Podniky zatím platí víc

(Ekonom 7.4.2005 strana 50, rubrika: Ekonomie)

Pobídne snížení daní českou ekonomiku k vyššímu růstu?

Přestože je zjevné, že český daňový systém je asymetrický především v neprospěch podniků, vláda se rozhodla postavit prorůstová opatření zejména na snížení daní zaměstnanců. V loňském roce prosadila souhrn dílčích opatření, která by měla snížit daňovou zátěž hlavně rodinám s nízkými příjmy. "Daňové úpravy pomohou nízko a středně příjmovým rodinám s dětmi a podpoří hospodářský růst," uvádí na internetových stránkách Ministerstva financí ministr Bohuslav Sobotka. Mezi přijatá opatření patří například společné zdanění manželů, možnost odpočtu šesti tisíc korun za každé dítě či daňový bonus až do výše 30 tisíc korun, pokud je daňová povinnost nižší než sleva na dani. V poslední době se objevil návrh členů vládní koalice doplnit tento systém ještě snížením daňových sazeb pro nejnižší pásma, avšak při zachování jejich progresivity podle příjmů. Tato opatření v podstatě kopírují hospodářské politiky souhrnně nazývané Make Work Pay - MWP (volně přeloženo: ať se práce vyplatí), které již delší dobu fungují v jiných zemích. Např. tzv. Earned-Income Tax Credit - EITC je model uplatňovaný v USA od roku 1975, či tzv. Working Family Tax Credit - WFTC funguje od října 1999 ve Velké Británii. Smyslem je zvýšení motivace nezaměstnaných s nízkou kvalifikací či nedostatkem pracovních zkušeností k aktivnímu hledání práce a menšímu spoléhání na sociální transfery. Z makroekonomického hlediska směřují MWP politiky k vyšší zaměstnanosti a růstu celkového pracovního fondu, posílení ekonomického růstu a snížení objemu vyplácených sociálních dávek.

ZAHRANIČNÍ ZKUŠENOSTI s naplňováním záměrů politiky MWP shrnuje několik ekonomických studií. Například Hotz a Scholz, zabývající se vyhodnocením efektů EITC v USA, došli k závěru, že tento program má sice vliv na částečné snížení nezaměstnanosti, avšak tento vliv je zanedbatelný a ve vztahu k případné podpoře ekonomického růstu prakticky bezvýznamný. K podobným závěrům došli také ekonomové Dilnot a McCrae na základě hodnocení dopadů WFTC ve Velké Británii. Ekonomové Pearson a Scarpetta vidí hlavní důvod problematické úspěšnosti MWP politik v tom, že stejně jako jiná hospodářská opatření nevyvolávají jen původně žádoucí efekt, tj. zvyšování zaměstnanosti, ale zároveň také efekty protisměrné. Významná část domácností s nižšími příjmy po zavedení systémů EITC či WFTC zvolila dobrovolné snížení pracovního úvazku či dokonce odchod z práce jednoho z manželů, neboť vzniklý nárok na daňový bonus plně kompenzoval případnou újmu z ušlého výdělku. Tím se částečně oslabil hlavní záměr těchto hospodářských opatření, tedy zvýšit celkový pracovní fond a podpořit ekonomický růst. Na druhé straně však vyzdvihují ostatní neměřitelné efekty s nimi spojené, jako je částečné potlačování negativních sociálních aspektů nezaměstnanosti, např. bujení šedé ekonomiky, osobní frustrace, drogových závislostí či kriminality. Nicméně vyústily v závěr, že hospodářské programy cílené na oživení nabídky pracovní síly - i přes zmíněné příznivé efekty - nemohou být dlouhodobě hlavním nástrojem řešení vysoké nezaměstnanosti a slabého růstu.

MNOHEM ÚČINNĚJŠÍ vliv na potírání nezaměstnanosti a posílení ekonomického růstu prokázala spíše opatření zaměřená na posilování poptávky po pracovní síle (místo její nabídky), sázející hlavně na odlehčení daňového břemene podniků prostřednictvím výrazného snížení korporátních daňových sazeb či povinných odvodů sociálního a zdravotního pojištění za zaměstnance. Nejviditelnějším a nejčastěji zmiňovaným příkladem takového přístupu se stalo Irsko, země až do konce 80. let zmítaná chybným mixem hospodářských politik, spočívajících v silné regulaci a protekcionismu domácího trhu společně s neefektivním fungováním vládních institucí. Koncem 80. let však nastává zásadní obrat. Vláda si zajistila dohodu s odbory o zmírnění požadavků na mzdový růst, provedla liberalizaci klíčových odvětví a přistoupením k dohodě o volném obchodu v roce 1992 odstranila také poslední překážky zahraničního obchodu. Hlavním trumfem hospodářské politiky se však stalo výrazné snížení daní z exportu zpracovatelského průmyslu na 10 %, následované postupným snížením daňové sazby všech ostatních sektorů z původních 30 % až na 12,5 %. Snížení daní bylo umožněno díky zásadním škrtům ve vládních výdajích, a to jak na sociální politiku, tak na investice. Přes varování některých ekonomů, že omezení vládních výdajů - v souladu s keynesovským pojetím ekonomie - povede ke snížení poptávky a hospodářskému poklesu, došlo k opačnému efektu, v ekonomii později uváděnému jako "expanzivní fiskální kontrakce". Snížení daní vyvolalo masivní přiliv zahraničních investic a rozvoj exportně orientovaných průmyslových odvětví, kolem kterých se postupně začal vytvářet také rozsáhlý sektor služeb.

DAŇOVÁ OPATŘENÍ tak vytvořila základy silné dlouhodobé konjunktury. V průběhu 90. let průměrný růst reálného HDP převýšil 7 %, podíl HDP na obyvatele se postupně vyrovnal průměru EU a nezaměstnanost prudce klesla ze 17 % v roce 1986 pod 5 %, přičemž poptávka po pracovní síle v některých odvětvích dlouhodobě převyšuje její nabídku. Občas bývá Česká republika k Irsku přirovnávána vzhledem k vysokému (na regionální poměry) přílivu zahraničních investic. Zde je nutno dodat, že příliv zahraničního kapitálu, který stál za vysokým růstem irské ekonomiky, v přepočtu na hlavu dosahoval desetinásobku (!) českého průměru. Růst daňových příjmů z korporátních daní společně s poklesem nezaměstnanosti a škrty sociálních dávek uvolnil vládě ruce ke snížení daní z příjmu fyzických osob, jednak zvýšením nezdanitelného základu, jednak snížením obou základních sazeb z příjmu z 27 na 20 %, resp. ze 48 na 42 %. Vláda chce dosáhnout stavu, kdy základní nižší sazbu daně bude platit více než 80 % všech fyzických osob, a tím bude prakticky odstraněna daňová progresivita. Na rozdíl od České republiky a většiny ostatních evropských ekonomik platí v Irsku pravidlo jednoho zdanění, tzn. příjem zdaněný daní právnických osob již nepodléhá dani z příjmu fyzických osob. Společně s redukcí daňové zátěže došlo také k několikanásobnému snížení povinných odvodů na sociální pojištění. Přes všechna uvedená opatření dokázalo Irsko po většinu 90. let vytvářet přebytek státního rozpočtu, ze kterého vláda financovala snížení státního dluhu. Také v Irsku existuje obdoba MWP politiky, tzv. PAYE, která je však spíše doplňkem hlavní daňové politiky a v jistém smyslu nahrazuje nemotivující systém sociálních dávek v nezaměstnanosti. Skutečnost, že snížení daňové zátěže podniků má na zvýšení ekonomického růstu podstatně vyšší vliv než snížení zdanění práce, dokumentují také mnohé modelové výpočty na mezinárodních datech. Například ekonom Werner Roeger z Evropské komise provedl v roce 1996 simulace, jejichž smyslem bylo porovnat reakci hlavních ekonomických veličin (růstu HDP, zaměstnanosti, atd.) v zemích EU, Japonsku a USA, na snížení jednotlivých daní (korporátní, ze mzdy, z přidané hodnoty či spotřební) o 1 % HDP. Podmínkou bylo zachování tzv. fiskální neutrality, tzn. za předpokladu odpovídajícího snížení sociálních transferů, a tudíž bez vlivu na prohloubení veřejného deficitu. Prakticky nulovou schopnost ovlivnit hlavní sledované veličiny (růst HDP a zaměstnanosti) prokázaly spotřební daně a daně z přidané hodnoty. Naopak snížení daní podniků o 1 % HDP by vyvolalo v jednotlivých zemích dodatečný růst HDP o 3-5 %, zvýšení zaměstnanosti o 2-2,8 % a růst mezd o 2-3 %. Snížení zdanění práce sice prokázalo nepatrný efekt na zvýšení zaměstnanosti, vliv na zvýšení růstu HDP či reálných mezd byl však zanedbatelný. Výsledky modelových simulací - i přes jistou dávku zdrženlivosti při jejich hodnocení - v zásadě potvrzují výše uvedené zhodnocení důsledků MWP politik či příčiny úspěchu irské ekonomiky. Pro tvůrce (nejen české) hospodářské politiky usilující o posílení ekonomického růstu a snížení nezaměstnanosti se mohou stát inspirací, že je výhodnější zaměřit daňovou reformu primárně na snížení zdanění podniků a zmírnění daňové progresivity, která - v důsledku přerozdělení důchodu ve prospěch skupin s nízkou či zápornou mírou úspor - nepříznivě ovlivňuje tvorbu domácích zdrojů pro investice. Nižší daňová zátěž spojená s růstem podnikových úspor a rentability naopak vytváří podmínky pro větší rozvoj investic domácích podniků a zvyšuje atraktivitu pro masivnější příliv zahraničního kapitálu. Rozvoj nabídkové strany ekonomiky a s ním spojený růst poptávky po pracovní síle vede k poklesu nezaměstnanosti a růstu mezd. Tím se vládě uvolňují ruce pro postupné snižování daňové zátěže práce a případné zavádění sociálních programů typu MWP. Aby se však ekonomický stroj mohl rychle rozjet, je třeba odstranit všechny překážky, které vedou k "zadrhávání soukolí" pružnosti trhu práce, a výrazně zpřísnit a omezit systém demotivujících sociálních dávek.