Aleš Michl (Mladá fronta DNES 4. 2. 2019 strana 10, rubrika Názory)
Jestřábi a holubice
Koruna má teď v únoru stoleté narozeniny. Po pádu Rakousko-Uherska si Maďaři přejmenovali měnu na pengö, po válce na forint. Polsko zvolilo marku a později zlotý. Rakušané si sice vzali korunu, ale později ji změnili na šilink. Jediné Československo a pak Česko si nechalo po celou tu dobu název měny koruna. Proč?
25. února 1919 ve 24:00 nabyl platnost nový zákon nařizující okolkování rakouskouherské koruny.
Hodně se řešilo, zda se bude měna dále jmenovat koruna, nebo ne. Radikální směr kolem bankéře Jaroslava Preisse razil: okamžitě se odstřihnout od monarchie, vše změnit, i název. Rozhodl Alois Rašín. Chtěl sice změny, ale postupně.
Jeho záměrem bylo vedle okolkovaných korun postavit novou měnu – československý frank s vazbou na zlato.
Ještě v roce 1920 se mluvilo o franku.
I v letech 1921, 1922, 1923. Pak přišel atentát na Rašína. Až v roce 1924 se začalo postupně zjišťovat, že není lehké z pozice malé exportní země udělat a udržet vazbu úplně nové měny na zlato a na tom vybudovat centrální banku. V novinách se začaly řešit otázky, zda věřit koruně vzniknuvší z té rakousko-uherské koruny, nebo až novému franku. Veřejnost to znejisťovalo. A tak v roce 1925 už se ustupuje od franku a veřejnost dostává od vlády jasné poselství: bude to koruna.
I kdyby to býval byl onen frank, podstata je v tom, co říkali Rašín s Preissem: základem ekonomiky je jedinec, podnikavý a hrdý. Existuje-li, přijde postupně vše ostatní. Ne, pevnou korunu na příštích sto let nevybuduje za nás strejda sociální stát ani teta z Bruselu.