Vít Bárta, poradce viceguvernéra České národní banky Miroslava Singera (HN 11.8.2009 str. 8 Názory)
Ve svém článku Hrozba i spása: regulace z Bruselu uveřejněném v HN dne 5. 8. 2009 se Ondřej Schneider zamýšlí nad možnými přínosy dvou nově navrhovaných institucí pro stabilitu globalizovaného finančního systému. Jde o European Systemic Risk Board, instituci orientovanou na včasné odhalení makroekonomických rizik pro finanční stabilitu, a o European System of Financial Supervisors, která je zaměřena na dohledové a regulační otázky.
Některé názory Ondřeje Schneidera považuji za diskutabilní, mimo jiné proto, že problematiku regulace a dohledu nepřiměřeně zjednodušují.
Určitě by bylo neodpustitelnou chybou, kdyby došlo k rozpadu mezinárodního finančního systému. I přes pokračující krizi se však nezdá, že by k tomu docházelo. Příklady některých regulatorních selhání, které Schneider uvádí, mají pouze okrajový význam, nebo se dokonce týkají problémů mezi EU a USA, které vznik evropských agentur nemůže řešit a neřeší.
Nelze přehlížet, že ve většině krizí byly dotčené státy, respektive jejich ministři financí, připraveni spolupracovat na jejich vyřešení. Rovněž je třeba vidět, že dohledová činnost představuje jenom menší část celého problému. Mnohem závažnější je otázka, kdo a z jakých zdrojů pokryje náklady řešení krize, což bývá především předmětem insolventní legislativy a nastavení systému pojištění vkladů.
Značná část problémů, o kterých se Ondřej Schneider zmiňuje (například v souvislosti s finanční krizí na Islandu), pramení ze situace, kdy rozsah finančního systému mnohonásobně přesahuje rozpočet instituce, která daný systém reguluje či která na něj dohlíží.
Mohlo by být fatální, kdybychom neviděli, že přenos dohledových pravomocí z národních úrovní na dvě nově navrhované instituce je právě tímto případem.
Jejich rozpočet bude jenom zlomkem rozpočtů většiny členských zemí Evropské unie, stejně jako je tomu s celým rozpočtem EU, takže jakákoliv odpovědnost za škody způsobené chybným jednáním zůstane pouze na papíře. Takové uspořádání nelze považovat za řešení problémů, ale naopak za jejich prohloubení.
Kromě toho bychom neměli ztrácet ze zřetele, že navrhované změny v regulaci už neovlivní krizi, která právě probíhá, ale až krizi příští. Proto je nanejvýš znepokojivé, že nedávné návrhy vznikly v naprosto zbytečném spěchu, aniž by byla vyzkoušena buď již dohodnutá, nebo do praxe zaváděná opatření podporující integraci či koordinaci dohledů (jako např. tzv. „colleges of supervisors“).
Je smutné, že zřejmě hlavním důvodem pro uspěchaný vznik nových agentur je zjevně potřeba „vykázat“ evropským daňovým poplatníkům patřičnou iniciativu.
Jak již bylo uvedeno v různých dokumentech, postoj České národní banky k této otázce je strukturovaný. Centrální banka nemá žádné koncepční výhrady proti makropanelu, ale myšlenku jedné dohledové superagentury považuje za nefunkční a chybnou.
Hrozí mimo jiné i to, že to bude právě tato ukvapeně koncipovaná a nefunkční dohledová agentura bez odpovídajících fiskálních prostředků, která v příští krizi přesvědčí voliče poškozených zemí v Evropské unii, že jedinou cestou prevence takových jevů je rozparcelování světového finančního systému.
Nedostatečně promyšlené zavádění nových institucí na úrovni EU tedy může paradoxně zvýšit nebezpečí, že scénář, jehož se Ondřej Schneider tolik obává, bude naplněn.