Mojmír Hampl (Bankovnictví 8. 12. 2015 strana 19, rubrika Komentář)
Psát laudatio je zrádná disciplína. Aby totiž ocenění či výraz uznání vyzněly skutečně autenticky a přitom věcně, musí autor textu ještě mnohem pečlivěji než v jiných disciplínách vážit každé slovo. Zejména proto, aby neupadl do zbytečné přepjatosti, která původní počestný záměr pochválit může zmařit. To samozřejmě platí o to silněji v situaci, kdy hrozí, že oslavovaný si text může přečíst.
V případě Pavla Kysilky se ale slova a věty nehledají tak těžko. Z pohledu jeho někdejšího studenta a člověka, který sleduje jeho dráhu dlouhá léta, totiž opravdu je dobrý důvod pro uznání uprostřed jeho životního běhu.
Když jsem se k němu jako tehdejšímu viceguvernérovi centrální banky zapisoval na diplomový seminář, který on mimořádně nabídl studentům mé alma mater, věděl jsem proč. Jednak jsem samozřejmě chtěl napsat slušnou diplomovou práci a jako studenta Národohospodářské fakulty VŠE mě dost zajímala měnová politika a všechno s ní související. To bylo zesíleno o fakt, že jsme seminář začali s malou skupinkou studentů navštěvovat v časech obzvláště zajímavých, v době kolapsu režimu fixního kurzu. Přiznávám, že i ona exkluzivita, výlučnost semináře, který se odehrával přímo v budově Darexu (kde v době rekonstrukce hlavní budovy část ČNB včetně bankovní rady sídlila) a přímo u praktikujícího centrálního bankéře, mě lákala. Ale rozhodující byla především osobnost samotného Pavla Kysilky. Snad to nebude znít nadneseně, ale tehdy, stejně jako dnes, byl jedním z nemnoha ekonomů, kteří uměli inspirovat k dalšímu přemýšlení a přitom měli zároveň přesah daleko za hranice své disciplíny.
Bylo zajímavé poslouchat jeho postřehy na seminářích tehdejší České společnosti ekonomické či v televizních diskusních pořadech o stavu bankovnictví a hospodářské kondici ekonomiky (ano, takové se skutečně v té době ještě vysílaly). Uměl mluvit srozumitelně k laikům a zároveň do debaty přinést intelektuálně špetku čehosi nového i pro experty. Od té doby a od něj si pamatuji, že uměním není říct věc tak, aby zněla odborně a přitom nesrozumitelně. Uměním je formulovat ji tak, aby byla jasná i pro širší publikum a přitom přesná a oči otevírající i pro experty samotné.
Koneckonců termín „blbá nálada" pocházející právě z těch časů a ty časy popisující byl originálním vynálezem Pavla Kysilky (jakkoli jej pak zpropagoval Václav Havel). Podobně Pavel nedávno zase přesně trefil, že česká ekonomika v poslední recesi připomínala člověka, který má „zdravé tělo, ale nemocnou hlavu".
Tato schopnost hledat podstatu a zkusit ji zajímavě shrnout, byť typicky suchým „kysilkovským" stylem, to je jeho viněta. Nakonec velmi dobře použitelná jak ve veřejném, tak i v soukromém sektoru. Pavel Kysilka jako jeden z mála lidí dokázal nepopiratelně uspět tam i tam, což není samozřejmé.
Zcela egoisticky tedy konstatuji, že mně (a Heleně Horské či Slávovi Fabišovi a dalším) pomohl Pavel a jeho tehdejší poradce Martin Mandel k dobré diplomce a pak také k první akademické publikaci v recenzovaném žurnálu. Vděčím mu za možnost později začít pracovat v centrální bance jako referent, a to právě v hodně zajímavých časech, kdy inflační cílování teprve kvasilo a kdy to chtělo hodně odvahy a dobrodružného ducha nejen ho nejprve zavést, ale pak i udržet a obhajovat. Díky němu jsem tak našel instituci, kterou mám rád a v níž jsem v prvním angažmá narazil na jednu ze tří skupinek lidí, které pro mě byly v životě zcela určující (vyjmenovávat její členy nebudu, oni to dobře vědí). No a pak koneckonců Pavlovi vděčím i za možnost banku též opustit a vyzkoušet soukromý sektor i jiná angažmá.
Ale kromě tohoto sobeckého poděkování mu chci v okamžiku, kdy na vrcholu opouští jednu z nejdůležitějších domácích bank a přemýšlí o dalších zajímavých výzvách a projektech, vzkázat, že jsem vděčný za tu inspiraci a přesah. Doufám, že mu obojí vydrží. Myslím, že je prostě fajn, že ho tahle země má.