Poraženými jsou nakonec vždy poplatníci

(MfD 27.8.2004 strana 7, rubrika: Názory)

Má bezdětnost skutečně přijít lidi draho?

Náš stát je velký. Ani ne tak co do počtu obyvatel či rozlohy, ale zejména v ambici zasahovat do finančního života občanů. Tím, že utrácí více než 50 procent domácího produktu, se řadí mezi nejdražší či nejvíce ambiciózní státy v Evropě. Stejné číslo pro eurozónu je sice jen o 1 až 2 procenta nižší, ale například velmi dynamické Irsko je u hodnoty 35 procent a pobaltské země kolem 40 procent.

Toto srovnání se jeví jako velmi abstraktní. Neuvědomujeme si, kde všude kolem nás se namísto konkurence a tržního prostředí nalézá teritorium státních úředníků a regulací. Je to často blíže, než si myslíme.

Jako dobrý příklad slouží tvorba úspor domácností. Se značnými náklady restrukturalizovaný a vysoce konkurenční finanční sektor nabízí domácnostem řadu vkladových produktů. Při porovnání jejich výhodnosti se z této nabídky vymykají produkty, jejichž atraktivitu ovlivňují státní podpory. Například stavební spoření zajistí při spoření do částky cca 1500 Kč měsíčně výnos mnohonásobně vyšší než běžný výnos z vkladů. Další atraktivní možnost nabízí státem podporované kapitálové či životní pojištění, které umožňuje snížení daňového základu až o 12 tisíc Kč ročně. Navíc mnozí zaměstnavatelé poskytují zaměstnancům příspěvek na toto spoření - neboť tím ušetří vysokou daň z mezd. Penzijní pojištěnci navíc mají nárok na státní příspěvek do 150 Kč měsíčně.

Jen těmito produkty může rodina se dvěma dětmi, za podmínek zvýhodněných proti tržním, měsíčně dlouhodobě spořit 4x 1500 (stavební spoření) + 2x 1500 (penzijní pojištění) + 2x 1000 (životní pojištění) = 11 tisíc Kč! Porovnání této částky s průměrnými příjmy v ČR ukazuje, že je vysoce nad rámec toho, co většina rodin je schopna dlouhodobě uspořit.

Na první pohled se zdá, že na tom není nič špatného. Je zájmem státu podporovat dostupnost bydlení a vlastní odpovědnost občanů o své stáří. Proto by uvedené politiky byly nepochybně označeny za politiky sociální.

Na druhou stranu je na místě se podívat na náklady a důsledky těchto politik.

Propočet ukazuje, že jejich plné využití se nejen netýká slabších příjmových skupin, ale je i mimo dosah lidí s průměrnými příjmy. Protože podporu těchto politik platí stát, jde o "sociální opatření", v rámci něhož se de facto všichni občané skládají na podporu občanů s příjmy nadprůměrnými. Ta není malá - to, co občan navíc touto podporou dostane, to musí stát, spolu s náklady na svůj provoz a provoz a zisk finančních institucí produkty nabízejících, od daňových poplatníků vybrat...

Vážit je třeba i účinnost některých opatření v porovnání s jejich náklady. Například stavební spoření stojí daňové poplatníky ročně mnoho miliard korun. Zákonodárcům se nezdá tato podpora dostatečná, a proto postupně vytvořili i další podpory typu dotace úroků hypoték (dle jejich výše), daňové zvýhodnění financování hypoték pro banky (nezdaněním hypotečních dluhopisů) či daňovou odečitatelnost úroků. A ty stojí další peníze. Kromě toho se snaží dostupnost bydlení zlepšit různými programy část ministerstva a speciální státní fond. Zároveň však vláda brání deregulaci nájmů, která by zásadním způsobem dostupnost bydlení pro občany netěžící z výhod regulovaného nájmu zvýšila.

Také další politiky mají své odvrácené strany. Například podpora penzijních a životních pojištění upřednostňuje tyto instituce před jinými, nabízejícími srovnatelné, avšak nepodporované produkty. Je možné, že občan přispívající do fondu s příspěvkem státu či zaměstnavatele nevěnuje takovou pozornost výsledkům a zprávě fondu, neboť je jen velmi nepravděpodobné, že prostředky, které on sám do fondu vkládá, tedy bez příspěvku státu či zaměstnavatele, nebudou zhodnoceny. Může tím v určitém segmentu finančního trhu docházet k oslabení tržní disciplíny.

Je zřejmé, jak tato situace vznikla. Vládní podpora některých oblastí, jako je bydlení, rodiny či úspory, jen málokdy rozezlí voliče. A mnohá nová vláda má zájem přijít "se svou" podpůrnou politikou. A nemá odvahu zrušit systém existující.

Výhercem v této hře jsou státní úředníci obsluhující existující systémy podpor, či dokonce navrhující nové. Další nezanedbatelnou skupinou jsou pak soukromé instituce, jejichž postavení na trhu je těmito politikami zvýhodněno.

A kdo jsou poražení? Nemůže to být nikdo jiný než daňoví poplatníci hradící náklady obrovské státní správy a zároveň doplácející na pokřivení tržní konkurence a disciplíny.

Tento článek neargumentuje pro zrušení podpor či přerozdělování. U každé této politiky je však třeba velmi pečlivě měřit její přínos, efektivitu a náklady. Nastavení daňového systému v tomto může hrát klíčovou roli a mezi ostatními nástroji je třeba hledat ty, které s nejnižším nákladem zajistí splnění cílů. Uvedený příklad ukazuje, jak daleko jsme od tohoto stavu. To platí nejen v oblasti spoření, ale v mnoha dalších oblastech ekonomické aktivity.