Lubomír Lízal (Forbes Česko 3.4.2014 strana 82, rubrika Investice - spoření)
Některé finanční domy, které podnikají v Česku, lákají klienty na více než atraktivně úročené vklady. Ale pozor, není kouře bez ohně.
Ve finančním světě platí, že není odměny bez rizika. Čím je větší riziko, tím větší by měla být, i když to není automatické, odměna. Ovšem také to platí obráceně: pokud vám někdo nabízí vysokou odměnu, asi to nebude jen tak pro nic za nic.
Proto e-mail s tiskovou zprávou, který minulý měsíc rozeslal Fond pojištění vkladů, kde se chlubí tím, že už vyplatil skoro 11 miliard korun jako náhradu klientům jedné zkrachovalé kampeličky, na jednu stranu uklidní, na druhé straně vyvolává smíšené pocity. Proč? Zejména proto, že zcela ignoruje vleklý problém, která se skrývá pod názvem "družstevní záložny". Ten se bohužel nevztahuje jen na klienty těchto ústavů, ale na většinu populace Česka.
Vysvětlím proč. Ještě v září 2008, tedy před vypuknutím evropské finanční krize, platily v EU celkem rozumné podmínky pojištění vkladů obyvatelstva. Původní evropské nařízení pouze stanovilo, že minimem je 20 tisíc eur a možná spoluúčast nesmí převýšit deset procent. Horní limit neexistoval a jednotlivé státy si mohly nastavit pojištění vkladů, jak potřebovaly.
Těsně před krizí, v polovině roku 2008, se většina států pohybovala u této dolní hranice, výjimkou byla Itálie s velkorysým limitem 103 tisíc a Francie se 70 tisíci. Řada států, stejně jako Česká republika, využívala maximálního povoleného limitu spoluúčasti 10 %, konkrétně to bylo Německo, Estonsko, Irsko, Kypr, Litva, Maďarsko, Malta, Nizozemsko, Polsko, Slovensko a pro právnické osoby i Rakousko. V praxi to znamenalo, že pokud zkrachovala banka či záložna, v níž jste měli úspory, přišli jste vždy o těch 10 % - fungovalo to obdobně jako spoluúčast při autonehodě a havarijním pojištění. Celkem rozumný princip, soudnému člověku asi bylo jasné, že pokud nějaký peněžní ústav nabízel násobky toho, co jiní, tak to asi nebylo jen tak.
Jenomže panika, která vznikla ke konci roku 2008, změnila situaci. Jednotlivé státy v obavě před odlivem vkladů z bank začaly soutěžit, kdo dříve i více zlepší podmínky pojištění vkladů. Veřejné přísliby se rychle promítly do nových právních úprav. Už v říjnu 2008 Evropská komise ohlásila návrh na postupné zvýšení garantované výše. Směrnice z března následujícího roku stanovila přechodné minimum 50 tisíc a jednotný cíl 100 tisíc do konce roku 2010. Přesně tak to dnes platí ve všech státech EU; vklady jsou tu pojištěny do výše 100 tisíc eur. Plus zmizela spoluúčast.
A aby toho nebylo málo, přišlo také zpřísnění časových limitů pro výplatu náhrady, které vede až k absolutní bezstarostnosti. Tříměsíční lhůta, kterou šlo prodloužit na devět měsíců, je pryč, fondy pojištění vkladů musí vyplatit náhradu do 20 pracovních dnů - včetně slíbených úroků. Dnešní stav jinými slovy: náhrada za případné riziko, které klient, ať už vypočítavě či zcela naivně, podstoupil, vám přijde na účet s větší jistotou než výplata od vašeho zaměstnavatele. No kdo by odolal?
Ale jak už jsem řekl, zlepšení podmínek ochrany klientů bank a záložen má nejen své vítěze, ale i poražené. V praktickém životě platí úměrnost, že čím lepší máte pojištění, tím méně dbáte na prevenci. Zatímco u běžných komerčních produktů, jako je například pojištění nemovitosti, závisí výše pojistného nejen na konkrétním stavu a místě, ale též na úrovni zabezpečení, tak u jiných produktů tomu tak není. Například veřejné zdravotní pojištění i služba (alespoň v Česku) vůbec nezávisí na tom, jak se ke svému zdraví chováme. Z hlediska společenské solidarity nám přijde v pořádku, že zdraví dotují nemocné, bohatí chudé. Fakt, že si někteří nemocní za své nemoci třeba mohou sami, prostě ignorujeme. Budiž.
Současný stav pojištění vkladů jde však dál. Za své chování vkladatel nenese žádnou zodpovědnost a účet na rozdíl od části zdravotního pojistného na výplatní pásce ani neuvidí. Finanční instituce odvádějí pojistné za všechny své klienty, ale na výpisu z banky u konkrétního účtu to nikde uvedeno není.
Jen se zkuste podívat na váš bankovní výpis - najdete na něm poplatky za vedení účtu, poplatky za zůstatkové SMS, možná i poplatky za poplatky, ale o tom, že přispíváte do kasičky na výplatu klientů zkrachovalých finančních ústavů, ani řádka.
Ve výsledku tak střadatele nemusí zajímat nic jiného než výše úroků. Riziko přece nenese on, ale celá společnost, neboť dnes má již téměř každý nějaký účet ve finanční instituci (ze kterého se povinně platí pojištění).
Z pohledu občana není v současné době mezi záložnou a bankou rozdíl.
Ovšem zákonná úprava je vůči záložnám mnohem benevolentnější. Nejde jen o základní kapitál. Předpokládá totiž, že bude fungovat jako skutečné družstvo, tedy společenství vlastníků, kteří se navzájem znají. Že členové družstva spolupracují i se kontrolují navzájem. Takový stav je však při členské základně mnoha tisíc lidí zcela iluzorní.
Nefungovalo to v dobách socialistického družstevnictví a není důvod, proč by tomu teď mělo být jinak. Dnes se často neznají ani lidé v domovním družstvu v jednom domě. Jak by se tedy mohly znát tisíce lidí a spolu řídit peněžní ústav?
Dohledová funkce, kterou ČNB vykonává, nemůže takový řídicí a kontrolní mechanismus finanční instituce nahradit a ani nemůže suplovat zodpovědnost vlastníka. Přesto je již dnes pro záložny, které představují asi jednu setinu finančního sektoru (bilanční suma bankovního sektoru je asi 5,2 bilionu Kč, z čehož na kampeličky loni připadalo jen cca 44 miliard), určena třetina pracovníků dohledu ČNB. Nicméně i když jsou personální kapacity dohledu v tomto sektoru násobné, nemohou zabránit výše popsanému morálnímu hazardu.
Mechanismus ochrany je v tomto případě zvláštní: pokud si jako člen bytového družstva neohlídám představenstvo, mohu přijít i o ten byt, který byl majetkem družstva. Na druhou stranu jako družstevník záložny riskuji maximálně ztrátu členského vkladu, kterým může být i pouhá jedna koruna. No, nekoupíte si za jednu korunu - tedy onen členský vklad, který v případě úpadku nedostanete zpět - pojistku na báječně úročený vklad 2,7 milionu? Jediným rizikem může být propírání výše vašeho vkladu, jak se o tom přesvědčila známá modelka, jejíž jméno i stav úspor u jedné padlé kampeličky uvedené v insolvenčním rejstříku vedle ostatních věřitelů se staly podkladem pro veselé články v bulváru. Což je ovšem riziko, které běžný střádal stejně nenese.