesně definuje. Je to
převod peněžních prostředků z jednoho členského státu EU/EHP do jiného členského státu EU/EHP (vždy
překračuje hranice členských států) v domácí měně kteréhokoli členského státu až do výše
protihodnoty 50 000 EUR. Doposud státy EU/EHP, které stejně jako ČR musely směrnici o
přeshraničních převodech implementovat, pracovaly s eurem a několika měnami původních členských
států. Po 1. květnu 2004 vstupem deseti kandidátských států se okruh měn rozšiřuje o jejich 10
domácích měn.
Dnem 1. května 2004 nabyla účinnosti všechna ustanovení zákona o platebním styku týkající se
přeshraničních převodů. Rozšíření okruhu měn se týká rovněž bank v ČR, nového členského státu
EU/EHP. Zde je třeba připomenout, že ustanovení o přeshraničních převodech přicházejí v úvahu i pro
nebankovní převádějící instituce (více než ustanovení tuzemského platebního styku). Jedná se
především o subjekty, které provádějí přeshraniční převody na základě devizové licence ČNB.
Banky se již dlouho na 1. květen 2004 a účinnost přeshraničních převodů připravovaly. Stejně
jako v tuzemském platebním styku upravily podmínky pro klienty a mnohé měnily software. Přesto jsem
přesvědčena, že splnění příslušných ustanovení zákona bude pro ně komplikovanější než v tuzemském
platebním styku.
Například v rámci informační povinnosti (§ 7) má banka sdělit klientovi předběžnou informaci
o ceně převodu nebo způsob stanovení výše ceny. Zatímco u tuzemského převodu je tato informace
dostupná a průhledná, u přeshraničního převodu je jedna strana provádějící převod vždy v jiném
státě. Vložením zprostředkující instituce se převod může stát nepřehledným. Podle ČNB bude zákonná
povinnost sdělit způsob stanovení výše ceny splněna, uvede-li banka v podmínkách, že cena je
složena z ceny, kterou si účtuje ona sama (například 1 %, min./max.) a dále z cen všech
zprostředkujících institucí, které nejsou známé a budou klientovi vyúčtovány při konkrétním
převodu. Tato konstrukce platí pro způsob platby tzv. OUR, kdy příkazce hradí cenu celého převodu a
příjemci musí být částka připsána v plné výši.
Stěžejní povinností banky je dodržení lhůt přeshraničních převodů. Na rozdíl od tuzemského
je u přeshraničního převodu úprava dispozitivní. Přednost má lhůta dohodnutá mezi bankou a
klientem. Není-li dohoda, nastupuje zákonná lhůta pěti bankovních pracovních dnů pro banku
příkazce. V této lhůtě musí převést částku na účet banky příjemce. Banka příjemce však již má
stejně jako v tuzemském platebním styku pevně stanovenou lhůtu pro připsání částky převodu na účet
příjemce nebo její vyplacení v hotovosti příjemci. Lhůty, stejně jako u tuzemských převodů, platí i
pro případy, kdy banka provádí konverzi měny převodu z nebo do měny účtu klienta.
Odpovědnost za provedení přeshraničního převodu je konstruována tak, že banka příkazce
odpovídá za převod až do dne připsání částky převodu na účet banky příjemce. Nebere se ohled na to,
zda ta či ona instituce způsobila chybu nebo zpoždění převodu. Je možné hojit se na té instituci,
která skutečně chybu, resp. zpoždění způsobila, avšak vztah ke klientovi musí zajistit banka
(instituce), která převod provedla, popřípadě neprovedla.
U přeshraničních převodů je více pravděpodobné, že nastanou problémy s dodržením lhůt, dojde
k prodlení a bude třeba uplatňovat úrok z prodlení podle ustanovení § 9, které přesně stanoví
pravidla jeho placení klientovi. Platba se může dokonce ztratit, což předvídá zmíněný § 11 zákona.
Na druhé straně vidím určitou záruku v tom, že partnery našich bank budou evropské instituce a že
všechny členské státy implementovaly tutéž evropskou směrnici. Přibude však nových deset států,
které s aplikací této normy nemají zkušenosti.
NAŘÍZENÍ 2560/2001/ES O PŘESHRANIČNÍCH PLATBÁCH V EURECH
V souvislosti s přeshraničními převody podle směrnice 97/5/ES, resp. zákona o platebním styku
je třeba vzpomenout Nařízení EP a Rady 2560/2001, které se dnem 1. května 2004 stává součástí
českého právního řádu bez nutnosti jeho transpozice. Toto nařízení užívá stejnou definici
přeshraničního převodu, avšak týká se pouze přeshraničních plateb denominovaných v eurech a
švédských korunách, nikoli v měnách ostatních členských států. Nařízení stanoví různé povinnosti, z
nichž zmiňuji pouze ty, které souvisejí s povinnostmi stanovenými pro přeshraniční převody v zákonu
o platebním styku. Nařízení zavádí povinnost instituce informovat předběžně klienta o částce,
kterou zaplatí za přeshraniční a za odpovídající tuzemskou platbu. Jde o obdobu zmíněné povinnosti
předběžné informace podle § 7 zákona. Zatímco tento zákon umožňuje sdělit pouze způsob stanovení
výše ceny převodu, nařízení ukládá informovat o konkrétní částce. Býváme dotazováni, zda nejde o
rozpor obou norem. Normy nejsou v rozporu, obě musí být dodržovány. Půjde-li však o převod v
působnosti nařízení, bude instituce povinna postupovat podle přísnějšího ustanovení tohoto
nařízení, neboť to má vyšší právní sílu než zákon o platebním styku.
Nařízení dále stanoví, že ceny za přeshraniční převody, jestliže jde o transakci do 12 500
EUR, musí být stejné, jako u podobných převodů v tuzemsku. Nejen v laické veřejnosti, ale i v
bankovní komunitě se stále setkáváme se špatnou interpretací. Cílem nařízení není srovnání cen
přeshraničních převodů v eurech na ceny tuzemských korunových převodů, ale opět na ceny domácích
plateb v eurech (švédských korunách). V naší praxi to neznamená přílišnou změnu, neboť většina bank
provádí tuzemské eurové platby prostřednictvím nostro účtů v zahraničí.
K ZÁKONU O FINANČNÍM ARBITROVI
Ještě poznámka k institutu finančního arbitra. Ke dni vstupu ČR do EU se v návaznosti na
účinnost ustanovení zákona o platebním styku o přeshraničních převodech rozšiřuje automaticky
působnost finančního arbitra o tento typ převodů. Podle mého názoru to nebude jen rozšíření
formální, ale skutečné, neboť v této oblasti lze očekávat spory spíše než v tuzemském platebním
styku.
Ráda bych také zhodnotila roční působení zákona o finančním arbitrovi ze svého pohledu,
neboť jsem se od počátku podílela na jeho tvorbě a jsem v ČNB odpovědná za odbornou spolupráci
právě s finančním arbitrem. Jak jsem již naznačila, institut finančního arbitra byl do českého
právního řádu zaveden především za účelem implementace směrnice o přeshraničních převodech. Všechny
členské státy jsou povinny mít efektivní postupy pro mimosoudní urovnání sporů z platebního styku k
větší ochraně klienta-spotřebitele. Členské státy EU i další státy (USA, Kanada, Austrálie) mají
ombudsmany, různé mimosoudní orgány a instituce. Ti mají různý záběr kompetencí a odpovědnosti - od
"pouhého" sporu z přeshraničních převodů podle směrnice 97/5/ES až po celé finanční služby včetně
kapitálového trhu.
V ČR při tvorbě zákona musela být zprvu existence a potřebnost tohoto institutu vysvětlována
a obhajována. Jeho kompetence byla stanovena v souladu se zákonem o platebním styku a týká se
převodů podle části druhé zákona a dále části třetí upravující elektronické platební prostředky. Po
více než ročním působení si myslím, že smysl a užitečnost institutu finančního arbitra již nelze
zpochybňovat.
Na základě praktických poznatků navrhl arbitr rozšíření svých kompetencí do oblastí, kde
dochází k častějším pochybením. ČNB, která připravovala návrh novely zákona o finančním arbitrovi,
rozšíření kompetencí podpořila. Do budoucna by měl arbitr řešit spory vzniklé z opravného zúčtování
bank a z inkasní formy placení. Opět připomenu význam nové vyhlášky ČNB č. 62/2004 Sb., která mimo
jiné upravuje pravidla inkasní formy placení a postupy bank při opravném zúčtování. Pro rozhodovací
praxi arbitra, přijme-li Parlament novelu, bude vyhláška cennou pomůckou. Vládní návrh novely byl v
dubnu příznivě přijat rozpočtovým výborem PSP a čeká nyní na druhé čtení.
***
"Jsem přesvědčena, že oba zákony - o platebním styku i o finančním arbitrovi - připravily pro
platební styk pozitivní právní prostředí a jejich existence je opodstatněná. Nyní začíná další
etapa, kdy bude prověřena zákonná úprava přeshraničních převodů, kompetence finančního arbitra i
připravenost bank a dalších institucí," říká JUDr. Michaela Žlebková, která působí v České národní
bance jako zástupce ředitele odboru metodiky a rozvoje platebního styku.
JUDr. Michaela Žlebková, zástupce ředitele odboru metodiky a rozvoje platebního styku ČNB.