(Jana Klímová, MfD 29.8.2002 strana 8, rubrika: Společnost)
Bankovnictví je co do poměru pohlaví jako stíhací letectvo, říká centrální bankéřka Michaela
Erbenová
Řekne-li se Česká národní banka, mnozí z nás si vybaví zlaté cihly coby národní poklad,
stovky miliard korun v trezorech a nepochybně i spoustu pánů v drahých oblecích. Ale co takhle
dámy? Že se sem nehodí? Jedna žena, pochopitelně po boku pěti mužů, zasedá hned v nejvyšším orgánu
banky, v bankovní radě - Michaela Erbenová.
Třiatřicetiletá bankéřka tak spolurozhoduje o tom, jak rychle se bude v naší zemi zdražovat
či zlevňovat nebo na kolik stoupnou či klesnou úroky v bankách. "Strašně mě to baví," říká
třiatřicetiletá Michaela Erbenová, v jejíž kanceláři boří image studené bankovní instituce tabule s
papíry pomalovanými sluncem a rybičkami a fotka jejího rozzářeného dvouletého syna svítící z
počítače.
Hrozivé obrázky míst, kde se přehnala povodeň, vyvolávají otázku, co se stane s ekonomikou.
Zatím roste...
Tempo růstu ekonomiky se letos zpomalovalo už před povodněmi, a to hlavně vlivem silné koruny
a vývoje v zahraničí. Takže povodně se, myslím, v souhrnných statistických číslech o výkonu
hospodářství projeví pro mnoho lidí možná překvapivě malými dopady. Pokud jde o samo hospodaření
státu, ani tady by nemělo jít o velké změny, protože podle zkušeností z minulých povodní bude jen
menší část škod hrazena přímo ze státního rozpočtu. Nemělo by to vést k výraznějšímu zadlužení
státu. Pro mě tedy povodně znamenají především tragické lidské osudy, devastaci kulturního
dědictví, krajiny a mnoha materiálních hodnot.
Nemáme klapky na očích
Pokud by se hospodářský růst přece jen, ať už z jakýchkoli důvodů, výrazněji zpomalil, má ČNB
moc ho nějak radikálně rozhýbat?
A měla by se centrální banka vůbec snažit radikálně rozhýbat ekonomiku? My máme jiný mandát,
daný Ústavou, a tím je hlídat cenovou stabilitu. Právě proto jsme nezávislá instituce a máme danou
roli. To neznamená, že máme klapky na očích. My jsme řekli, že sazby mají být co možná nejnižší,
pokud není ohrožen náš inflační cíl. To je vyjádření toho, že nám leží na srdci i hospodářský růst.
Co se týče úrokových sazeb, tak kdyby před třemi lety někdo řekl, že budeme mít úrokové sazby pod
Evropskou centrální bankou, že výnosy českých vládních dluhopisů budou nižší než německých, tak by
se na něj asi všichni dívali jako na blázna. Takže myslím, že se nebojíme používat nástroje, které
máme.
Ale my čteme zprávy, jak se šéf FED, americké centrální banky, sešel s Bushem a radili se,
že hospodářství podpoří.
My jsme mnohem blíže fungování Evropské centrální banky. Americký FED je úplně jiná instituce
a ani nemá tak jednoznačně jako my definován cíl. Naopak součástí jeho poslání je podporovat
hospodářský růst, zaměstnanost, stabilitu na akciových trzích a spoustu dalších věcí. My také ze
zákona nesmíme přijímat od vlády žádné instrukce, dokonce je nesmíme ani vyžadovat. Ale vzájemně se
informujeme, například nový ministr financí už jednání bankovní rady navštívil.
Myslíte si, že postup centrální banky v polovině devadesátých let, kdy byly stále vysoké
úroky a ekonomika přitom šla dolů, byl špatný? Jakou máte vlastně odpovědnost, když rozhodnutí vás,
bankéřů, ekonomiku skutečně poškodí?
Odpovědnost je taková, že bych asi musela pod tlakem veřejného mínění odstoupit. Ale v
ekonomice se těžko určuje, kdo byl tím původcem zla a hlavním škůdcem, či naopak, kdo způsobil
ekonomický rozběh. I zpětně, ten vývoj v letech 1996 až 1998 se nedá jednoznačně vyhodnotit. Když
si uvědomím tu obrovskou míru nejistoty, za které se v ČNB rozhodovalo, lze říci - postupovali
opatrně. Zpětně viděno, asi by bývalo bylo lepší, kdyby se úrokové sazby snižovaly rychleji,
jestliže se ekonomika dostávala do recese. Ale to je hodnocení v situaci, kdy už dneska víme to, co
tehdy známo nebylo.
Obchodníci s korunou popisují, že někdy mají takové mrazení v zádech, že když teď provedou
nějaký velký obchod, takzvaně zbourají celý trh. Uvědomujete si takhle moc i riziko velkého
průšvihu?
Musím si to uvědomovat, protože jinak bych nemohla rozhodovat. Ekonomové jsou jedni z mála
lidí, kteří nepředstírají, že kurzům měny dokonale rozumějí. Fungování devizových trhů je natolik
složitý organismus, že dosud není nějakým jednoduchým modelem popsán. Jako že by se řeklo: Když
tohle bude stoupat, tak něco jiného bude klesat. Největší světové kapacity přiznávají, že
spolehlivě neumíme vysvětlit ani minulý pohyb devizových trhů, natož předpovídat jeho budoucí
vývoj. Takže si musím uvědomovat, že toho vím hodně málo, je to tápání v hodně tmavé místnosti.
Také vím, že moje rozhodnutí může mít potenciálně velký dopad na celou ekonomiku.
Když rozhoduji, o svých úsporách nepřemýšlím
Když zvedáte ruku pro nějaké opatření, které zahýbe kurzem koruny nebo úrokovými sazbami,
dokážete nemyslet na své vlastní peníze?
Abych pravdu řekla, o svých úsporách nepřemýšlím. Jednak žádné takové, které by stály za
přemýšlení, nemám, jednak se sazby hýbají o nějaké desetinky, kurz se také pohne jen málo. Takže
výrazněji ztratit může buď velký podnik, nebo jen velmi bohatý člověk. Navíc argumentace a debata,
které v bankovní radě vedeme, jsou nesouměřitelné s nějakým osobním profitem či úsporami.
Jak hledáte tu hranici, kde by zrovna teď měla být hodnota české koruny? Je v pořádku, že
je nyní euro levné?
Centrální banka nemá výslovně stanovené cílové hranice nebo nějakou hladinu, kde chceme
korunu vidět. Máme tu "svobodu", že jsme v režimu cílování inflace, tedy naším úkolem je hlídat
růst cen. Pokud jde o epizodu s levným eurem, která trvá už půl roku, je potenciálně škodlivá pro
ekonomiku právě a jenom tou rychlostí změny. Podniky mají mechanismy, jak se změně kurzu
přizpůsobit, ale je tam určitá setrvačnost. Například mzdy se vyjednávají na rok dopředu,
investiční rozhodnutí se také dělají na delší dobu a je pak nákladné je dodatečně korigovat, navíc
ze začátku ani není jasné, zda je ta záležitost dočasná nebo trvalá. Není to jako v učebnicích, kde
si člověk posunuje křivky doleva doprava podle toho, jak se ekonomika vyvíjí.
Jak se díváte na projekt eura a na některé názory, že bychom měli tuto měnu přijmout ještě
dříve, než vstoupíme do Evropské unie?
Euro je obrovský projekt a já to beru jako logické vyústění společného trhu v Evropě. Je to
další impuls k integraci, ke koordinaci národních vlád v rozpočtové politice, čímž také tyto vlády
ztrácejí významný nástroj ve svém rozhodování o domácích záležitostech. A v tomto já jsem velmi
konzervativní, já nevěřím na nějakou aktivistickou rozpočtovou politiku, která by jako v učebnicích
vyhlazovala hospodářský cyklus. Dvacáté století ukázalo, že toho ty politiky nejsou schopny. Naše
ekonomika je relativně malá a i na světové poměry extrémně otevřená, například co se týče podílu
zahraničního obchodu na našem hrubém domácím produktu. Třeba podíl Německa na vývozech je vyšší,
než býval podíl Sovětského svazu za dob RVHP. Takže v momentě, kdy budeme v EU, je logický krok
připojit se i k eurozóně. Jak rychle to udělat, je politické rozhodnutí. Nemáme svobodnou volbu do
ní vstoupit, kdykoli se nám zachce, to současní členové nás tam musí přijmout a my je svou
nestabilitou nesmíme ohrozit. Tím nejdůležitějším kritériem je proto zadlužení veřejných rozpočtů,
a tady máme ještě hodně práce. Do budoucna bude muset vláda škrtat ve výdajích, a to jsou velmi
nepopulární opatření.
Předchozí vláda Miloše Zemana, ale i Václav Klaus byli velmi proti jmenování některých
nynějších členů bankovní rady včetně guvernéra kvůli tomu, že mají blízko k Hradu a k některým
občanským iniciativám, jako je sdružení Lípa. Máte stále nějaké problémy, nebo to byl příběh, který
vyšuměl?
Já to vůbec nehodnotím a nechci hodnotit. Vždycky jsou nějaké výhrady a názory. To jsou
takové nálepky, že jedni jsou ve světě financí hrdličky, jiní jestřábi, jedni levičáci, druzí
pravičáci. Jak říká kolega z bankovní rady, když sedíme kolem stolu, žádná zvířata tam nemáme.
Ženám v práci chybějí ostré lokty
V devadesátých letech jste dělala poradkyni Václava Klause. Jaké jsou teď vaše vztahy,
oslovuje vás politika?
Já jsem se vždycky snažila chovat jako profesionální ekonom a nikdy jsem neměla politické
ambice. Tehdy u Václava Klause to velmi dobře a snadno šlo. On měl mnoho poradců a zdaleka ne
všichni se ve všem identifikovali s ODS. Někteří zůstali i za vlády ČSSD. Z toho také vyplývá, že
žádné nadstandardní vztahy s Václavem Klausem nemám, občas ho potkám při nějaké společenské akci.
Vždycky se přitom vřele pozdravíme, mám-li s sebou syna Gabíka, poplácá ho po zádech, ale to je
všechno.
Jak se vám daří skloubit dvouapůlletého syna a špičkovou pozici v bance?
Mám velmi štědrého manžela, což věci velmi usnadňuje. Pracuje na částečný úvazek a od začátku
pro něj nebyl problém přebalit dítě, které pomohl zplodit, či dělat cokoli v domácnosti. Nemáme
žádný personál, který by nás obsluhoval, zvládáme to sami, a myslím, že je to důležité z hlediska
zachování určité míry soukromí. Docela dobře to funguje.
Bude syn také bankéř?
Třeba, hlavně když bude rád na světě. Zatím peníze spíš jen rozhazuje a mlátí s nimi o zem.
Je v bankovních špičkách málo žen kvůli rodině, nebo je to spíš dáno povahou
prostředí?
A v jakých špičkách u nás není málo žen? Navíc bankovnictví, speciálně to centrální, je co do
poměru pohlaví něco jako stíhací letectvo. Tohle je extrémně konzervativní odvětví, ti lidé si na
tom, že jsou konzervativní, zakládají, takže obecně ve světě je v něm méně žen. Ale důvodů je
spousta, včetně rodiny. V Čechách je to také věc předsudků. Když nastupuje do zaměstnání mladá
žena, skoro každého zaměstnavatele napadne, jak dlouho tam vydrží, než odejde na mateřskou. Když se
stejně starý muž hlásí na stejné místo, nikoho ani nenapadne, že mladí muži mají vysokou míru
fluktuace, takže neodejdou na mateřskou, ale možná je to za dva roky přestane bavit a odejdou
jinam. Ženy mají navíc trochu jiný charakter. Ale neznamená to, že mezi námi nejsou dobré stíhací
letkyně. Mimochodem, je dobře, že to znovu povolili ženám studovat. Charakterově je mezi námi málo
žen, které jsou zaměřeny na jeden úspěch vydobytý lezením po žebříku a sestrkáváním všech ostatních
dolů na zem. Myslím, že máme v charakteru zabudovanou jinou roli než muži. Proto spousta z nás není
ochotna jít do politiky, protože se často úspěch dosahuje právě tímhle.