Vladimír Tomšík (Newsletter CEP (newsletter) 28.12.2009 strana 1, rubrika: Titulní strana)
Současná hospodářská krize nebyla způsobena náhlým utažením měnové nebo fiskální politiky, ani se nejedná o krizi vyvolanou nějakými závažnými mimoekonomickými událostmi, jakými bývají válečné konflikty či přírodní katastrofy. Současná hospodářská krize je krize alokační. Finanční systém z mnoha důvodů selhal při své funkci alokace volného kapitálu a naakumulované nerovnováhy vystoupily na povrch.
Alokační krize Nemalou úlohu v selhání finančních zprostředkovatelů sehrála i politika nízkých úrokových sazeb v USA, která vysílala do americké ekonomiky chybný signál o časové hodnotě kapitálu. Domácnosti i firmy s tímto chybným signálem pracovaly a zakalkulovaly ho do svých rozhodnutí. Výsledkem potom byla nadměrná úroveň spotřeby v USA a přesměrování investic do oblastí tradičně citlivých na úrokovou míru, tj. zejména do trhu nemovitostí, přičemž nereálné hypotéky byly ještě uměle podporovány státem. Česká republika je v tomto případě spíše obětí zahraničních událostí. Je to daň, kterou musíme akceptovat za to, že můžeme využívat našeho zapojení do mezinárodního obchodu a dělby práce.
Nicméně i česká domácí hospodářská politika nese určitý díl viny na současné situaci země. Dlouhodobým prosazováním a realizací investičních pobídek došlo k výrazné specializaci české ekonomiky na oblast automobilového průmyslu, což se projevilo např. tím, že v roce 2008 naše desetimilionová ekonomika produkovala podobné množství automobilů jako např. podstatně větší ekonomika Itálie. Euforii z velkého objemu produkce a zaměstnanosti v tomto a příbuzných oborech dnes vystřídalo vystřízlivění, že naše ekonomika je plně vystavena výkyvům tohoto velmi cyklického odvětví. A to je příklad, kdy pobídky nejen mohou snižovat efektivitu alokace kapitálu, ale také mohou přispívat k větší nestabilitě ekonomiky tím, že vedou k nadměrné koncentraci zdrojů do určitých odvětví.
Jestliže si uvědomíme výše zmíněný „alokační“ aspekt krize, potom naplno vysvitne absurdita investičních a spotřebních pobídek – či lépe řečeno dotací – jako navrhovaného nástroje jejího řešení. Snad nikdo nemá pochyby o tom, že pobídky mají alokační dopady – mění rozhodnutí subjektů o objemu a hlavně druhu výdajů. Tato manipulace s výdaji investorů či spotřebitelů vzdaluje nutně strukturu jejich výdajů od struktury, která by nastala bez pobídek.
Jinými slovy řečeno: krizi, která vznikla tím, že struktura investic a výdajů byla vychýlená, se prostřednictvím pobídek snažíme řešit dalším vychylováním struktury výdajů. To znamená, že se snažíme léčit nemoc přesně tím, co stálo u jejího původu. A to vše se děje ve snaze zvýšit objem výdajů, aniž by se struktura brala vážně. Jsem přesvědčený, že se jedná o mechanický, keynesovský a tedy příliš agregovaný pohled na ekonomiku. Pohled, který již v minulosti několikrát selhal, a je povinností ekonomů na to znovu a znovu veřejně upozorňovat. Spotřební a investiční pobídky Spotřební pobídky – dnes reprezentováno zejména tzv. šrotovným – obzvláště vynikají ve své absurdnosti. Jistěže na první pohled tyto pobídky jakoby fungují – vedou ke zvýšení prodejů podporovaných statků, ovšem jedná se pouze o tzv. mezičasovou substituci. Lidé přesunou nákup statku z budoucích období do současnosti, což se pochopitelně v budoucnu odrazí v poklesu poptávaného množství. Opatření tak sice tlumí současné snížení poptávky, ale za cenu snížení poptávky v budoucnu. Kromě toho se jedná o opatření ryze diskriminační (proč je podporována spotřeba jednoho statku a nikoliv jiného atd.).
Navíc náklady na toto opatření nelze ospravedlnit ani argumentací, že přinášejí pozitivní externality nebo že se daňově nakonec vyplatí, což jsou tradiční (byť zřejmě neplatné) argumenty používané u investičních pobídek. Spotřební pobídky tak jednoduše představují transfer od daňových poplatníků, kteří vyvolené podporované statky nespotřebovávají, ve prospěch těch, kteří je spotřebovávají anebo vyrábějí. Otevřené ekonomiky se také musejí smířit s tím, že spotřebními pobídkami mohou stimulovat nejen poptávku po domácích statcích, ale také po statcích zahraničních.
To vyvolává přirozeně určité pnutí mezi zeměmi, které spotřební pobídky zavedly, a zeměmi, které je nezavedly, ale jsou producenty a exportéry těchto statků. Dokonce se objevují názory, které by ještě před jediným rokem byly považovány za naprosto neuvěřitelné – totiž že nezavedení spotřebních pobídek je jakési černé pasažérství (free riding) ze strany exportujících zemí. Takže negativní nálepku dostává ta země, která se snaží tomuto nadmíru neblahému a velmi spornému opatření vyhnout.
Stejně jako nástroj cesty z krize nefungují spotřební pobídky, tak nemohou fungovat ani pobídky investic. Jistě, bylo by možné je konstruovat tak, aby objem investic v krizovém období neklesal tak rychle, nebo aby dokonce objem investic rostl. Ale i zde platí výše uvedená námitka – není přece smysluplné léčit krizi vzniklou umělou a nevhodnou alokací kapitálu pomocí další, umělé alokace, která se v budoucnu opět ukáže jako podprůměrně rentabilní nebo nerentabilní. Ani sebelepším systémem pobídek a ani sebelepším modelem nebudeme nikdy schopni suplovat trh. Využívat pobídek jako nástroj řešení krize nevede k její léčbě, je to pouze oddalování průběhu nemoci, je to pouze léčba symptomů, ale za cenu toho, že v budoucnu se krize stejně projeví a bude ještě hlubší.
Pobídky v zastupitelské
demokracii Argumenty o nevhodnosti pobídek jsou ekonomům dlouhodobě známé. Přesto jsou investiční pobídky a dotace používány jak v zemích rozvíjejících se, tak i v zemích vyspělých, jsou prosazovány jak vládami levicového směru, tak i vládami, které samy sebe označují za pravicové. A dnes, v období finanční a hospodářské krize, popularita těchto opatření ještě vzrostla. To vyvolává zásadní otázku, proč tomu tak je. Jestliže ekonomie, jakožto specializovaná věda o společnosti, investiční pobídky odmítá, ale přesto k nim praktická hospodářská politika přistupuje, je evidentní, že jádro věci vězí v politickém systému, který o pobídkách rozhoduje.
Pobídky jsou typickým příkladem opatření, jehož pozitivní důsledky jsou koncentrované a zřejmé, zatímco jehož náklady jsou obvykle rozptýlené a často většině lidí skryté. Fakt, že ekonomie může tyto skryté náklady rozkrýt, pochopitelně nijak výrazně fungování politického systému neovlivní. V zastupitelské demokracii je volený zástupce, tj. politik, často závislý na viditelných důsledcích svých opatření. Friedrich Hayek ve svém monumentálním díle Právo, zákonodárství a svoboda v tomto dokonce vidí natolik zásadní defekt fungování systému zastupitelské demokracie, že by podle jeho názoru mohl vést až ke ztrátě svobodné společnosti jako takové. Jestliže politici nabízejí ve volbách nikoliv různá „pravidla hry“ (tj. obecné zákony), ale místo toho již slibují konkrétní výsledky hry (např. vytvořit tolik a tolik pracovních míst v tom a tom okrese), potom se podle Hayeka taková demokracie ocitá na šikmé ploše.
I když politické orgány zůstávají demokratické v tom smyslu, že jsou volené a voliči tedy odvolatelné, hrozí, že vláda se stane neomezenou a že bude zasahovat do všech oblastí života jednotlivců i skupin. Podle Hayeka je moderní demokratická vláda téměř odsouzena k tomu, aby ad hoc zasahovala a udržovala si tak většinové veřejné mínění, protože kdyby to nedělala, voliči by měli za to, že taková vláda nedělá vše, co by udělat mohla. A proto se musí uchylovat k „opatřením“, i kdyby tím narušovala logiku daného právního řádu. Samozřejmě, že existence pobídek je jen partikulárním problémem, ale je dobrou ilustrací tohoto vývoje. Náplní práce politika se tak více a více stávají ad hoc opatření, ale nikoliv jen běžná exekutiva v rámci daných pravidel hry, ale opatření, která mají suplovat výsledky působení trhu.
Jak z pobídek ven?
Lze pobídky a jim podobná opatření deformující trh okamžitě zrušit? Podíváme-li se na problematiku očima zájmových skupin, potom situace pro zastánce volného trhu nevypadá moc nadějně. Investiční pobídky stejně tak jako mnoho jiných státních zásahů splňují to, že jejich náklady jsou rozptýlené a efekty koncentrované, takže zájmové skupiny se snadno ustaví, ale obtížně eliminují. Navíc pro lokální politiky je logické a v rámci politické hry vlastně zcela racionální snažit se na nabízené pobídky dosáhnout a zajistit tak pro svůj region dotaci hrazenou z centrálních prostředků.
Ve skutečnosti tuto dotaci získá investor, nikoliv region. Region může doufat v pozitivní externality, ale jejich rozsah bude nejspíše menší, než se všeobecně očekává. Nicméně v této souvislosti plně platí Hayekův postřeh – takový politik je de facto odsouzen k tomu bojovat o kus nabízeného koláče, protože pokud by o něj nebojoval, o to více zbude na regiony ostatní a on jako politik svým odmítnutím pobídek ničeho nedosáhne. Lokální politik, byť by plně chápal škodlivost a absurditu systému investičních pobídek a dotací a byť by s nimi vnitřně nesouhlasil, nemohl by od nich upustit.
Všimněme si, že čím centrálnější a vzdálenější je zdroj oněch dotačních peněz, tím spíše je lokální politik „nucen“ přistoupit na pobídkovou a dotační hru. Kdyby prostředky, které slouží jako pobídky pro nějaký investiční projekt, byly např. z obecního rozpočtu nebo by odpovídaly výpadku příjmů místního rozpočtu, potom by podpora pobídky lokálním politikem nebyla tak jednoznačná. Čím vzdálenější je ale zdroj dotací, tím spíše bude město nebo region imunizován od možných nákladů, tím více budou náklady rozptýleny. To platí i pro politiky na centrální národní úrovni, kteří se ocitají v Evropské unii v pozici jakýchsi lokálních politiků vůči orgánům EU a nemohou si dovolit nežádat dotace z „evropských fondů“. Získávání „evropských fondů“, jakožto dotačních prostředků nejvíce vzdálených, se tak stalo naprostým imperativem. Je až s podivem, jaká agenda a jaký mediální kolotoč se ve všech zemích kolem těchto prostředků roztáčí, přestože jejich výše je (a řekněme otevřeně, že naštěstí!) relativně malá (v průměru kolem 1 % HDP ročně).
Chci však věřit, že i když pozice pobídek a jim podobných dotačních opatření se v dnešní evropské post-demokracii zdá velmi silná, přesto není nezměnitelná. Neexistuje sice žádné jednoduché a zaručené řešení, přesto se společnost nemusí zabředávat do stále většího státního dirigismu, do stále zmanipulovanější a od trhu se odchylující ekonomiky. Nelze očekávat, že by pro voliče najednou přestaly být lákavé sliby konkrétních výsledků místo pouhých pravidel s nejistými výsledky. Stejně tak nelze po občanech žádat, aby při utváření svého mínění zahrnovali výše zmiňované argumenty o faktické škodlivosti pobídek, protože to jsou argumenty odborné a nikoliv triviální. Přesto existuje ještě jeden aspekt rozhodování občanů, podle kterého mění svá mínění a který jsem zatím nevzal v potaz.
Lidé, přestože se zajímají o konkrétní výsledky, nehlasují pouze podle nich. Do demokratického hlasování promítají také své hodnotové postoje. A mezi těmito hodnotovými postoji si vždy dobře stála, a jsem přesvědčen, že si vždy bude dobře stát, především hodnota spravedlnosti. Pokud je tato hypotéza správná, potom by mělo být možné zastavit bujení a snad i zvrátit nejen systém spotřebních a investičních pobídek, ale i mnoho dalších opatření, která se díky ustaveným zájmovým skupinám udržují. Jediná cesta, která mne napadá, spočívá v tom, že je třeba veřejnosti odkrývat zjevnou nespravedlnost investičních pobídek, jejich diskriminační charakter a nerovnost zacházení. Trh nelze ničím nahradit
Pobídky lze považovat za učebnicový příklad Bastiatova rozlišení ekonomických jevů na ty, které vidět lze, a ty, které nikoliv. Ani sofistická metodika poradenských společností, která má za úkol prokázat vždy v jednotlivých konkrétních případech, že pobídky se vyplatí, ani dnes tak moderní mantra o potřebě podpory aplikovaného výzkumu a vývoje nemohou skrýt neblahé důsledky pobídek a dotací pro fungování kapitalistického systému. Údajné pozitivní externality, neboli efekty (pozitivního) „přelévání“, zmiňované zejména v souvislosti s přímými zahraničními investicemi jsou podle mého názoru přehnané. Většina efektů, které realizace investice přinese, je internalizována, je vtělena do tržních cen a mezd a do tržních vztahů mezi odběrateli a dodavateli, takže opírat argumentaci o pozitivní externality je podle mého názoru liché.
Podobně se ukazuje, že pobídky nejsou ani dobrým nástrojem pro vyrovnávání regionálních rozdílů ať již v míře nezaměstnanosti nebo rozdílů v ekonomické vyspělosti. Stát se musí smířit s tím, že jeho schopnost alokovat zdroje pro ekonomická použití je systematicky a citelně horší než schopnost trhu. Musíme si uvědomit, že stát není náhradníkem, který bude preventivně(!) zaskakovat za trh tam, kde si někteří lidé myslí, že trh jistě selže. Ano, preventivní záskok je přesně to, co je obhajováno doktrínou externalit, protože tato doktrína říká, že je nutné manipulovat čistými zisky, cenami či jinými tržními signály již dopředu, protože trh jistě bude tyto signály poskytovat chybně. Poznání o nemožnosti nahradit trhy (nejen) při alokaci je dvojnásob důležité zdůrazňovat dnes, kdy průběh ekonomické krize u některých lidí otřásá vírou ve schopnosti kapitalistického systému.
Jsem si vědom, že výše prezentované názory mohou jít proti proudu dnes realizované hospodářské politiky mnoha zemí. Je ale o to důležitější je veřejně a nahlas říkat, protože aktuální krize sice pomine, ale škody, které může napáchat, mohou být podstatně větší než ztráty na HDP a zaměstnanosti během krize. Tyto škody mohou mít povahu dlouholetého ovlivnění myšlenkového klimatu v celé společnosti, odklonu od tržního hospodářství a odklonu od respektování svobody jednotlivce a principu spravedlnosti.
***
Současná hospodářská krize je krize alokační.
Pobídky nejen mohou snižovat efektivitu alokace kapitálu, ale také mohou přispívat k větší nestabilitě ekonomiky tím, že vedou k nadměrné koncentraci zdrojů do určitých odvětví. Využívat pobídek jako nástroj řešení krize nevede k její léčbě, je to pouze oddalování průběhu nemoci, je to pouze léčba symptomů, ale za cenu toho, že v budoucnu se krize stejně projeví a bude ještě hlubší. Je třeba veřejnosti odkrývat zjevnou nespravedlnost investičních pobídek, jejich diskriminační charakter a nerovnost zacházení.
Stát se musí smířit s tím, že jeho schopnost alokovat zdroje pro ekonomická použití je systematicky a citelně horší než schopnost trhu