Robert Holman (Hospodářské noviny 1.12.2008 strana 10, rubrika: Názory)
Tváří v tvář finanční krizi se vlády odhodlávají k nestandardním krokům. V obavách z krachů bank zvyšují záruky za vklady a chystají nákladné programy rekapitalizace bank a vykupování špatných aktiv z bankovních bilancí. Je to ale rozumná politika? Krize nezasáhla finanční sektor rovnoměrně. Jsou banky těžce zasažené krizí a jsou banky zdravé, toužící po zvětšení svého podílu na trhu. Politikové však nechtějí spoléhat na tržní řešení problémů. Při pohledu na ohromné částky, které chtějí vlády do ozdravných programů investovat, musí každého ekonoma zamrazit. Nejsou tyto ambiciózní programy přehnané?
Příště to zas roztočíme
Ekonomové oprávněně varují před morálním hazardem, který vzniká, když v časech dobrých jdou zisky do kapes finančníků, ale v časech zlých jsou jejich ztráty hrazeny z kapes daňových poplatníků. Tento problém nemá jen rozměr morální, ale i ekonomický. Dlouhodobě totiž působí proti obezřetnému chování finančníků a posiluje jejich motivace k riskantním investicím.
Kromě toho je zde problém, jak vybírat příjemce pomoci od státu. Vládní instituce budou muset vybírat banky, které dostanou finanční injekce větší, menší nebo žádné.
Objeví se však i další problémy. Financování ozdravných programů stamiliardovými částkami přinutí vlády emitovat velké objemy vládních dluhopisů, které skončí v bilancích bank a dalších investorů. Umístění velkých objemů dluhopisů bude možné jen při kuponovém výnosu vyšším, než jaký dnes na trhu převládá, jinak by pro investory nebyly zajímavé.
Recese se prodlouží
Důsledkem vyšších sazeb za dlouhodobé vládní financování pak budou i vyšší úrokové sazby. Lze očekávat, že po určité době po rozběhnutí vládních ozdravných programů dojde ke zdražení úvěrů pro podniky i domácnosti, což může prodloužit globální recesi.
Ani snižování úrokových sazeb centrálních bank tomu pravděpodobně nezabrání, neboť ty ovlivňují především krátkodobé úrokové sazby, zatímco dlouhodobé sazby jsou významně ovlivňovány situací (vztahem mezi poptávkou a nabídkou) na trzích dluhopisů. Jinak řečeno, výnosové křivky se stanou strmější. Ani Čína již zřejmě nebude ochotna nakupovat velké objemy dluhopisů západních vlád, neboť sama investuje stamiliardové částky do vlastní ekonomiky. Poslední nadějí jsou ropní šejkové.
Česká vláda nákladné ozdravné programy bankovního sektoru nechystá, neboť české banky ozdravovat nepotřebují. Naše ekonomika tak nemusí inkasovat »dvojitý zásah«. Nevyhneme se sice hospodářskému zpomalení kvůli poklesu zahraniční poptávky, nicméně neutrpíme další šok v podobě zdražení dlouhodobých úvěrů.
Jak by tomu bylo, kdybychom měli euro? Kdybychom byli součástí eurového trhu dluhopisů, zvýšení dlouhodobých úrokových sazeb by se nám nevyhnulo, neboť zvýšení nákladů na dluhové financování v eurech nutně zasáhne celou eurozónu. Korunové dlouhodobé sazby však mohou setrvávat níže než eurové. Arbitráže mezi eurovými a korunovými dluhopisy budou omezovány kurzovým rizikem.
Probíhající finanční krize oživuje debaty o užitečnosti eura pro malou konvergující ekonomiku. Investoři se už naučili rozlišovat mezi středoevropskými zeměmi a v krizových situacích se už na ně nedívají jako na »jeden region«. Markantní je rozdíl mezi Českem a Maďarskem. Maďarsku, které má kvůli dlouhodobě špatné makroekonomické politice velký rozpočtový deficit, vysoký zahraniční dluh a poměrně vysokou inflaci i úrokové sazby, by euro v dnešní době pomohlo. Maďarský forint je pod tlakem a centrální banka musí zvyšovat úrokové sazby, ačkoli ekonomická situace by vyžadovala jejich snižování. Maďaři tak pociťují důsledky politického morálního hazardu svých vlád.
Ještě že to euro nemáme
Česko je v opačné situaci. Dobré makroekonomické ukazatele udržují optimismus investorů ohledně našeho budoucího hospodářského růstu a nízké inflace, proto je o korunu stále zájem. Paradoxně se tedy ukazuje, že euro by potřebovaly spíše země, které nejsou schopny plnit maastrichtská kritéria, zatímco země, pro které plnění těchto kritérií nebude problém, euro až tak moc nepotřebují.
Vidíme také, že země s vlastní měnou musí v dnešním finančně propojeném světě mít zdravou makroekonomickou politiku, jinak bude trhy trestána tak jako dnes Maďarsko. Zdravá makroekonomická politika je dobrá pro blahobyt lidí, ale není vždy atraktivní pro ty politiky, kteří své programy staví na zvyšování veřejných výdajů. Není divu, že právě odtud se nejvíce ozývají hlasy požadující vzdát se vlastní měny. To umožní schovávat špatnou ekonomickou politiku za euro. Politické pakty stability přece jen nebývají tak nesmlouvavé jako neosobní síly trhu.
Financování ozdravných programů stamiliardovými částkami může prodloužit globální recesi.