Pakt stability obětí politiků

(HN 11.4.2005 strana 10, rubrika: Názory)

Místo reformy Paktu stability a růstu jsme se dočkali spíše jeho pohřbu. Vývoj veřejných rozpočtů zemí Evropské unie v posledních letech je učebnicovou ukázkou, jak se politici dokáží zbavit pro ně nepohodlných omezení.

Pakt v původní podobě nebyl bez chyb. Požadoval například obtížně obhajitelné vyrovnané či mírně přebytkové hospodaření a zastával vůči různým zemím naprostou uniformitu. Přesto však byl solidním základem pro dlouhodobou fiskální disciplínu, která je považována za jeden z pilířů důvěryhodnosti eura.

Evropské vlády se k této výzvě postavily různě. Zatímco některé se odhodlaly vstoupit do studené vody voličské nepřízně a respektovaly ustanovení paktu, jiné se k němu postavily vlažně a potřebné kroky opakovaně odkládaly. Počet hříšníků zákonitě narůstal. Chuť k fiskálním hříchům totiž byla nepřímo úměrná počtu skutečně uvalených sankcí a přímo úměrná sílícímu pocitu nespravedlnosti, že někteří jsou si v Evropě rovnější než ostatní.

Plán demontáže

Plán demontáže paktu získal konkrétní obrysy loni. Jeho zastánci sice namítali, že meze deficitu ve výši tří procent HDP jsou dostatečně velkorysé, aby pokryly cyklickou složku, avšak odpůrci opakovaně poukazovali na jeho údajně protirůstové účinky vyplývající z případných pokut za neplnění. Zatímco argumenty těch prvních byly oslabovány uvedenými nedostatky paktu, těm druhým se dařilo šířit účelová tvrzení o jeho škodlivosti a rozdmychávat obavy z jeho devastujících dopadů.

Jakmile se podařilo odpůrcům paktu odvrátit pozornost od vlastní nedisciplinovanosti a tváří v tvář hospodářské recesi dostatečně zkarikovat jeho penalizační složku, měli z poloviny vyhráno. V konečné fázi už jen zbývalo "vynalézt" a prosadit taková změkčení, aby pakt nebyl na obtíž.

Nelze popřít, že "nový" pakt přináší některé dílčí změny k lepšímu. Opouští například jednotný cíl vyrovnaného či přebytkového hospodaření. Střednědobé cíle pro jednotlivé země by se od nynějška měly v cyklicky očištěném vyjádření a bez jednorázových a dočasných opatření pohybovat od minus jednoho procenta hrubého domácího produktu pro země s nízkým zadlužením a vysokým potenciálním růstem až k vyrovnanému či přebytkovému hospodaření pro země s vysokým zadlužením a nízkým růstem. Měl by být také zdokonalen systém dohledu nad národními rozpočty zřízením místních monitorovacích rozpočtových úřadů a usilováním o vyšší kvalitu a včasnost poskytovaných rozpočtových údajů.

"Nový" pakt se však nese ve znamení únikových položek. Jejich seznam je dlouhý a jeho četba není povzbudivá. Definice nepříznivého hospodářského vývoje, umožňujícího schodkové hospodaření, byla změkčena z dosavadního dvouprocentního poklesu HDP na jakýkoliv pokles nebo na dlouhodobě nízký růst ve srovnání s potenciálním růstem. Byly rovněž prodlouženy různé lhůty pro nápravu nadměrných fiskálních nerovnováh. Byla sice potvrzena platnost referenční hodnoty tří procent HDP pro rozpočtový schodek, ta je ale silně relativizována výčtem situací, kdy nemusí být dodržena.

Úniky před sankcemi

Dočasné a výjimečné překročení této hodnoty nemá být doprovázeno sankcemi, pokud budou schodky souviset s péčí o mezinárodní stabilitu, dosahováním evropských politických cílů, investicemi do vzdělání, bojem proti nezaměstnanosti, veřejnými investicemi a penzijními reformami. Krátkodobé náklady vyvolané jejich zavedením lze přitom odstupňovaně odečítat.

Země s nadměrným schodkem by měly využívat "dobrých časů" k jejich snižování (o půl procentního bodu HDP ročně) a snižovat své zadlužení k hodnotě 60 procent HDP, která je považována za uspokojivou.

Není pochyb o tom, že fiskální nedisciplinovanost držená doposud jakž takž pod pokličkou dostala koncem března nové podněty. Vždyť sama Evropská rada zdůrazňuje, že účelem tzv. procedury nadměrného schodku je pomáhat, spíše než trestat, a poskytnout členským státům prostřednictvím zlepšeného dohledu, vzájemné podpory a vzájemného tlaku pobídky pro dodržování rozpočtové kázně. Pokud někdejší politika biče nebyla úspěšná, uspěje snad politika cukru?

Vládám, které se potýkají se snižováním deficitů a které zamýšlejí převzít v budoucnu euro, může změkčení paktu připadat jako úleva. Je však třeba mít na paměti náklady, které může nezdravý fiskální vývoj vyvolat. Vyšší, byť stále ještě "novým" paktem tolerované, rozpočtové deficity mohou zvyšovat míru veřejného dluhu, a tím soukromé i veřejné prostředky odvádět od jejich možného investičního využití směrem k dluhové službě. Nepřiměřená fiskální stimulace poptávky by mohla rovněž vést k vyšší inflaci a potřebě vyšších úrokových sazeb. Navíc polevení v rozpočtové disciplíně během dvouletého kursového referenčního období by mohlo být finančními trhy nemilosrdně potrestáno vyšší kolísavostí kursu a zdražením zahraničních úvěrů pro vládu i firmy. Zdánlivě snadná cesta fiskálních úlev pramenících z "nového" paktu vůbec nemusí být tak levná, jak se může zdát.